ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1272.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1272/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný D. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, č. j. 10 To 56/2009-870, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 3/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 56 T 3/2009-815, byl obviněný D. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jehož se ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spolu s obviněnými J. B. a P. V. dopustili tím, že v období od 13. 5. 2008 do 2. 6. 2008 v celkem sedmi případech na různých místech P. provedli způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině loupežná přepadení v barech a hernách, která probíhala vždy tak, že obviněný J. B. přivezl další obviněné osobním automobilem na místo a šel (v jednom případě společně s obviněným P. V.) zkontrolovat situaci v baru nebo v herně, poté obvinění V. a Z. maskováni kuklami vstoupili do baru nebo herny a pod pohrůžkou použití plynových pistolí donutili personál (ve všech případech osamoceně pracující ženu - barmanku) k vydání finanční hotovosti a dalších věcí a svým jednáním tak způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 151.917,- Kč. Obviněný D. Z. se takového jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003, který nabyl právní moci dne 9. 9. 2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal ke dni 10. 10. 2005. Obvinění J. B. a P. V. byli za výše uvedený trestný čin odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestům odnětí svobody, J. B. v trvání pěti let a P. V. v trvání sedmi let, pro jejichž výkon byli shodně podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný D. Z. pak byl podle §234 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud uložil obviněným podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali všichni obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupkyně, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2009, č. j. 10 To 56/2009-870, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně všech obviněných ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Za podmínek podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že se obviněný J. B. podle §234 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, obviněný P. V. podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, oba se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 3 tr. zák., a obviněný D. Z. podle §234 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Výrokem podle §256 tr. ř. současně zamítl odvolání všech obviněných jako nedůvodná. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. 6. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušených výrocích i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně dovoláním obviněný D. Z. Svůj mimořádný opravný prostředek zaměřil jak proti nezměněnému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, pokud byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista, tak proti novému výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že i nadále setrvává na svém doznání k předmětné trestné činnosti, avšak nesouhlasí s použitou právní kvalifikací svého jednání, jestliže byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. V tomto směru podle jeho názoru obě napadená rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Dovolatel je přesvědčen, že z hlediska materiálního nejde o takovou nebezpečnost jeho jednání, jež by měla být posuzována právě podle §41 tr. zák. Znovu poukázal na to, že do jednotlivých dílčích útoků v rámci společně páchané trestné činnosti byl vtažen spoluobviněným P. V. a následně jím také vydírán. V rozhodné době byl v tíživé sociální situaci, kterou si však sám nezpůsobil, byl bez prostředků i bydlení, tedy v lidsky nedůstojné situaci, které spoluobviněný V. zneužil k tomu, aby ho svou argumentací o snadném nezákonném způsobu získání peněz přesvědčil ke spolupráci na prvních loupežných přepadeních. Následně na něj vyvíjel soustavný nátlak, aby v trestné činnosti pokračoval, když mu hrozil, že jinak celou věc nahlásí na policii. Dovolatel rovněž poukázal na to, že míra jeho narušení, jak je patrno ze shromážděných osobních materiálů, není natolik velká, aby byl bez dalšího posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista. Tomu konečně nenasvědčují ani okolnosti, za kterých k jednotlivým útokům docházelo, když žádná z přepadených osob neutrpěla fyzickou ani materiální újmu. Dovolatel ani neměl v úmyslu někomu ublížit, pácháním trestné činnosti chtěl zprvu především vyřešit svoji tíživou finanční situaci a později se již nemohl vymanit z vlivu spoluobviněného P. V.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby se Nejvyšší soud zabýval v dovolacím řízení právě jeho argumenty týkajícími se právní kvalifikace jeho jednání podle ustanovení §41 tr. zák. a rozhodl tak, že se napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. 56 T 3/2009-815, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, č. j. 10 To 56/2009-870, zrušuje ve výroku o vině a ve výroku o trestu a věc se přikazuje Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby nebylo jeho jednání posuzováno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle ustanovení §41 tr. zák. a byl mu nově uložen trest v rámci trestní sazby upravené v §234 odst. 1 tr. zák. Přípisem ze dne 21. 9. 2009 dovolatel prostřednictvím obhájkyně vyjádřil souhlas s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve v obecné rovině rozvedl teoretická východiska pro posuzování existence materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Přitom připustil, že soud prvního stupně se ve své argumentaci ve vztahu k aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. zaměřil v posuzovaném případě především na okolnosti dřívější a nově spáchané trestné činnosti dovolatele a na časový odstup od výkonu dříve uloženého trestu a některými jinými hledisky, např. způsobem jeho života v době pobytu na svobodě, se hlouběji nezabýval. Soudem zdůrazněné okolnosti trestné činnosti dovolatele však na druhou stranu dle názoru státního zástupce samy o sobě zakládají značně vysoký stupeň konkrétní nebezpečnosti jeho činu pro společnost.
V této souvislosti státní zástupce poukázal na skutečnost, že dovolatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. T 51/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 6 To 406/2003, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a to mj. za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který skutkově spočíval v tom, že s dalšími dvěma spolupachateli provedli dne 10. 10. 2002 za použití pohrůžky střelnou zbraní loupežné přepadení provozovatele restaurace v jeho podniku a zmocnili se věcí v hodnotě několika desítek tisíc korun. Z výkonu trestu byl dovolatel propuštěn dne 10. 10. 2005 a po dvou letech a sedmi měsících opakoval zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost identickou nejen co do právní kvalifikace, ale do značné míry i co do způsobu provedení, kterou navíc spáchal sérií sedmi útoků provedených v krátkých časových intervalech. Již v případě dřívější trestné činnosti tedy byl konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vysoký a dovolatel se v poměrně krátké době od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dopustil trestné činnosti s ještě vyšším stupněm společenské nebezpečnosti. Skutečnost, že při jednotlivých útocích nebylo nikomu způsobeno tělesné poškození, nelze podle názoru státního zástupce považovat za okolnost snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neboť k újmě na zdraví u přepadených nedošlo zejména proto, že obsluha (vesměs ženy - barmanky, které navíc v kritické době byly v podniku samy) bez odporu požadavkům obviněných vždy vyhověla. Za zcela nejasné pak považuje státní zástupce tvrzení dovolatele, že nikomu nebyla způsobena materiální újma, když podle skutkových zjištění se obvinění zmocnili věcí a peněz v hodnotě přes 150.000,- Kč. Oporu ve skutkových zjištěních nemá ani tvrzení dovolatele o tom, že by byl k páchání trestné činnosti nucen spoluobviněným P. V. Naopak z nich vyplynulo, že role spoluobviněného V. jako jakéhosi vedoucího skupiny pachatelů není jednoznačná a že role obviněných v této skupině byly v podstatě rovnocenné, když např. i o zisk z trestné činnosti se dělili na rovné díly. A konečně, za okolnost snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nelze podle státního zástupce považovat ani tíživou sociální situaci dovolatele, do které se dostávají i řádní občané a která je přesto k páchání závažné trestné činnosti nevede, neboť ji samozřejmě ničím neospravedlňuje.
Své vyjádření k podanému dovolání státní zástupce uzavřel konstatováním, že okolnosti charakterizující dřívější a nově spáchanou trestnou činnost dovolatele v kontextu s dobou, která uplynula od posledního odsouzení a zejména od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti nově spáchaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu natolik, že to samo o sobě opravňuje dovodit existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Stupeň společenské nebezpečnosti nově spáchané trestné činnosti je podle státního zástupce natolik výrazný, že závěr o existenci materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy by bylo nutno učinit i v případě, že soudem hlouběji nezkoumané chování obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody a v mezidobí mezi propuštěním z výkonu trestu a spácháním dalšího trestného činu bylo jinak bez závad.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný D. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a dále - vzhledem k novému rozhodnutí odvolacího soudu - je přípustné též podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Svojí námitkou, že ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě nebylo v jeho případě naplněno pro nedostatek materiálních podmínek, obviněný uplatnil hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně, byť nelze přehlédnout, že jeho konkrétní argumentace vychází dílem z jeho vlastní verze pohnutek a okolností činu i skutečností vztahujících se k jeho osobě. Tato tvrzení však přinejmenším zčásti neodpovídají soudy učiněným skutkovým závěrům. Především jde o tvrzení, podle kterého byl dovolatel k trestné činnosti zneužit a následně nucen spoluobviněným P. V.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedené relevantní námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
K otázkám zvlášť nebezpečné recidivy je zapotřebí nejprve v obecné rovině připomenout, že vymezení podmínek, za jejichž splnění lze považovat určitého pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu, obsahují ustanovení §41 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. §41 odst. 2, §62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ve smyslu citovaného ustanovení zákona je délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (srov. R 6/1963 SbRt.). Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Podle §41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými činy trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty je nutno podmínky vymezené v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. posuzovat přísně individuálně a s pečlivým uvážením okolností každého jednotlivého (konkrétního) případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.
V posuzovaném případě i podle názoru Nejvyššího soudu byly naplněny nejen formální, ale i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 tr. zák. Soud prvního stupně především zjistil, že dovolatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2003, sp. zn. 2 T 51/2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 6 To 406/2003, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, a to mj. za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tedy za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. resp. §62 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že s dalšími dvěma spolupachateli provedli dne 10. 10. 2002 za použití pohrůžky střelnou zbraní a nožem loupežné přepadení provozovatele restaurace v jeho podniku, sám obviněný ho tloukl pěstí, donutili ho podepsat předtištěný formulář směnek na částku 100.000,- Kč a zmocnili se věcí v hodnotě několika desítek tisíc korun, přičemž tento trest vykonal ke dni 10. 10. 2005. Nyní projednávaný trestný čin loupeže §234 odst. 1 tr. zák. dovolatel spáchal v období od 13. 5. do 2. 6. 2008, tedy po necelých třech letech po výkonu předcházejícího trestu, takže sotva lze mít za to, že by jakkoliv prokázal své polepšení, tzn. vůli a schopnost vést řádný život, a především svoji nápravu v tom smyslu, že se již nebude dopouštět další - tím méně závažné - trestné činnosti. Podle zjištění soudů se nové trestné činnosti dopustil ve velmi nebezpečné podobě, konkrétně více útoky a za těch okolností, kdy po domluvě s dalšími dvěma pachateli opět ozbrojen (tentokrát plynovou pistolí) a maskován v celkem sedmi případech přepadl obsluhu baru nebo herny, kdy se jednalo výhradně o ženy, jež se zpravidla v podniku v inkriminovanou dobu nacházely zcela osamoceny. Tyto společně s obviněným V. pod pohrůžkou použití plynové pistole nutili k vydání finanční hotovosti, alkoholu, cigaret a případně osobních věcí (mobilního telefonu), a svým jednáním všichni pachatelé způsobili škodu dosahující celkové částky 151.917,- Kč.
Dosavadní způsob života dovolatele, s nímž jsou spojeny jeho sklony k opakovanému páchání loupeží (tedy trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák.), následujících relativně krátce po sobě, a dále to, že ani dosud vykonaný trest odnětí svobody za takový zvlášť závažný úmyslný delikt zjevně k jeho nápravě nevedl (nová trestná činnost následovala relativně brzy po výkonu předchozího trestu), jsou skutečnostmi, které nepochybně již samy o sobě podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Za tohoto stavu pak nelze soudům vytknout, že by v daném případě vadně použily ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., když dovolatele označily za zvlášť nebezpečného recidivistu nejen ve formálním, ale i v materiálním smyslu. Jejich právní závěry lze považovat za věcně správné a odpovídající zákonu.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání obviněného D. Z. jakkoliv opodstatněným, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. je odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler