ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1522.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1522/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání obviněného Z. P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 3 To 199/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 151/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 7 T 151/2007, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že „v době od 14. 12. 2005 do 27. 2. 2006 v B. n. V., okres Č. B., jako jediný jednatel společnosti C. C., s. r. o., B. n. V., S. na podkladě rámcové kupní smlouvy ze dne 19. 8. 2005 odebral opakovaně od společnosti R., s. r. o., P., P. stavební materiál vyfakturovaný fakturami :
č. splatnou dne 12. 1. 2006 na částku 96.512,- Kč,
č. splatnou dne 18. 1. 2006 na částku 39.025,- Kč,
č. splatnou dne 18. 1. 2006 na částku 10.221,- Kč,
č. splatnou dne 11. 2. 2006 na částku 51.536,- Kč,
č. splatnou dne 11. 3. 2006 na částku 12.607,- Kč,
č. splatnou dne 12. 3. 2006 na částku 86.536,- Kč,
č. splatnou dne 26. 3. 2006 na částku 43.187,- Kč,
přičemž dle všeobecných obchodních a dodacích podmínek, konkrétně čl. IV, bod 3 (způsob přejímání zboží) vlastnické právo k dodanému zboží přecházelo na kupujícího až po úplném zaplacení zboží, když odebrané zboží obviněný prodal a finanční prostředky takto získané neoprávněně a se záměrem se obohatit použil pro svou potřebu a toto neuhradil v termínu splatnosti ani následně k opakovaným urgencím o úhradu odebraného zboží, čímž poškozené společnosti R., s. r. o., P., P., způsobil škodu v celkové výši 339.624,- Kč.
Za to mu byl uložen podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
Odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 3 To 199/2008, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pro který byl stíhán.
V úvodu odůvodnění dovolání vyjádřil názor, že průvodní okolnosti jeho případu mají výrazné soukromoprávní aspekty. Ty však okresní soud podle mínění dovolatele náležitě nezvážil. Podle přesvědčení obviněného jeho případ vykazuje odlišnosti od případu upraveného judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou napadené rozhodnutí odkazuje.
Dovolatel považuje za stěžejní, že vztahy mezi společností C. C. (jejímž byl jednatelem) a společností R. na straně jedné a mezi společností C. C. a společnostmi, které od ní odebíraly stavební materiál, na straně druhé, byly oddělené vztahy z různých kupních smluv. Podle zavedené praxe dodávala společnost R. veškeré zboží přímo odběratelům společnosti C. C. Podle přesvědčení dovolatele tak dodáním zboží společností R. docházelo i ke splnění smluvního závazku společnosti C. C. dodat zboží jejím odběratelům. Kupní ceny však byly realizovány odděleně. Podle mínění dovolatele, pokud bylo společnosti C. C. hrazeno zboží z titulu kupní smlouvy, nebyla smluvně ani ze zákona povinna užít obdržené peněžní prostředky výlučně na úhradu závazku společnosti R. Ústřední námitkou dovolání obviněného je, že kupní cena zaplacená společnosti C. C. nebyla svou povahou svěřenou věcí ve smyslu §248 tr. zák. a nemohla se tak stát předmětem zpronevěry. Společnost C. C. tak podle názoru dovolatele mohla takovou kupní cenu zahrnout do svých podnikatelských aktivit a použít ji k úhradě jakýchkoli aktivit či s ní naložit jako s jakýmkoli jiným příjmem. V této souvislosti zdůrazňuje, že peníze jsou věc genericky určená a v okamžiku připsání na účet mají povahu pouhé pohledávky vůči peněžnímu ústavu.
V další části dovolání obviněný zpochybňuje aplikaci stanoviska, které v obdobné věci zaujal senát Nejvyššího soudu v usnesení, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, neboť v souladu s tímto rozhodnutím by již pouhé prodlení s úhradou kupní ceny za věc prodanou s výhradou vlastnického práva mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Obviněný má za to, že aplikace zmíněného rozhodnutí by v praxi mohla vést k absurdním závěrům. V této souvislosti klade otázku, jak by tomu bylo v případě, kdy by společnost C. C. získala za dodané zboží nikoli peníze, ale věcné protiplnění anebo by došlo k započtení vzájemných pohledávek. To, že jednání obviněného provázela poměrně jednoduchá struktura smluvních vztahů, nemůže jít podle dovolatele k jeho tíži. V případě složitější struktury smluvních vztahů by pak pravidlo přijaté okresním soudem bylo nerealizovatelné.
Obviněný vyzdvihuje, že společnost R. si byla vědoma, že dodáním zboží přímo koncovému odběrateli tomuto vzniká vlastnické právo v souladu s ust. §443 odst. 1 obch. zák., takže výhrada vlastnického práva v kupních smlouvách mezi společnostmi C. C. a R. tak nemá žádného významu pro zachování jejího vlastnického práva až do zaplacení kupní ceny společností C. C. Společnost C. C. se tak podle názoru dovolatele vlastníkem odebraného zboží nikdy nestala.
Obviněný dále poukazuje na konstatování krajského soudu, že skutková věta měla být formulována výstižněji, a táže se, zda jeho jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně lze vůbec subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry.
V petitu svého dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Poukázala na smluvně zakotvenou výhradu vlastnického práva, kterou poškozená společnost R. ve smyslu §445 obch. zák. s dovolatelovým souhlasem vtělila do rámcové smlouvy o odběru stavebního materiálu, takže obviněný byl podle mínění nejvyšší státní zástupkyně povinen respektovat její právní dopad. V souladu s touto úpravou právních vztahů sice nelze obviněnému klást za vinu, že by se dopustil trestného činu zpronevěry tím, že stavební materiál prodal svým odběratelům, avšak skutkovou podstatu tohoto trestného činu naplnil v momentě, kdy si pro vlastní potřebu ponechal finanční prostředky utržené za dále distribuované zboží. Podle jejího mínění právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, přesně dopadá na nyní projednávaný případ. Lze si sice představit ještě výstižnější popis přisouzených skutkových okolností, nicméně všechny rozhodné okolnosti jsou z jejich popisu ve skutkové větě rozsudku okresního soudu patrny.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 673/03, resp. č. 36/2004, str. 299 Sb. rozh. trest.).
Dovolatel svými námitkami tyto podmínky splňoval, když nepopíral správnost skutkových zjištění učiněných v jeho případě soudy, avšak brojil proti jejich závěru, že toto jeho jednání vykazuje znaky trestného činu zpronevěry či jiného trestného činu. Podle jeho názoru mělo jeho jednání spočívající v nezaplacení za zboží odebrané od společnosti R. výrazně soukromoprávní aspekty a mohlo tak zakládat jeho odpovědnost toliko ve sféře práva obchodního, nikoli odpovědnost trestněprávní.
Nejvyšší soud však shledal tuto stěžejní námitku stejně jako na ni navazující obsáhlou argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání v podstatě opakoval námitky uplatněné v odvolání, s nimž se Krajský soud v Českých Budějovicích bezezbytku v odůvodnění svého usnesení vypořádal.
Nejvyšší soud proto jen opakuje, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst.1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
V prvé řadě považuje Nejvyšší soud za nutné vyzdvihnout to, co již konstatovaly okresní i krajský soud, a sice, že odpovědnost obviněného byla založena nesplněním závazku, který na sebe vzal dobrovolně, se znalostí věci a v souladu s právem.
Rámcová kupní smlouva ze dne 19. 8. 2005, kterou jako jediný jednatel společnosti C. C., s. r. o., se společností R., s. r. o., uzavřel, obsahovala v čl. IV bod 3 nazvaném Způsob přejímání zboží ujednání, podle něhož vlastnické právo k dodanému zboží přechází na kupujícího až po úplném zaplacení zboží. Tento právní institut nazývaný výhrada vlastnického práva je obsažen v §445 obch. zák. a upravuje možnost stran písemně si smluvit, že kupující nabude vlastnického práva později, než je to stanoveno v §443 odst. 1 obch. zák. (podle kterého zásadně dochází k nabývání vlastnického práva při předání zboží).
Smyslem tohoto právního institutu je posílit postavení věřitele a zvýšit motivaci dlužníka odebrané zboží zaplatit, současně ale z toho pro něj oproti klasické kupní smlouvě podle §443 obch. zák. vyplývají i určitá rizika, včetně rizika trestněprávního postihu.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný si byl této podstatné skutečnosti vědom, když nešlo o první případ, který se uvedenou smlouvou řídil, přičemž v minulosti závazky z ní vyplývající bezezbytku respektoval.
Přestože se prostřednictvím svého dovolání snažil zpochybnit všeobecně respektovanou judikaturu vztahující se na obdobné případy, Nejvyšší soud neshledal pro odklon od této judikatury žádný důvod. Naopak má za to, že v odborné literatuře opakovaně publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, neztratilo nic na své aktuálnosti a dopadá přesně na projednávaný případ obviněného Z. P.
Nejvyšší soud proto znovu opakuje, že tím, že obviněný dále prodal zboží dodané společnosti R., s. r. o., nejednal proti účelu jeho svěření, neboť mu bylo svěřeno právě za tímto účelem, i když se sjednanou výhradou vlastnického práva. Tím se proto trestného činu zpronevěry dopustit nemohl. Z této smlouvy však jasně vyplývala povinnost zaplatit z utržených prostředků dohodnutou kupní cenu společnosti R., s. r. o. Provedeným dokazováním přitom bylo nesporně zjištěno, že obviněný za toto zboží dostal zaplaceno (a to částku odpovídající kupní ceně navýšené o zisk společnosti C. C., s. r. o.), takže mu ve splnění závazku objektivně nic nebránilo.
Zcela liché se tudíž jeví výhrady obsažené v dovolání, podle nichž by v některých případech byly principy obsažené ve shora zmíněném judikátu Nejvyššího soudu těžko udržitelné. Lze připustit, že kdyby například situace ve smluvních vztazích, dodávkách zboží společností R., s. r. o., a platbách firem, kterým bylo zboží dodáváno společností C. C., s. r. o., byla nepřehledná, mohlo by to vzbuzovat pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného.
V projednávaném případě však byla situace podle zjištění soudů pro obviněného naprosto přehledná, když na podkladě provedených důkazů konstatovaly, že společnosti C. C., s. r. o., bylo za veškeré zboží dodané společností R., s. r. o., zaplaceno, byť v některých případech s určitým zpožděním. Pro posouzení věci je však podstatné zjištění, že obviněný jako jednatel uvedené společnosti úmyslně užil takto získané prostředky v rozporu se závazkem, který na sebe převzal uzavřenou smlouvou, výhradně pro vlastní potřebu.
Tyto prostředky měly v souladu se zmíněnou smlouvou jednoznačně charakter svěřené věci ve smyslu §248 tr. zák., takže požívaly stejné právní ochrany jako svěřená věc, přičemž obviněný tím, že je kompletně použil v rozporu s účelem svěření a pro vlastní potřebu si je přisvojil. Tím naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. po objektivní i subjektivní stránce.
Vzhledem k tomu, že způsobená škoda přesahuje hranici tzv. škody nikoli malé podle §89 odst. 11 tr. zák. více než desetinásobně, nevznikají pochybnosti ani o naplnění materiální podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů odmítl dovolání obviněného Z. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr