ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.128.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 128/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2009 o dovolání obviněné D. P. a obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 11 To 217/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 163/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 11 To 217/2008, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 2 T 163/2006, byla obviněná D. P. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a obviněný J. P. byl uznán vinným pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., čehož se obvinění dopustili skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Podle §248 odst. 3 tr. zák. byl obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působit jako statutární orgán v obchodních společnostech na dobu dvou let. Obviněný byl podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působit jako statutární orgán v obchodních společnostech na dobu čtyř let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 6 T 88/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Berouně a oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 11 To 217/2008, jímž napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl znovu tak, že při nezměněném výroku o vině oba obviněné odsoudil podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Obviněné byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu působit jako statutární orgán v obchodní společnosti po dobu dvou let. Výroky o náhradě škody zůstaly nezměněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. v případě obviněné a důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v případě obviněného.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že zahájení trestního stíhání vůči její osobě je nezákonné, neboť nesplňuje náležitosti na takový úkon kladené – popis skutku uvedený v zahájení trestního stíhání neobsahuje subjektivní stránku trestného činu. Nemá-li tento procesní úkon všechny požadované náležitosti, jde o krácení práva na obhajobu. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 582/99, a uvedla, že usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat, zda je stíhané jednání úmyslné či nikoli. Podle dovolatelky tak nebylo platně zahájeno trestní stíhání.
Závěrem svého dovolání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 11 To 217/2008, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že podstatou trestného činu zpronevěry je úmyslné jednání s cílem způsobit škodu na cizím svěřeném majetku, a tak se na jeho úkor obohatit. Jelikož však dovolatel s dovolatelkou byli jedinými společníky poškozené společnosti, mohly zisk či ztráta na majetku společnosti jít pouze k jejich prospěchu nebo tíži. Míra, do jaké by se na majetku společnosti obohatili, by byla přímo úměrná ztrátě, kterou by současně sami utrpěli. Nemohlo se tak jednat o zpronevěru (resp. o pomoc k ní), neboť by škoda v konečném důsledku byla způsobena dovolatelům. Úmyslné jednání s cílem obohatit se na vlastní úkor je z povahy věci vyloučeno. Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry by přicházelo v úvahu tehdy, pokud by dovolatel s dovolatelkou prostředky ze společnosti nezákonně odčerpali s úmyslem podíly na takto účetně nadhodnocené společnosti prodat. Dovolatel se tak domnívá, že pro posouzení otázky zavinění bylo nutné zkoumat okolnosti, za kterých došlo k převodu obchodních podílů. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že cena za převod obchodních podílů činila 1.500.000,- Kč. Pokud by společnost disponovala peněžními prostředky ve výši cca 1.770.000,- Kč, nemohla by cena za převod obchodních podílů na takové společnosti být nižší. Dovolatel prohlásil, že nabyvatelé obchodních podílů společnosti byli srozuměni s tím, že kupují společnost bez prostředků na účtu a na pokladně, resp. s těmito prostředky nepočítali. Na základě ústní dohody s nabyvateli dovolatelé ještě tři měsíce po převodu podílů hradili dluhy, daně, dokonce z vlastních prostředků vložili na účet společnosti peníze. Dovolatel dovozuje, že takto by nejednali, pokud by se chtěli na úkor společnosti obohatit. Takový úmysl nebyl dovolatelům prokázán.
S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 11 To 217/2008, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 2 T 163/2006, zrušil a ve věci podle §256m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Berouně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolání obviněné konstatovala, že dovolatelka při zpochybnění popisu jí vytýkaného skutku přehlédla, že nejen v rámci řízení o dovolání lze námitku nepřípustnosti trestního stíhání uplatnit pouze z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. Takto odůvodněná námitka nepřípustnosti trestního stíhání nenaplňuje ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů a po stránce věcné se spíše dotýká výtky nezákonného procesu. Jedná se o námitku skutkové povahy. Právně relevantně (ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) dovolatelka argumentovala v otázce, kdy popis jednání musí obsahovat informaci, zda jde o úmyslné jednání či nikoli. Dovolatel rovněž uplatnil uvedený dovolací důvod právně relevantně. Státní zástupkyně uvedla, že námitkám dovolatelů však ve světle opatřených skutkových zjištění nelze přisvědčit. Není pochyb o tom, že stíhané jednání obou dovolatelů se dotýkalo majetkových hodnot, které náležely obchodní společnosti, jakožto samostatnému právnímu subjektu. Zákonitě tak nemohly sdílet shodný právní režim s osobním majetkem dovolatelů. Z hlediska takového právního stavu tak nemůže obstát namítaná skutečnost, že v rozhodné době byli oba dovolatelé jedinými společníky společnosti. Tento cizí majetek byl dovolatelce jako jednatelce svěřen za účelem plnění povinností s péčí řádného hospodáře (§135 odst. 2 obchodního zákoníku a §194 odst. 5 obchodního zákoníku). Je tak vyloučeno použití svěřených prostředků k jiným účelům než těm, které se týkaly zajištění chodu společnosti. Oba dovolatelé však jednali s tím, že finanční prostředky vyzvednuté z pokladny společnosti se do jejího jmění již nevrátí. Pokud by prostředky byly skutečně použity k vyrovnání závazků s věřiteli, jak tvrdí dovolatel, mohlo by takové jednání snížit stupeň společenské nebezpečnosti až na nepatrný. Taková námitka ovšem nevychází z učiněných skutkových zjištění, jednání dovolatelů šlo jednoznačně k tíži nabyvatelů obchodních podílů. O tom, že si byli dovolatelé škodlivého dopadu svého jednání vědomi, svědčí jejich snaha o dodatečnou legalizaci jejich počínání, když nedlouho před převodem obchodních podílů svolali valnou hromadu, která rozhodla o vyplacení podílů na zisku dovolatelům, ačkoli pro to nebyly splněny zákonné předpoklady. Tomuto postupu dovolatelů odpovídají i zjištění znalkyně z odvětví účetní evidence – v době od konání valné hromady do uzavření smlouvy o převodu obchodních podílů bylo vybráno z účtu společnosti na zajištění dotace firemní pokladny pouhých 15.000,- Kč. Stalo se tak za účelem zajištění tzv. pokladního minima, a to za stavu, kdy naprostá většina finančních prostředků společnosti byla stíhaným jednáním odčerpána. Dovolatelova námitka, že nabyvatelé obchodních podílů společnosti byli srozuměni s tím, že kupují společnost bez prostředků na účtu a na pokladně, resp. s těmito prostředky nepočítali, směřuje do té fáze skutkového děje, která následuje až po dokonání trestné činnosti oběma dovolateli.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněné dovolací důvody v dané věci jsou těmi, které lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, když bez jejich existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. To znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Uvedený dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1 tr. ř., neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Žádný z těchto důvodů však v tomto případě naplněn nebyl. Nejvyšší soud pak podotýká, že formulace usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 25. 9. 2006 (č. l. 2 spisu) dostatečně popisují stíhané jednání obviněných tak, aby toto usnesení splňovalo zákonné podmínky ust. §160 odst. 1 tr. ř. Jestliže je tam vytýkáno obviněným neoprávněné vybírání peněz z pokladny společnosti bez vystavení příslušných účetních dokladů, tedy porušení jejich zákonných povinností, přesně specifikovaných, použití takto získaných finančních prostředků v rozporu se zákonem, pak je tím vyjádřeno i jejich úmyslné zavinění, neboť oni byli povinni znát a měli znát své zákonné povinnosti při podnikatelské činnosti, které takto ze své vlastní vůle a vědomě porušili. Následek je vyjádřen uvedením způsobené škody a označením poškozeného subjektu. V dalším lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Právní relevanci lze přiznat té části dovolání obviněného J. P., kde vznáší argumenty, stejné jako v odvolání, jejichž podstatou je přesvědčení, že manželé, jediní dva společníci společnosti s. r. o., vybráním peněz z pokladny společnosti způsobili škodu pouze sami sobě. Nemohli se proto dopustit trestného činu zpronevěry.
I zde Nejvyšší soud plně odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího usnesení téhož soudu, které jasně vysvětluje danou problematiku z hlediska platného trestního a obchodního práva. Je nepochybné, že peněžní prostředky podnikatelských subjektů, právnických osob, jsou majetkem právnických osob, jsou věcí cizí ve vztahu ke společníkům, akcionářům. Pokud by tomu tak nebylo, nelze si představit účinnou a potřebnou právní regulaci soukromoprávní a veřejnoprávní podnikatelské sféry. Obě se doplňují pří zajišťování celospolečenských potřeb, ochrana jejich práv a vymáhání povinností je proto zásadně v zájmu celé společnosti, nejde o zájem pouze soukromoprávní. Proto v této oblasti není aplikace trestněprávních norem již mimo rámec tzv. „ultima ratio“ K tomu blíže např. rozh. NS ČR R 5/2007 Sb. rozh. tr. 1/2007, č. 18 Sb. rozh. tr. 3/2006.
Z formálního hlediska jistě došlo v posuzovaném případě k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. u dovolatelky, u dovolatele pak formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Bylo třeba se však důsledně zabývat i tím, zda jednání obviněných dosáhlo potřebného stupně společenské nebezpečnosti trestného činu podle §3 odst. 2, odst. 4, tr. zák., byla-li tedy naplněna skutková podstata trestného činu rovněž po stránce materiální. Pokud by šlo o jednání dvou společníků, tehdy manželů, pouze dvoučlenné společnosti, které by se nikterak nedotklo práv třetích osob, bylo by omezeno toliko na vnitřní vztah mezi jimi a společností, jejím majetkem. Proto při současném vypořádání všech závazkových vztahů stupeň nebezpečnosti takového jednání by byl patrně pouze nepatrný podle §3 odst. 2 tr. zák. Veřejné zájmy by byly dotčeny pouze okrajově. O trestný čin společníka ke škodě společnosti by tedy nešlo (k tomu blíže viz Šámal/ Púry/Sotolář/Štenglová: Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice, nakl. C. H. Beck 2001).
V této věci však podle dosavadních skutkových zjištění mělo dojít k poškození majetkových práv třetích osob, nabyvatelů společnosti. Obvinění se rozhodli v průběhu roku 2001 společnost prodat, při svém náhledu na věc jim přišlo zřejmě nepatřičným, aby nabyvatelé získali současně i zbývající pokladní hotovost, kterou oni považovali za svůj majetek. Tohoto aspektu se odvolací soud ve svém rozhodnutí dotkl pouze okrajově, aniž by se jím blíže zabýval a zhodnotil ve vztahu k němu provedené důkazy. Přitom jedině takto je možno si vytvořit podklady pro zhodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněných a v závislosti na tom zvolit odpovídající právní kvalifikaci. Skutková zjištění v tomto směru by měla být vyjádřena ve skutkovém výroku rozsudku. V novém rozhodnutí odvolacího soudu tím nebude porušen zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.). Půjde totiž pouze o doplnění popisu rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky trestného činu, které dosud nebyly ve skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a nejsou důsledně rozvedeny ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, jde toliko o zpřesnění popisu skutkových okolností tak, aby popsaný skutek náležitě vyjadřoval všechny zákonné znaky trestného činu. Takové doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nezhoršuje postavení obviněných, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byli uznáni vinnými, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, též 3 Tdo 687/2006).
Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem právně relevantně uplatněn, prospívá i dovolatelce. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího v celém rozsahu zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na tento zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování bude jmenovaný soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§265a odst. 1 tr. ř.).
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký