ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.163.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 163/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 9 To 118/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 183/2003, takto:
Dovolání obviněného J. B. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 3 T 183/2003, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, který byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 9 To 118/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že má za to, že soudy deklarovaný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nebyl v průběhu řízení prokázán, a především ani nebyl předmětem dokazování. Dovolatel namítá, že svědci byli vyslýcháni se značným časovým odstupem od předmětné události. Nejen tato skutečnost snižuje důkazní váhu jejich výpovědí. Znalec ve svém znaleckém posudku totiž upozornil na fakt, že pozorovací schopnosti svědků byly ovlivněny jejich pozicí – u svědků, kteří byli v době kolize na padácích (a kteří se museli věnovat i svému letu), byly zhoršeny jejich horizontální pozorovací schopnosti, u svědků, kteří byli na zemi, byly zhoršeny jejich vertikální pozorovací schopnosti, ač měli tu výhodu, že byli ve stabilní poloze. Znalec v odpovědi na otázku, co bylo hlavní příčinou srážky, uvedl, že se parašutisté navzájem neviděli, resp. že parašutista, který měl dát přednost druhému parašutistovi, ho neviděl. Dle znalce tak byla srážka následkem nedostatečného přehledu o aktuální situaci ve vzdušném prostoru. Znalec na základě spisového materiálu rekonstruoval dvě možné varianty nehodového děje. Podle jedné bylo příčinou srážky nedání přednosti ze strany dovolatele, podle druhé nedání přednosti ze strany poškozeného. Znalec konstatoval, že bez podrobnějších informací o průběhu letu obou padáků před srážkou nelze určit, kdo srážku nedáním přednosti zavinil. Dovolatel se domnívá, že soud prvního stupně konstruuje jeho trestní odpovědnost jako odpovědnost za následek a nikoli též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Úvahy soudu o tom, jestli dovolatel mohl střetu zabránit či nikoli, jsou dle názoru dovolatele pouze teoretické a spekulativní, soud vůbec nepřipouští možnost, že dovolatel poškozeného neviděl z toho důvodu, že v době zahájení otáčky poškozený v zorném poli dovolatele jednoduše nebyl. Místo toho soud uzavřel, že dovolatel poškozeného neviděl proto, že si dostatečně nezkontroloval prostor, do kterého hodlal levotočivou zatáčku uskutečnit. Soud z této úvahy dovodil, že dovolatel poškozeného vidět měl a mohl a v takovém případě neměl provádět zatáčku do směru letu poškozeného. Soud prvního stupně tak dle tvrzení dovolatele porušil zásadu, podle které musí být zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností. Právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví žádným způsobem nevyjadřuje skutkové okolnosti bezprostředně se vztahující k subjektivní stránce trestného činu a nijak se nedotýká (ne)existence příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a následkem. Dovolatel uvedl, že skutkovou podstatu trestného činu podle §3 odst. 1 tr. zák. může naplňovat pouze jednání protiprávní. Jednání, které není protiprávní, nemůže být trestným činem. Mezi taková jednání patří i výkon povolání nebo dovolené činnosti, s nimiž je někdy spojeno určité nebezpečí pro život, zdraví nebo majetek. Pokud u takových činností (kam bezpochyby sportovní parašutismus patří) není překročena určitá dovolená míra nebezpečnosti, nemůže jít o trestný čin, i když dojde k následku předvídanému trestním zákonem. Soudy obou stupňů však nezkoumaly, zda na straně dovolatele došlo k porušení objektivní míry opatrnosti a zda eventuálně toto porušení míry opatrnosti bylo bezprostřední a jedinou příčinou zranění poškozeného, tedy následku. Dovolatel má za to, že postupem soudů obou stupňů, které svá rozhodnutí opřely pouze o pravděpodobnou existenci skutkového děje a pohybují se tak v rovině spekulací, byla porušena zásada presumpce neviny.
S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 9 To 118/2008, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel uplatnil dovolací důvod právně relevantně, když namítá, že soudy věc nesprávně právně posoudily v otázce zavinění tím, že dovodily nedbalostní zavinění ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. Je skutečností, že výlučnou a zásadní příčinou střetu mezi dvěma parašutisty při hromadném seskoku bylo jednání dovolatele, které spočívalo v neuváženém otáčecím manévru s padákem při přistávání, bez ohledu na skutečnost, že šlo o hromadný seskok téměř třiceti parašutistů, kdy dovolatel musel předpokládat, že se může dostat do blízkosti jiného parašutisty, přičemž svým manévrem s padákem ve vzduchu jej nesmí nikterak ohrozit. Toto jednoznačně vyplynulo ze skutkových zjištění, které se odvíjejí především z výpovědí většiny ve věci slyšených svědků a rovněž z vypracovaného znaleckého posudku. Vyšší míra opatrnosti, než kterou požaduje modelový průměr, se požaduje u takové kategorie pachatelů, kteří vzhledem k povaze činnosti, kterou vykonávají, musejí tuto zvýšenou míru zachovávat. Odvolací soud dovodil, že parašutismus je takový druh sportu, při kterém je třeba zachovávat vyšší míru opatrnosti, než kterou požaduje modelový průměr. Samotná vyšší míra opatrnosti, kterou měl dovolatel zachovávat, vyplývala nejen z povahy tohoto nebezpečného a riskantního sportu, ale také ze skutečnosti, že došlo k seskoku většího množství parašutistů, kdy možná kolize bezpochyby mohla hrozit, přičemž za tohoto předpokladu bylo možné na jednotlivých parašutistech požadovat, aby věnovali svému okolí zvýšenou pozornost, neboť toho, že je jich ve vzduchu mnoho, si byli všichni jednoznačně vědomi. Státní zástupkyně dále uvedla, že soudy posuzovaly jednání dovolatele značně shovívavě, neboť mu byla přičtena nejnižší forma zavinění a nebyl uznán vinným ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., které zohledňuje skutečnost, že se pachatel trestného činu dopustil proto, že porušil důležitou povinnost. Dovolatel měl možnost předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákonem a byl povinen se určitým způsobem chovat. Dovolatel měl v době činu za sebou 120 seskoků. Seskok uskutečnil současně s dalšími parašutisty jako hromadný, takže z této okamžité situace vyplývalo, že se musí při seskoku chovat s vyšší dávkou obezřetnosti, než je obvyklé, pokud takový seskok uskutečňuje sám. Státní zástupkyně vyslovila názor, že dovolatel jednal z vědomé nedbalosti, neboť věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Dovolatel totiž musel vědět, jak nebezpečná je kolize mezi dvěma parašutisty a k jak fatálním důsledkům v takovém případě může dojít, pokud dojde pouze k drobnému kontaktu s padákem druhého parašutisty, v důsledku čehož dochází k selhání funkce padáku, přičemž neopodstatněně spoléhal, že k takové kolizi při hromadném seskoku v jeho případě nedojde. Státní zástupkyně shrnula, že skutková zjištění obsažená ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s odůvodněními rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahují všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. K polemice dovolatele, v níž se dovolává jiných skutkových zjištění s ohledem na druhou verzi ve věci pořízeného znaleckého posudku, státní zástupkyně podotkla, že není možné k této druhé variantě jakýmkoliv způsobem přihlížet, neboť ve znaleckém posudku je pouze uvedeno, že obě varianty v něm popsaného nehodového děje jsou technicky možné a přijatelné. Soud se správně přiklonil k té variantě, která koresponduje se svědeckými výpověďmi většiny svědků, kteří sledovali nehodový děj jak na zemi, tak při samotném seskoku. V žádném případě proto nelze hovořit o extrémním nesouladu mezi ve věci pořízenými důkazy a jejich samotným hodnocením, které by se pohybovalo v dimenzích libovůle.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Dovolatel uplatnil své dovolání částečně právně relevantně. V té části, kde napadá věrohodnost svědků z důvodu jejich výslechu s větším časovým odstupem od události a z důvodu jejich pozorovacích schopností, které byly negativně ovlivněny jejich pozicí v době, kdy událost pozorovali, nebylo dovolání uplatněno právně relevantně. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že výpovědi svědků, kteří stáli v době kolize na zemi (J., B., H.), jsou v souladu s výpověďmi svědků, kteří byli v době kolize na padácích (K., L.). Zároveň se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s názorem dovolatele, že není možné určit, které z faktorů, jež znalec uvádí ve svém znaleckém posudku na str. 13, byly příčinou kolize. Znalec na základě spisového materiálu pouze rekonstruoval dvě možné varianty nehodového děje, hodnotil, zda skutečnosti uváděné svědky jsou technicky možné. Otázku, kteří svědci jsou věrohodní a která z variant popsaných znalcem tak nakonec bude vzata za prokázanou, řeší výhradně soud, hodnocení důkazů znalci nepřísluší. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností. Většina výpovědí svědků se vzájemně podporuje, i sám dovolatel podepsal souhrnnou zprávu o výsledku šetření incidentu ze dne 21. 7. 2002 (č. l. 39, 40), ve které se uvádí, že příčinou incidentu bylo to, že dovolatel při provádění čtvrté zatáčky přehlédl poškozeného, čímž došlo ke kolizi a následnému pádu. Ovšem v hlavním líčení ze dne 23. 11. 2006 (č. l. 390) již dovolatel vypovídal jinak, když popisuje, že v okamžiku, kdy prováděl otáčku v přípravě na přistání, zezadu a z větší výšky do stejného místa, kam směřoval dovolatel, vletěl poškozený, čímž došlo ke střetu a následnému pádu. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací ve svých rozhodnutích zhodnotily důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Pochybnosti o skutkovém ději nemohla založit ani svědecká výpověď svědka Ing. C., kterou soudy rovněž náležitě zhodnotily. Tato výpověď je totiž vnitřně rozporná, neboť svědek uvedl, že oba parašutisty bezprostředně před jejich kolizí nesledoval, což mu ovšem nebránilo v tom, aby následně nelogicky popisoval jejich vzájemnou pozici před střetem, přestože, jak současně tvrdil, oba viděl až v okamžiku kolize. Protože znalci nepřísluší hodnocení důkazů, musel dovodit i druhou variantu příčiny kolize, nepříznivou pro poškozeného, ovšem za předpokladu perfektnosti zmíněné výpovědi, o níž ostatně sám pochyboval. Nutno tedy bezvýhradně přisvědčit hodnotícím závěrům obou soudů. Obě rozhodnutí tak splňují náležitosti kladené na ně ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 6 druhý odstavec a str. 7 první odstavec) i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané, kterým svědkům uvěřily a kterým nikoli a proč. Závěry znaleckého posudku jsou porovnány se skutečnostmi, které vyplynuly ze svědeckých výpovědí. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěly soudy k závěru o vině dovolatele trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Co se týče zavinění, soudy uzavřely, že dovolatel spáchal trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť z toho, že poškozeného neviděl, vyplývá, že si prostor, kam se chystal učinit otáčku, nedostatečně zkontroloval. S ohledem na své znalosti a zkušenosti měl a mohl předpokládat, že otáčkou může dostihnout padák poškozeného, obezřetný měl být tím spíše, že se jednalo o hromadný seskok více parašutistů, kde nebezpečí kolize značně narůstá. Bylo by ovšem možné přičíst dovolateli zavinění i z vědomé nedbalosti, neboť se svým jednáním dopustil porušení předpisů upravujících parašutistický sport. Tato oblast je upravena několika předpisy, zákonem č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, prováděcím předpisem č. 108/1997 Sb., dokumentem Ministerstva dopravy a spojů ČR „Pravidla létání“ i předpisy Aeroklubu České republiky V-PARA-1 a V-PARA-2. Nelze tak přisvědčit tvrzení dovolatele, že jeho jednání nebylo v rozporu s předpisy upravujícími pravidla parašutismu. Navíc on sám v hlavním líčení ze dne 23. 11. 2006 (č. l. 391) přiznává, že jsou mu známa pravidla o tom, jak postupovat, pokud se k sobě dva parašutisté přiblíží. Zásadně si tedy byl vědom zvýšené míry rizika parašutistického sportu a potřeby dbát při jeho provozování ještě vyšší míry opatrnosti, než je obvykle požadována. Nebylo pochyb o příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem při prokázaném zavinění zjištěného následku v souladu s trestním zákonem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký