ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1633.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1633/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2009 o dovolání obviněných L. K. a D. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 6 To 354/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 103/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. K. a D. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 31 T 103/2007, byly obviněné L. K. a D. P. uznány vinnými trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se ho dopustily tím, že společně ve Z. dne 4. 11. 2005 požádaly v pobočce Č. s., a. s., jako jednatelky společnosti D., s. r. o., se sídlem v B., o poskytnutí provozního úvěru ve výši 2.000.000,- Kč, který jim byl na základě Smlouvy o úvěru poskytnut. Ve smlouvě se zavázaly, že úvěr budě čerpán pouze na oběžné prostředky, které budou spořitelnou převedeny přímo na účty třetích osob. Poté dne 7. 11. 2005 předložily Č. s., a. s., k proplacení fiktivní fakturu vystavenou na částku 547.995,- Kč údajně společností P. C., s. r. o., se sídlem v O., a fiktivní fakturu vystavenou na částku 312.792,- Kč údajně společností I., s. r. o., se sídlem v O., dále dne 8. 11. 2005 předložily Č. s., a. s., k proplacení fiktivní fakturu vystavenou na částku 330.404 Kč 50 haléřů údajně společností P. C., s. r. o., se sídlem v O., a fiktivní fakturu vystavenou na částku 602.562 Kč 50 haléřů údajně společností I., s. r. o., se sídlem v O., a dále dne 21. 11. 2005 předložily Č. s., a. s., k proplacení fiktivní fakturu čí vystavenou na částku 206.246,- Kč údajně společností I., s. r. o., se sídlem v O. Na těchto fakturách uvedly namísto čísel účtů jmenovaných společností čísla účtů fyzických osob, a to obžalované L. K., I. P. a H. T. Podepsaly příkazy k úhradě výše uvedených částek, v důsledku čehož byla dne 7. 11. 2005 vyplacena H. T. na její účet u Č. s., a. s., částka 547.995,- Kč, dne 10. 11. 2005 I. P. na její účet u K.í b., a. s., částka 330.404,- Kč 50 haléřů a obžalované L. K. na její účet u G. M. B., a. s., dne 8. 11. 2005 částka 312 792,- Kč na její účet u e., a. s., dne 10. 11. 2005 částka 602.562,- Kč 50 haléřů a dne 22. 11. 2005 částka 206.246,- Kč. Tyto peníze použily obžalované pro vlastní potřebu a Č. s., a. s., tak způsobily škodu v celkové výši 2.000.000,- Kč.
Za to byl zmíněným rozsudkem uložen podle §250b odst. 4 tr. zák. obviněné K. trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dozorem podle 39a odst. 3 tr. zák., obviněné P. pak souhrnný trest odnětí svobody podle §250b odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. v trvání tří roků a devíti měsíců rovněž se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák.
Odvolání obou obviněných Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 6 To 354/2008, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení krajského soudu podaly obě obviněné prostřednictvím svého obhájce společné dovolání, které opřely o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle dovolatelek spočívají rozhodnutí soudů v jejich věci na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Odvolací soud podle nich pochybil tím, že nezrušil rozsudek okresního soudu pro podstatné vady řízení, přestože v řízení, které mu předcházelo, byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit řádně objasnění věci a právo obhajoby. Dále soudům vytýkaly, že nerespektovaly jejich právo na spravedlivý proces, zejména zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů podle §2 odst. 1 tr. ř., která musí být aplikována bezvýjimečně. Stručně pak rekapitulovaly skutkové závěry obou rozhodnutí s tím, že provedené důkazy byly podle jejich přesvědčení soudy hodnoceny jednostranně. Oponují jim v tom, že podle jejich názoru nebylo prokázáno, kdo vytvořil falešné účetní doklady, ani to, kdo je Č. s. předkládal. To považují za stěžejní otázku dovolání. Poukazují na to, že nikdy takové jednání nedoznaly, k stíhanému jednání nevypovídaly, takže soudy vycházely při formování svých skutkových závěrů z listinných důkazů a výpovědí svědků. Ty však podle mínění dovolatelek k závěru, že byly osobami, které vědomě uvedly nepravdivé údaje do vystavených faktur, nevedou. V tomto směru poukazují na výpověď svědka Ing. R. D. Namítají dále, že obžaloba neprokázala, že by úmyslně uváděly čísla svých účtů namísto čísla odpovídajících společností. Podle mínění dovolatelek právní kvalifikace jejich jednání v napadeném rozhodnutí není založena na skutkových zjištěních soudů, která by vyplývala z provedeného dokazování, nýbrž jen na myšlenkových, byť logických, postupech. Podle jejich názoru jim nebyla prokázána existence zavinění ve formě úmyslu, přestože jde o obligatorní prvek trestného činu, jimiž byly uznány vinnými.
Závěrem svého dovolání navrhly, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na ně obsahově navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
V úvodu svého vyjádření poukázala na nerealizovatelnost petitu dovolání. Pokud by totiž měla být zrušena rozhodnutí krajského i okresního soudu, nebylo by možno její další projednání přikázat soudu krajskému. Podle nejvyšší státní zástupkyně se naprostá většina dovolacích námitek týká skutkové stránky věci, neboť jde o kritiku způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a vyvozovaly z nich skutková zjištění. Takové výhrady se však míjí s obsahem zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za námitku proti právnímu posouzení skutku by podle ní bylo možno považovat jen výtku, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněných. S touto výhradou ale nesouhlasí. Poukazuje na to, že obviněné požádaly o úvěr v souvislosti s fiktivním podnikatelským záměrem, takže nemohly na fakturách uvést pravá čísla účtů, naopak se na nich jako cílová objevila čísla účtů obviněné K. a osob jednajících v dohodě s obviněnými (I. P. a H. T.). Z tohoto mechanismu podvodného jednání je podle ní zřejmé, že celý děj proběhl s aktivním vědomým podílem obou obviněných. Případný podíl dalších osob na tomto jednání nemůže mít podle jejího názoru na závěr o vině obviněných žádný vliv. Vzhledem k tomu navrhovala, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst.1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelkami uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud po zhodnocení obsahu dovolání konstatoval, že obviněné v něm z větší části oponovaly tomu, jak okresní a krajský soud provedené důkazy hodnotily, jakou důkazní hodnotu každému z důkazů přikládaly a jaké skutkové závěry z nich postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily.
Poukazovaly na to, že ani jedna z nich k věci nevypovídala. Důkazy, které soudy měly k dispozici, nedovolovaly podle jejich přesvědčení závěr, že se dopustily jednání tak, jak bylo popsáno ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací. Zejména zpochybňovaly závěr, že to byly ony, kdo uvedl do faktur čísla jejich účtů namísto čísel účtů společností. Dožadovaly se přehodnocení důkazů, jež byly před soudy provedeny a nabízely, jako v případě svědka Ing. R. D., jejich odlišnou interpretaci. Ta měla vyústit v odlišný závěr o skutkovém ději, než k němuž po provedeném dokazování dospěl okresní soud a který sdílel i soud krajský.
Pokud jde o tuto část námitek, Nejvyšší soud konstatoval, že tyto nenapadají právní posouzení skutku, nýbrž zpochybňují správnost aplikace procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. upravujících provádění dokazování a jejich prostřednictvím se domáhají změny skutkových zjištění. Takovými námitkami obviněné deklarovaný dovolací důvod nenaplnily (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. trest.).
Nejvyšší soud v této souvislosti ve shodě se shora citovanými rozhodnutími Ústavního soudu opakuje, že v pozici soudu dovolacího není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Nicméně Nejvyšší soud shledal jako obsahově naplňující dovolací důvody podle
§265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. tu námitku obviněných, podle níž soudy zjištěné jednání obviněných nevykazuje znaky úmyslného zavinění, které je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu uvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 tr. zák., jimiž byly uznány vinnými. Nejvyšší soud však ve vztahu k této námitce shledal dovolání zjevně neopodstatněné.
Okresní soud věnoval otázce zavinění obviněných patřičnou pozornost. To, že obě obviněné po celou dobu trestního řízení využily svého práva a k věci nevypovídaly, neznamenalo, že okresní soud nemohl činit závěry o zavinění (úmyslu) obviněných. Musel je ovšem založit na dalších důkazech (k tomu viz č. 60/1972 Sb. rozh. trest.). Na podkladě jejich zhodnocení, tj. především listinných důkazů a dále výpovědí svědků Ing. R. D., H. T. a J. S. dospěl k jednoznačnému závěru, který vyjádřil jak v popisu skutku ve výroku rozsudku (…požádaly o poskytnutí provozního úvěru, …zavázaly se, že úvěr bude čerpán pouze na běžné prostředky…, …předložily k proplacení fiktivní faktury…, na těchto fakturách uvedly místo čísel účtů společností čísla účtů fyzických osob…, vyplacené peníze použily pro vlastní potřebu…), tak v odůvodnění (viz str. 5, odstavec druhý rozsudku okresního soudu), kde výslovně uzavřel, že šlo ze strany obviněných o úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Tento právní závěr plně koresponduje se skutkovými zjištěními rozvedenými ve skutkové větě výroku rozsudku.
S těmito závěry se pak ztotožnil i odvolací soud, když k odvolacím námitkám obviněných doplnil, že pro závěr o jejich vině není rozhodné, kdo fingované doklady předkládal spořitelně.
Nejvyšší soud tyto závěry shledává plně opodstatněné. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně (přesněji ve formě úmyslu přímého), jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Skutkové závěry o podílu obviněných na stíhaném jednání jiný závěr, než že čin spáchaly zaviněním ve formě úmyslu přímého, nepřipouštějí. Jakkoli provedené důkazy naznačují, že na celém jednání se mohly vědomě podílet i osoby další, okresní soud i krajský soud důvodně konstatovaly, že obě obviněné osobně podepsaly žádost o úvěr s jasným vymezením jeho podmínek, nečinily žádné kroky k tomu, aby byl tento úvěr čerpán k jimi tvrzenému účelu a za předepsaných podmínek. Poté vypsaly příkazy k úhradě faktur, o kterých jim muselo být jasno, že jsou fiktivní, když žádné práce ani služby k realizaci jejich podnikatelského záměru nebyly zadány ani provedeny, přičemž na příkazech figurovala čísla účtů obviněné K., resp. osob, napojených na obviněnou P., které jí peníze vzápětí předaly.
Z toho jasně plyne, že obviněné osobně realizovaly ty kroky, bez nichž by čerpání úvěru v rozporu s jeho účelem nebylo možné, a takto čerpané peníze získaly do své dispozice. I když nebylo vyloučeno, že na trestné činnosti mohly participovat i další osoby, na závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 4 tr. zák. oběma obviněnými to nemohlo nic změnit. Vzhledem k tomu, že obě hrály při páchání trestné činnosti rozhodující roli, jakož i s přihlédnutím ke čtyřnásobnému překročení hranice 500 000,- Kč jako hranice tzv. značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., dospěly soudy k důvodnému závěru o současném naplnění materiální podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák. pro použití kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu odst. 4 písm. a) ust. §250b tr. zák.
Pokud šlo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., i když to v dovolání nebylo blíže specifikováno, z jeho odůvodnění logicky plynulo, že dovolání se opíralo o alternativu druhou, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Stanovisko dovolacího soudu k naplnění tohoto dovolacího důvodu se tudíž odvíjelo od shora rozvedeného negativního stanoviska k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných K. a P. odmítl podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr