ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1453.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1453/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněného R. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 1 To 33/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 54 T 1/2009, byl obviněný R. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že
„dne 1. 9. 2008 kolem 13.45 hodin v S. n. O., okres N. J., na ulici K., jsa ozbrojen přesně nezjištěným nožem kuchyňského typu s délkou čepele nejméně 10 cm, nejdříve, veden prvotním zištným úmyslem, po překonání oplocení pozemku v zahradní části nemovitosti vnikl do obytné části rodinného domu obývaného rodinou U., kde prohledával místnosti této části domu s cílem nalezení a odcizení peněz nebo cenností, když však byl při této činnosti v domě přistižen B. U., reagoval tak, že jmenovaného, již v úmyslu usmrtit a zabránit tak svému odhalení nebo usvědčení jakožto pachatele této trestné činnosti, navíc když sám z této lokality pocházel, nečekaně proti B. U. zaútočil přineseným nožem tak, že jej čtyřikráte bodl silou nejméně střední intenzity do horní poloviny těla, a to do lokality levé strany krku, hrudi a břicha, v důsledku čehož B. U. utrpěl bodnou ránu na krku vlevo při dolním úponu levého hlavového kývače velikosti 1-1,5 cm, délky bodného kanálu přibližně 5 cm, bodné rány na hrudníku, a to v blízkosti levého podpaží a pod levou prsní bradavkou, velikosti přibližně 1-2 cm, obě směřující šikmo a zasahující do podkoží, a bodnou ránu v levém podžebří velikosti přibližně 3-4 cm, pronikající stěnou břišní až do volné dutiny břišní, kde zasáhla a nařízla jednu z cév na velké křivině žaludku, minula kličky střevní a pronikla nad horním okrajem slinivky břišní přes celou dutinu břišní až do retroperitonea s bodným kanálem pronikajícím celou dutinou břišní, v důsledku čehož byl B. U. bezprostředně ohrožen na životě nástupem krvácivého šoku a k jeho smrti nedošlo toliko z důvodu včasného odborného lékařského operačního zákroku, v jehož průběhu bylo krvácení do dutiny břišní zastaveno a B. U. mj. z dutiny břišní odstraněno 1300 ml tekuté a sražené krve.“
Obviněnému byl podle §219 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit náhradu škody poškozené V. z. p. Česká republiky ve výši 651.553,07 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný proti všem jeho výrokům a v neprospěch obviněného také státní zástupce, a sice proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 1 To 33/2009, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a znovu ve věci sám rozhodl. Uznal obviněného vinným jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák.
Podle jeho zjištění se jich obviněný dopustil tím, že
„dne 1. 9. 2008 kolem 13:45 hodin v S. n. O., okres N. J., na ulici K., se záměrem odcizení peněz vnikl po překonání oplocení pozemku v zahradní části nemovitosti do obytné části rodinného domu obývaného rodinou U., kterou prohledával; když však byl při této činnosti přistižen B. U., tohoto v úmyslu usmrtit a zabránit tak svému odhalení nebo usvědčení jakožto pachatele nečekaně napadl přineseným nožem kuchyňského typu délky čepele nejméně 10 cm tak, že jej čtyřikrát bodl silou nejméně střední intenzity do horní poloviny těla a způsobil mu jednak bodnou ránu na krku vlevo při dolním úponu levého hlavového kývače velikosti 1 - 1,5 cm, délky bodného kanálu přibližně 5 cm, dále dvě bodné rány na hrudníku, a to v blízkosti levého podpaží a pod levou prsní bradavkou, velikosti přibližně 1 - 2 cm, obě směřující šikmo a zasahující do podkoží, a zejména bodnou ránu v levém podžebří velikosti přibližně 3 - 4 cm, pronikající stěnou břišní až do volné dutiny břišní, kde zasáhla a nařízla jednu z cév na velké křivině žaludku, minula kličky střevní a pronikla nad horním okrajem slinivky břišní přes celou dutinu břišní až do retroperitonea, v důsledku níž byl B. U. bezprostředně ohrožen na životě nástupem krvácivého šoku, když k jeho smrti nedošlo toliko z důvodu včasného odborného lékařského operačního zákroku, v jehož průběhu bylo krvácení do dutiny břišní zastaveno a B. U. mj. z dutiny břišní odstraněno 1300 ml tekuté a sražené krve.“
Obviněnému vrchní soud podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. České republiky částku 508.448,82 Kč, přičemž tato byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku náhrady škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný R. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti všem výrokům rozsudku, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotném právním posouzení.
Obviněný především namítá, že bodné rány nezasáhly žádné důležité orgány, a že ani z jeho chování po útoku nevyplývá, že by byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě. Podle přesvědčení obviněného nebyla zranění poškozeného tak vážná, aby mohla způsobit jeho smrt. Obviněný vyzdvihuje, že sám jednal ve zmatku, a ani ze způsobených následků nelze dovodit jeho úmysl poškozeného usmrtit. Má za to, že v tomto konkrétním případě by mohl být odůvodněn závěr, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění, které má charakter těžké újmy na zdraví, a kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák. nebo jeho pokus dle §8 odst. 1, §222 odst. 1 tr. zák.
Podle dovolatele neměly soudy při správné aplikaci ust. §88 odst. 1 tr. zák. kvalifikovat jeho jednání dle přísnějšího odst. 2, §219 tr. zák. Domnívá se, že soud nevzal v potaz jeho dosavadní beztrestnost, způsob provedení útoku, který podle něj nebyl nikterak surový i fakt, že se jednalo toliko o pokus trestného činu, což samo o sobě vykazuje nižší společenskou nebezpečnost činu pro společnost. Shrnuje, že tyto skutečnosti nesvědčí pro závěr, že by byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby u trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Dovolatel brojí také proti výroku trestu, který podle jeho mínění v souladu s výše uvedenými argumenty měl být vyměřen v rámci trestní sazby dle §222 odst. 1 tr. zák. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace jeho jednání odpovídá pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., pak by se trestní sazba stanovená zákonem jevila nepřiměřeně přísná a trest odnětí svobody by měl být mimořádně snížen za použití §40 odst. 1 tr. zák.
Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody, neboť je toho názoru, že odvolací soud mu chybně uložil povinnost hradit i náklady té léčby poškozeného, která neměla souvislost s léčbou následků zranění, které mu způsobil. Podle §449 odst. 1, odst. 3 obč. zák. se při škodě na zdraví hradí též účelně vynaložené náklady spojené s léčením, ovšem v případě poškozeného U. měl na způsob jeho léčby vliv i jeho předchozí nepříznivý zdravotní stav, takže některé léčebné úkony, neměly přímou souvislost se způsobeným zraněním. Podle dovolatele neměly soudy pro rozhodnutí o náhradě škody dostatečné podklady, další dokazování v tomto směru by přesahovalo potřeby trestního řízení, takže měl být poškozený podle §229 odst. 1 tr. ř. s celým svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Dovolání obviněného považuje za zjevně neopodstatněné.
Má za to, že obviněný úmyslně napadl poškozeného opakovaným bodnutím nožem do míst, kde poranění životně důležitých orgánů bylo možno předpokládat. Nešlo přitom jen o dutinu břišní, kam jedna z ran pronikla a poranila tepnu, ale i oblast krku, kterou zasáhla další z ran. Uvádí, že pro posouzení skutku jako pokusu trestnému činu vraždy není nezbytné, aby se poškozený ocitl ve stavu blízkém smrti, nýbrž postačí, pokud jednání k takovému následku bezprostředně směřovalo a bylo objektivně způsobilé takový následek vyvolat. Nejvyšší státní zástupkyně vyzdvihuje to, že obviněný byl přistižen poškozeným v jeho domě při pokusu o krádež vloupáním a hrozilo mu, že poškozený přivolá Policii ČR a popíše ho tak, že to povede k jeho dopadení.
Právní kvalifikaci jednání obviněného považuje nejvyšší státní zástupkyně za správnou, a to i co se týče aplikace ust. §88 odst. 1 tr. zák. Stupeň společenské nebezpečnosti je podle ní zvýšen tím, že se pachatel činu dopustil vůči staršímu člověku v jeho bytě, kde se mohl poškozený důvodně cítit v bezpečí. Dle jejího názoru byla dosavadní bezúhonnost obviněného promítnuta do výše trestu, který byl obviněnému uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle §219 odst. 2 tr. zák., a ve způsobu jeho výkonu.
Uvádí, že nebýt napadení ze strany obviněného, poškozený by se nepochybně v nemocnici neocitnul. Zpochybňování důvodnosti léčby, když žádné pochybení v jejím průběhu zjištěno nebylo, považuje za nemístné a za polemiku s hodnocením důkazů ohledně rozsahu a důvodnosti léčby, což není v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem.
V petitu svého vyjádření nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem R. Š. uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Pokud dovolatel namítá nesprávnost závěru o jeho úmyslu poškozeného usmrtit s tím, že následek jeho jednání v podobě smrti poškozeného byl značně vzdálen, shledává Nejvyšší soud takovou námitku lichou. Při hodnocení jednání obviněného a jeho zavinění nelze vycházet jen z objektivně způsobeného následku, nýbrž z následku, který objektivně hrozil a který byl pokryt přinejmenším nepřímým úmyslem obviněného. Soudy prvého i druhého stupně proto důvodně uzavřely, že obviněný poškozeného napadl v úmyslu zamezit tomu, aby jej označil za pachatele předchozí krádeže, a to za cenu jeho usmrcení. Přestože jednal nepochybně ve zmatku, přinejmenším dvě bodné rány, které poškozenému zasadil, nevedly jen vlivem okolností na vůli obviněného nezávislých ke smrti poškozeného. V případě bodné rány do krku stačil jen posun v řádu několika centimetrů, v případě bodné rány do břicha nedošlo ke smrti jen díky včas poskytnuté vysoce kvalifikované lékařské pomoci. Rány nožem s čepelí o délce nejméně 10 centimetrů byly vedeny, jak nižší soudy správně zdůraznily, silou střední intenzity, takže byly způsobilé vyvolat fatální následek Rána do břicha prošla celou břišní dutinou, nůž byl v tomto případě, jak plyne ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, do těla zanořen až po rukojeť.
Rozhodně tedy nešlo v těchto dvou případech o povrchní ranky, jak se tvrdí v dovolání. Absenci úmyslu poškozeného usmrtit nelze, jak se o to snaží dovolatel, vyvozovat ani z určité chaotičnosti jeho jednání. Obviněnému zjevně nešlo jen o to, aby za použití násilí z domu utekl, neboť poškozený mu v tom nijak nebránil a vzhledem k jeho věku a chabé fyzické kondici by stačilo k překonání jeho odporu i násilí mnohem menší intenzity násilí.
Aplikací ust. §88 odst. 1 se velmi podrobně zabýval odvolací soud (viz str. 12-13 odůvodnění jeho usnesení), jehož vyčerpávající a přesvědčivou argumentaci Nejvyšší soud zcela sdílí a může na ni v plném rozsahu dokázat.
Námitku, kterou dovolatel napadal údajnou nepřiměřenost uloženého trestu, nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejednalo, když obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a to na spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák.
Námitka obviněného napadající výrok o náhradě škody byla sice podřaditelná pod deklarovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud jí však vyhodnotil jako nepodloženou. Obviněný namítal porušení hmotného práva a to konkrétně §449 odst. 1 obč. zák., podle kterého při škodě na zdraví se hradí též účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Podle obviněného však všechny léčebné úkony provedené při hospitalizaci poškozeného nebylo možno považovat za vyvolané jeho útokem.
Odvolací soud se touto argumentací podrobně zabýval a dospěl přitom k závěrům, které Nejvyšší soud sdílí (blíže viz str. 24-25 odůvodnění rozsudku). Obviněný si musel být vědom, že útočí na osobu vyššího věku, u níž lze logicky předpokládat, že její zdravotní stav není optimální, takže zranění způsobená útokem nožem mohou způsobit těžší následky než u osoby mladší. To, že léčení poškozeného U. bylo, pokud jde o poskytnutou péči (včetně jejího finančního vyjádření), náročnější vzhledem k jeho nepříliš dobrému zdravotnímu stavu, který existoval již před napadením, nevylučuje odpovědnost obviněného. Poškozený netrpěl žádným postižením, které by enormně komplikovalo léčbu bodných poranění, a vylučovalo tak zavinění obviněného ke způsobené škodě. Jak správně argumentovala nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření, pokud se při léčbě poškozeného přidaly další komplikace, byl stále jejich spouštěcím signálem útok obviněného. Jak již výslovně konstatoval odvolací soud, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v léčebných úkonech vyúčtovaných Všeobecnou zdravotní pojišťovnou byly zjištěny úkony zbytečné nebo nemající souvislost se zraněním způsobeným poškozenému obviněným.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného R. Š. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr