ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.173.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 173/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2009 o dovolání podaném V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 221/2008 ze dne 2. 7. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 54/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 54/2008 ze dne 29. 4. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený (a sbíhající se) trestný čin mu byl uložen za užití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu šesti roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl zaplacen, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody. Zároveň soud zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 6 T 99/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku V. H. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením sp. zn. 55 To 221/2008 ze dne 2. 7. 2008, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení podal V. H. dovolání, a to včas, prostřednictvím obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodující soud nesprávně vyhodnotil jeho jednání jako jednání úmyslné, přesto, že neměl v úmyslu si zálohu 1.000.000,- Kč převzatou od společnosti N., s. r. o., nechat pro sebe ani ji použít pro vlastní potřebu. Dle jeho názoru mu soudy nepřiznaly právo na chybu či omyl, k němuž došlo v rámci hospodářského rizika, neboť až do oznámení nevyúčtování této zálohy nevěděl, že ji měl mít v držení. Soud nepřihlédl ke všem okolnostem vytýkaného jednání, k tehdejší praxi ve společnosti P., a. s., kdy kvůli exekucím na ní v době, kdy ji jako předseda představenstva přebíral, byly její účty zablokovány a denní platby tak byly zajišťovány v hotovosti. Proto v dovolatelově trezoru byla uložena větší částka peněz. O peněžních tocích vedených přes něj jako předsedu představenstva byl veden zvláštní účet, na kterém byly evidovány příjmy, zálohy a výdaje a který sloužil i pro závěrečné vyúčtování při jeho odchodu ze společnosti. Takto mu byla vyúčtována částka ve výši 2.952.400,- Kč, o níž se domníval, že je úplná, neboť v té době již společnost měla o záloze 1 milionu Kč vědomost, a kterou řádně splatil. Během jeho působení v ní byly vyúčtovávány i větší finanční položky, než pro jakou je nyní souzen, což se týká i částky ve výši 3 miliony Kč, kterou sám při vstupu do společnosti této půjčil. I ta se dostala do jejích finančních toků a byla taktéž uložena v sejfu předsedy představenstva. V rámci odvolání navrhoval i provedení dalších důkazů, a to dotazem u poškozené na podrobnosti finančních toků na speciálním účtu předsedy představenstva, doložením části účetnictví poškozené a výslechem finančního ředitele Ing. H., které mohly blíže osvětlit situaci u poškozené a podpořit jeho argumentaci, že šlo z jeho strany o omyl a chybu. Jelikož soud tyto důkazy neprovedl, nemohl objektivně posoudit celkovou situaci u poškozené a v době jeho jednání ani subjektivní stránku předmětného trestného činu. Poté, co na základě vyúčtování veškeré své závazky uhradil, se dozvěděl o tom, že záloha 1 milion Kč do vyúčtování zahrnuta nebyla. Tuto pohledávku proto okamžitě uznal a postaral se o její dobytnost vydáním exekučního titulu, a to sepsáním notářského zápisu s okamžitou vykonatelností. Tato pohledávka je tedy exekuována a zřejmě i splácena a poškozená společnost ji získá zpět. Dovolatel má dále za to, že se soudy nechaly při posouzení jeho viny ovlivnit již dříve vydaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 99/2005, jímž byl odsouzen pro stejnou trestnou činnost. V projednávané věci jde však o jiný případ, neboť za dobu, kdy společnost řídil, byla vůči ní zastavena veškerá exekuční řízení, díky čemuž došlo i k odvrácení její likvidace. Poukázal tedy na to, že ve věci jde o občansko či obchodně právní pohledávku poškozené společnosti vůči jeho osobě, což od počátku uznává, a nemohl tedy z jeho takto voleného postupu být dovozen úmysl si částku přisvojit. K dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že soudy mu nemohly trest ukládat, když se daného trestného činu nedopustil a když navíc byly při svém rozhodování ovlivněny názorem dřívějšího (výše citovaného) rozhodnutí. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) „zrušil jak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, tak i rozsudek Okresního soudu v Olomouci a aby věc Krajskému soudu Ostravě, pobočka v Olomouci, vrátil k novému projednání a rozhodnutí.“
K takto podanému dovolání se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že pokud dovolatel v duchu své setrvalé obhajoby uvedl, že zálohu ve výši 1 milionu Kč z důvodu hrozby jejího zabavení v probíhajícím exekučním řízení uschoval ve svém trezoru a použil ji na úhradu některé z pohledávek obchodní společnosti P., a. s., pak takový způsob využití těchto peněz nebyl schopen nejen doložit, ale ani blíže specifikovat. Neuvedl ani, že by jakákoliv existence, natož pak pohyb těchto finančních prostředků byly patrny z evidence finančních toků na zvláštním účtu, který byl na něj veden z titulu jeho postavení předsedy představenstva uvedené společnosti, a proto ani nemohl důvodně spoléhat, že zmíněné peněžní prostředky byly promítnuty do způsobu jeho finančního vypořádání v souvislosti s jeho odchodem a zpětně spekulovat, zda tomu tak mohlo být na podkladě pouhé a blíže neidentifikované „povědomosti“ poškozené společnosti o této záloze. Jeho údajné přesvědčení, že v rámci finančního vypořádání byla jím převzatá záloha blíže neuvedeným způsobem vyrovnána, dále nemůže obstát ve světle zjištění, podle kterých ve formě následného notářského zápisu takovou pohledávku paradoxně (za stavu takto popřeného právního důvodu její existence) uznal co do důvodu a výše a zavázal se k její úhradě v celkové částce, navíc povýšené o částku jejího zúročení na bankovním účtu. Nelze se tedy ztotožnit s jeho názorem, že ve věci šlo primárně o občansko či obchodně právní pohledávku poškozené obchodní společnosti. Tuto sice uznal, ale až poté, co svůj úmysl, svěřený finanční obnos nevyplatit a ten si přisvojit, realizoval. V daném případě tak došlo k dokonání trestného záměru již v době, kdy s převzatou finanční zálohou naložil v rozporu s účelem jejího svěření a tuto si ponechal ve své dispozici, přičemž další jeho jednání tak, jak je popsáno v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, takový právní závěr jen podporuje. Pokud z hlediska uloženého trestu namítl, že se pro nedostatek subjektivní stránky nedopustil trestného činu, pro který by mu musel být uložen trest, pak je zřejmé, že výrok o trestu zpochybnil až v návaznosti na výrok o vině a tedy jej zpochybnil sekundárním způsobem, který neodpovídá jak uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (navíc s jeho specifickými podmínkami), tak ani jinému do úvahy připadajícímu důvodu dovolání. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání V. H. rozhodl tak, že jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítne a současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch druhů trestu, které mají takovou (příslušnou) sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu. Jak je z podaného dovolání zřejmé, argumentace dovolatele uplatněná v rámci citovaného dovolacího důvodu tomuto nikterak neodpovídá, neboť tento uvedl, že „se nedopustil úmyslného trestného činu zpronevěry, za který by mu musel být uložen trest“ s tím, „že soud při vynesení rozsudku byl ovlivněn názorem vysloveným v rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 99/2005. Uvedené námitky tedy takto zvolenému (a ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu zjevně neodpovídají.
V projednávané věci dovolatel z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítl, že soudy prvního i druhého stupně posoudily jeho jednání jako trestné, ačkoliv podle jeho názoru provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se jej dopustil v úmyslu přisvojit si svěřenou peněžní částku. Na svou obhajobu uvedl, že veškeré finanční transakce mezi ním a poškozenou společností vždy vyrovnal, a to i v konečném vyúčtování při svém odchodu. Má za to, že pokud by soudy provedly jím navrhované další důkazy, musely by jeho jednání posoudit jako chybu či opomenutí. Jeho argumentaci však nelze přisvědčit s tím, že vznesené námitky v rámci takto uplatněného dovolacího důvodu jsou zjevně neopodstatněné.
V daném případě dovolací soud poukazuje na skutková zjištění, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Z nich nepochybně vyplynulo, že dovolatel částku 1 milion Kč jako člen představenstva společnosti P., a. s., přijal od svědka N., a to jako zálohu na zboží, které mělo být společnosti N., s. r. o., později dodáno. O této transakci však nikomu ve společnosti P., a. s., nic nesdělil, částku nevložil ani na její bankovní účet ani do pokladny a do jejího účetnictví nezaložil pokladní doklad o jejím převzetí. Poté, co na konci června 2006 došlo v souvislosti s jeho odchodem ze společnosti k vyúčtování a úhradě dlužných částek, společnost zjistila, že jí dovolatel měl předat částku 1 milion Kč, kterou jako osoba jednající jejím jménem převzal od svědka N. již dne 29. 11. 2005. Poté, co byl dovolatel na tuto skutečnost upozorněn, svůj dluh (včetně úroků z prodlení) v notářském zápisu uznal. Takto nepochybně učiněným skutkovým zjištěním bylo jednoznačně vyvráceno dovolatelovo tvrzení spočívající v tom, že danou částku použil na úhradu jiných závazků společnosti, neboť by v tom případě neměl důvod ji vracet, takovou transakci dovolatel ani nijak nedoložil. Jak správně soudy obou stupňů dovodily, tento jeho krok by fakticky znamenal, že dovolatel předmětnou částku společnosti P., a. s., daroval. Ze skutkových zjištění tedy soudy správně dospěly k závěru, že dovolatel od samého počátku úmyslně převzetí této částky společnosti zatajil a tuto si přisvojil. Nemůže jej proto viny zbavit ani jeho poukaz na praxi spočívající v tom, že se v sídle společnosti nacházely velké finanční částky v hotovosti, z nichž čerpal peníze na úhradu jejích závazků, a že tyto transakce byly evidovány na zvláštním účtu vedeném na jeho osobu, jako předsedu představenstva označené společnosti. Pokud proto z učiněných skutkových zjištění, která je třeba označit za úplná a nepochybná, vyplývá, že dovolatel do účetnictví společnosti nevložil doklad o převzetí dané částky a její převzetí nijak neoznámil, je správný také právní závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry tak, jak k němu v rámci právního posouzení věci dospěly. Vzhledem k dovolatelově minulosti, kdy se dopouštěl obdobné trestné činnosti, i uložený souhrnný trest odnětí svobody odpovídá stupni nebezpečnosti tohoto (i sbíhajícího se) trestného činu pro společnost. V rámci naznačených úvah se i dovolací soud shoduje také s rozhodnutím soudu prvního stupně v té části jeho rozhodnutí, ve které zamítl návrh na provedení dalších důkazů s tím, že tyto nejsou pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatele podstatné.
Pokud jde o povahu zbývajících dovolatelových námitek, nutno především poukázat na skutečnost, že tyto napadají výhradně opatřování, provádění a hodnocení důkazů soudy a z toho vzešlá skutková zjištění. V této souvislosti však nutno opětovně zdůraznit, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že jejich závěry v tomto směru jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka