ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1306.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1306/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2009 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 4 To 246/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 10/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 2 T 10/2009, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
dne 24. 11. 2008 v době kolem 8.00 hod ve Z. v dolní části náměstí T. G. M. při projednávání dopravního přestupku fyzicky napadl službu konajícího strážníka Městské policie Z. M. O. tak, že vystoupil ze svého osobního automobilu zn. Audi a tohoto strážníka úmyslně udeřil hlavou do kořene nosu, čímž mu způsobil lehké pohmoždění nosu.
Obviněnému byl podle §155 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 4 To 246/2009, toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení krajského soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně, ačkoliv pro takové rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu dovolání obviněný uvádí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Poukazuje na obrazový záznam, z něhož má být podle jeho přesvědčení zřejmé, že napaden byl naopak on, nejdříve svědkem M. O. a poté i svědky L. Š. a J. M., kteří mu způsobili zranění. Dovolatel je toho názoru, že výpovědi těchto svědků, strážníků městské policie, jsou v rozporu s obrazovým záznamem, který považuje za nejvěrohodnější důkaz.
V další části dovolání polemizuje s vyjádřením znalce z oboru zdravotnictví, který nepotvrdil s jistotou, že ke zranění poškozeného došlo úmyslným útokem a nikoli náhodně. Obviněný považuje postup soudu, pokud nevyslechl zpracovatele odborného vyjádření MUDr. G., za nezákonný. Nesouhlasí také s tím, že MUDr. G. nebyl k vypracování odborného vyjádření poskytnut kompletní spis, takže nemohl shlédnout obrazový záznam.
Protože postup policistů považuje obviněný za nezákonný, nemohl se podle jeho názoru dopustit ani přestupku proti občanskému soužití, pokud na strážníky verbálně zaútočil v momentě, kdy jej bili.
Pochybení spatřuje také v tom, že z výroku o vině není patrné, v čem měl působit na výkon pravomoci veřejného činitele, jak to vyžaduje ust. §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným. Má za to, že úmysl působit na výkon veřejného činitele je vyjádřen pouze v právní větě výroku a nikoli ve větě skutkové nebo v odůvodnění, když takový úmysl ostatně nebyl v průběhu řízení ani prokázán. Obviněný poukazuje na standardní judikaturu, podle níž musí být ze závěrů soudu zřejmé, proti jakým konkrétním pravomocem svěřeným veřejnému činiteli měl obviněný v úmyslu působit.
V petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a soudu okresního a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
K argumentaci obviněného uvádí, že částí svých námitek zpochybňuje správnost skutkových závěrů učiněných soudy a touto se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem, přičemž extrémní nesoulad v posuzované věci podle ní nenastal.
Za právně relevantní považuje pouze námitku obviněného týkající se nenaplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., konkrétně existenci jednání konaného v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Dle názoru nejvyšší státní zástupkyně obviněný svým jednáním cíleně směřoval k tomu, aby strážníci neprojednali přestupek, jehož se dopustil, a nevykonali tak svou pravomoc.
Má za to, že nedošlo k naplnění ani jednoho z uplatněných dovolacích důvodů a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem J. Š. uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Dovolatel relevantně tento dovolací důvod naplnil, pokud namítal chybějící znak skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve výroku rozsudku, a to úmyslu obviněného působit na výkon pravomoci veřejného činitele.
Nejvyšší soud ovšem tuto námitku obviněného považuje za zjevně neopodstatněnou. Z výroku rozsudku okresního soudu zcela zjevně plyne, že obviněný se dopustil násilí v průběhu projednávání dopravního přestupku proti městskému strážníkovi, který přestupek projednával. Z navazujících zjištění soudu prvého stupně rozvedených v odůvodnění rozsudku lze zjistit, že obviněný se od počátku projednávání přestupku choval arogantně, poškozenému tykal, oponoval mu hrubými výrazy, snažil se z místa činu odjet, nasedl do vozidla a pokoušel se ho nastartovat, ač byl strážníkem vyzýván, aby toto nedělal. Ze zvukového záznamu plyne, že se strážníka snažil odradit od projednání přestupku tím, že mu vyhrožoval, avšak když tento i přesto v projednávání přestupku pokračoval, fyzicky na něj zaútočil úderem své hlavy do jeho obličeje. Zmíněná posloupnost jednání obviněného připouští jediný logický výklad a sice, že obviněný takto jednal ve snaze dosáhnout toho, aby projednání přestupku nebylo dokončeno. Tím jednoznačně působil na výkon pravomoci veřejného činitele a naplnilo tak znaky trestného činu dle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterým byl uznán vinným.
Ostatní námitky dovolatele zpochybňují skutková zjištění a závěry soudů o tom, že poškozený jednal v rámci své pravomoci a obviněný na něj svévolně zaútočil. Těmito skutkovými námitkami dovolání vybočuje z mezí deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Judikatura Ústavního soudu ojediněle připouští průlom do tohoto pojetí dovolání v případech, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé panoval extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 578/04). O takovou situaci se však v projednávané věci zjevně nejednalo. Oba soudy se důkladně zabývaly obhajobou obviněného a důvodně dospěly k závěru, že byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena. Tyto závěry v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně popsaly (viz str. 5 rozsudku okresního soudu, resp. str. 2 usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud se s nimi po prostudování spisového materiálu bez výhrad ztotožnil, když právě obrazový i zvukový záznam incidentu obhajobu obviněného spolehlivě vyvracejí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný jej uplatnil v obou alternativách. První alternativa, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, v daném případě rozhodně naplněna nebyla. V posuzovaném případě totiž došlo k věcnému přezkumu rozhodnutí soudu prvého stupně soudem odvolacím, nedošlo k zamítnutí z tzv. formálních důvodů, jak úspěšné uplatnění zmíněné alternativy předpokládá. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v tomto případě tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyla rovněž naplněna. Stanovisko Nejvyššího soudu k naplnění tohoto dovolacího důvodu v druhé alternativě se tudíž odvíjelo od shora rozvedeného negativního stanoviska k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného J. Š. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr