ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.193.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 193/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2009 o dovolání Ing. J. D., N. P., F. H. a L. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 37/2008 ze dne 23. 9. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání Ing. J. D., N. P., F. H. a L. H. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 5/2007 ze dne 8. 2. 2008 byli Ing. J. D. pod body 1-11/, 13-15/ a N. P. pod body 1-3/, 6-10/, 13-14/ uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. (Ing. D. v bodech 14-15/, N. P. v bodě 14/), vše ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpeční recidivisté dle §41 odst. 1 tr. zák., Ing. J. D. dále v bodech 16-18/ trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., obviněný F. H. v bodech 11-12/ a 15/ trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. (v bodě 12/), dílem ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. (v bodě 15/), vše ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zák., v bodě 16/ trestným činem nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák., v bodě 17/ trestným činem nedovoleného ozbrojování dle §185 odst. 1 tr. zák., obviněný J. H. v bodech 4-5/ trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný M. M. v bodě 12/ pokusem trestného činu loupeže dle §8 odst. 1 a §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., obviněná L. H. v bodě 15/ přípravou k trestnému činu loupeže dle §7 odst. 1 tr. zák. a §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto trestné činy byl Ing. D. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a dle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 136.000,- Kč a 550,- euro, neboť se jednalo o výnos z trestné činnosti. Obviněnému N. P. byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, F. H. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a devíti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, J. H. trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným, L. H. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. jí byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks vozidla BMW 535 zelené barvy. Obviněnému M. M. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dle §228 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody a dle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věcí, a to vozidel přesně v příslušném výroku popsaných.
O odvoláních Ing. J. D., N. P., L. H., M. M. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 37/2008 ze dne 23. 9. 2008 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil výrok o vině, a to ve vztahu k Ing. D. v bodech 1-11/, 13-15/, N. P. v bodech 1-3/, 6-10/, 13-14/, F. H. v bodech 11-12/ a 15/, L. H. v bodě 15/ a M. M. v bodě 12/, ve výroku o trestech ve vztahu k jmenovaným obviněným i k F. H. a J. H. (kteří odvolání nepodali), ve výroku o náhradě škody ohledně Ing. D. a N. P. a ve výroku o zabrání věcí, které jsou ve výroku přesně popsány. Za podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. při nezměněném výroku o vině J. H. v bodech 4-5/, Ing. D. v bodech 16/ a 18/ a F. H. v bodech 16-17/, výroku o zabrání věci H. M. a D. K. nově rozhodl tak, že uznal vinnými Ing. D. pod body 1-11/, 13-15/ a N. P. pod body 1-3/, 6-10/, 13-14/ trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy dle §7 odst. 1 tr. zák. (u Ing. D. pod body 14-15/, u N. P. v bodě 14/), vše ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., jako zvlášť nebezpečné recidivisty dle §41 odst. 1 tr. zák., F. H. pod body 11-12/ a 15/ trestným činem loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným (body 11-12), dílem ve stadiu přípravy dle §7 odst. 1 tr. zák. (bod 15), vše ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., jako zvlášť nebezpečného recidivistu dle §41 odst. 1 tr. zák., M. M. pod bodem 12/ trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. a L. H. v bodě 15/ přípravou k trestnému činu loupeže dle §7 odst. 1 tr. zák. a §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto (a trestné činy, ohledně nichž zůstal původní rozsudek nezměněn) uložil Ing. D. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků a deseti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a dle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. mu uložil trest propadnutí věcí v rozsudku přesně specifikovaných, N. P. uložil trest odnětí svobody v trvání deseti roků a devíti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, F. H. uložil za tyto (a trestné činy, ohledně nichž zůstal původní rozsudek nezměněn) úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, L. H. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou a dle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. jí uložil trest propadnutí věci přesně v rozsudku specifikované, M. M. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a J. H. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dle §228 a §229 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody. Odvolání obviněných dle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali Ing. J. D., N. P., F. H. a L. H., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Ing. J. D. za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. Takto uvedl, že jelikož jsou veškerá skutková zjištění založena na výpovědi svědkyně K. a spoluobviněného H., když není soudy brána v úvahu účelovost jejich výpovědí, a když ostatní důkazy jsou pouze v rovině dohadů a nikterak neprokazují jeho vinu, je hodnocení důkazů v extrémním nesouladu s jejich provedením. Vyslovil dále svůj nesouhlas s právním hodnocením skutků pod body 14/ a 15/ výroku rozsudku jako přípravy trestného činu loupeže dle §7 odst. 1 tr. zák. a §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť dle něj v jednání tak, jak je zde popsáno, absentuje jakýkoliv úmysl skutečně provést loupežné přepadení objektů v těchto bodech jmenovaných. Nesouhlasí ani s hodnocením své osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., kdy sice připouští, že byl v minulosti odsouzen za trestný čin uvedený v §62 odst. 1 tr. zák, avšak tento skutek nevykazoval takový stupeň společenské nebezpečnosti, který by podstatným způsobem zvyšoval společenskou nebezpečnost nynějšího jednání, přičemž nepostačuje pouze odsouzení pro předchozí trestný čin. Má za to, že ani nynější jednání, pro která byl odsouzen, nevybočují z rámce běžného způsobu páchání trestné činnosti, která měla navíc být spáchána částečně ve stadiu přípravy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně i Vrchního soudu v Olomouci, a to v celém rozsahu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, když podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
N. P. jako dovolací důvod uplatnil ten, který je obsažen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (aniž by jej formálně označil, nicméně z jeho slovního vyjádření je jeho užití zjevné). Uvedl, že nesouhlasí s označením své osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. a tedy ani s uložením trestu v sazbě zvýšené dle trestního zákona, když v jeho případě chybí naplnění materiální stránky recidivy, tedy podstatné zvýšení nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Připustil, že v minulosti byl sice odsouzen za trestný čin vraždy, nicméně nynější rozsudek byl vydáván v době, kdy soudu nebyla známa identita druhého pachatele tohoto činu. Později byla totiž ustanovena druhá osoba, která byla soudem v I. r. (ve městě M.) označena za pachatele trestného činu vraždy a za něj i odsouzena k mimořádnému trestu. Dovolatel při projednávání věci soudu navrhoval připojení trestního spisu z M., avšak soud tento důkaz neprovedl. Uvedl, že je tedy „teprve“ podruhé soudně trestán, jedná se o formálně závažné trestné činy, je však nutno mít za prokázané, že tyto nejsou ve vzájemné souvislosti. Soud dle jeho názoru navíc pominul znalecký posudek vypracovaný Dr. Ž., z něhož plyne, že osobnost dovolatele není narušena tak, že by nebyla možná jeho resocializace. Za nestandardní postup soudu považuje i přibrání znalkyně k posouzení věrohodnosti klíčové svědkyně (K.), kdy však znalkyně byla ve vztahu k němu zcela zjevně podjatá. Na dovolatelovo upozornění však soud nereagoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v části výroku o trestu, který mu byl uložen dle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. na 10 let a 9 měsíců a aby věc vrátil k dalšímu projednání.
F. H. jako dovolací důvod označil ten, který je obsažen v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedl, že odvolací soud chybně hodnotil správnost postupu soudu nalézacího při provádění dokazování. Takto nesouhlasí ani s právním hodnocením skutků pod body 11/ a 12/ jako dokonaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť pro takovou právní kvalifikaci není v provedeném dokazování opora, když dovolatel svým jednáním nezpůsobil ani těžkou újmu na zdraví ani značnou škodu. Bylo prokázáno, že v bodě 11/ byla způsobena škoda 23.001,- Kč, a jednáním pod bodem 12/ se společně s obviněným M. M. pouze pokusil získat peníze z pobočky směnárny Z-F. ve Z., avšak od dalšího jednání sám upustil a z místa činu utekl, aniž by došlo byť jen k náznaku o vniknutí do prostoru směnárny násilím. Od dokonání skutku tedy sám dobrovolně upustil a hodnocení jeho jednání soudem prvního stupně, jako pokusu trestného činu loupeže v prvním odstavci, považuje proto za správné. I kvalifikace jednání v bodu 15/ je dle něj správná v rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že se jednalo o obhlídku možnosti odcizit bankomat z OC C. v B., když jinak šlo o velmi vzdálené, nekonkrétní a neurčité jednání spočívající v pozorování určitých míst. Z důkazů takto neplyne, že by se s D. někdy vůbec bavili o tom, kolik peněz mohou získat z přepadení a zda by taková částka mohla být označena jako značná škoda. Navíc vždy jel s D. pouze jako spolujezdec a nijak se na výběru míst a tras nepodílel, vše byla jen D. iniciativa. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc dle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
L. H. jako dovolací důvody uvedla ty, které jsou obsaženy v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., s tím, že se dovolává do všech výroků rozhodnutí odvolacího soudu, tj. do výroku o vině, o trestu a o jeho výkonu a do výroku o propadnutí věci. K prvnímu z nich uvedla, že nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání jako přípravy trestného činu loupeže dle §7 odst. 1 tr. zák. a §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. pro absenci subjektivní stránky dané skutkové podstaty. Má za to, že toliko ústní výrok, kterým okomentovala teoretickou situaci jako v detektivním seriálu, kdy ji ani nenapadlo, že by z této fiktivní roviny mělo být cokoliv realizováno, nezakládá naplnění přípravy spáchání daného trestného činu. Z provedeného dokazování podle ní jednoznačně vyplynulo, že přípravu ani provedení skutků, pro něž byli ostatní obvinění odsouzeni, neplánovala ani nepřipravovala. Proto nemůže souhlasit ani se závěrem o škodě, k níž měla příprava trestné činnosti směřovat a právní kvalifikací jejího jednání ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu, neboť nemohla ani tušit, kolik peněz by případnou teoretickou loupeží mohlo být získáno. Ohledně výše škody uvedla, že stejného názoru byl i soud nalézací, který prováděl veškeré dokazování ve věci, včetně telefonních odposlechů. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v nesprávně uloženém výroku o propadnutí majetku dle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to 1 ks vozidla BMW 535, neboť z žádného důkazu neplyne, že by tento vůz byl použit ke spáchání či plánování jakéhokoliv skutku, pro který byli ostatní obvinění odsouzeni. Pro použití citovaného ustanovení nejsou tedy splněny podmínky. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve všech výrocích dovolatelky se týkajících a aby ji sám dle §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil dle §226 písm. a) tr. ř.
K podaným dovoláním se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření k dovolání Ing. D. uvedl, že tvrzení dovolatele o existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů a skutkovými či právními závěry z nich vyvozenými není ve skutečnosti vůbec argumentačně podloženo. Výtka, že soud účelově vycházel z výpovědi svědkyně K. a spoluobviněného H., jen aby bylo dosaženo odsouzení dovolatele, není tudíž ničím více než prostou námitkou obviněného vůči způsobu, jímž soud hodnotil provedené důkazy, čili zjišťoval skutečný stav věci, a jako taková nemůže naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud se týče dovolání obviněného N. P., pouze stručně upozornil na to, že (po porovnání uplatněného dovolacího důvodu s petitem dovolání), jestliže chtěl dovolatel napadat i rozhodnutí soudu nalézacího s ohledem na tvrzení, že vadou zakládající ten který dovolací důvod trpí již řízení předcházející vydání primárně napadaného rozhodnutí soudu odvolacího, měl by tak učinit prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
K námitkám Ing. J. D., F. H. a L. H. ohledně právní kvalifikace skutku pod bodem 15/ uplatněným v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pokud jde o subjektivní stránku přípravného jednání popsaného v bodech 14/ a 15/ výroku o vině, je z komplexního důkazního základu zřejmé, že podstatou tohoto jednání obviněných bylo zjištění podmínek pro spáchání trestné činnosti ke škodě organizací svážejících z obchodních objektů finanční hotovost (tržby). Poukázal i na to, že obviněná L. H. doznala, že v době, kdy spolu s obviněným Ing. D. seděla dlouhou dobu ve vozidle u vytipovaných objektů C. a M. v B. a spolu s ním registrovala okolnosti svozu tržeb bezpečnostní službou G. 4 S. resp. G. 4 F., jí bylo známo, že obviněný D. spolu s dalšími pachateli provádí loupežná přepadení těchto vozidel i poboček bank a dalších objektů za účelem získání finančních prostředků. Tyto skutečnosti jsou doloženy i dalšími důkazy. Proto obvinění nemohou úspěšně tvrdit, že jejich jednání popsané v dotyčných bodech výroku o vině nemělo za cíl připravit budoucí trestnou činnost a že se nejednalo o racionální přípravu dalších loupežných přepadení. O subjektivní stránce obviněných v podobě přímého úmyslu proto nemůže být žádných pochybností.
K námitce obviněného F. H. uvedl, že k dokonání trestného činu loupeže dojde již v okamžiku, kdy pachatel užije pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a není již nutné, aby se požadované věci skutečně zmocnil. Jednalo se tudíž, stejně jako u skutku pod bodem 11/ výroku o vině, zcela nepochybně o dokonaný dílčí delikt. Součástí pokračujícího protiprávního jednání obviněného F. H. ovšem bylo i přípravné jednání zaměřené k usnadnění dalších loupežných přepadení, jak je popsáno v bodě 15/ výroku o vině. Jednání obviněného F. H. popsaná v bodech 11/, 12/ a 15/ výroku o vině tedy představují jediný skutek, a to dílem dokonaný a dílem nepřekročivší stadium přípravy trestného činu. Nezbývá proto než jej právně posoudit jako jeden pokračující trestný čin, a to právě podle těch ustanovení trestního zákona, která aplikoval odvolací soud.
Státní zástupce se vyjádřil i k námitkám dovolatelů ohledně posouzení jejich osob jako zvlášť nebezpečných recidivistů. Takto uvedl, že argument Ing. D., že jeho předešlé trestné jednání nebylo natolik závažné, aby podstatným způsobem zvyšovalo nebezpečnost jeho současné trestné činnosti, působí až absurdně, jestliže tento byl v minulosti odsouzen mj. též za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 3 tr. zák. k desetiletému trestu odnětí svobody, přičemž nyní souzené trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z tohoto trestu, prakticky jen několik týdnů po propuštění z věznice. Již z tohoto elementárního konstatování je zřejmé, že právě on spadá do jím samotným zmiňované kategorie pachatelů nepoučitelných, u kterých o nějakém restriktivním chápání institutu zvlášť nebezpečné recidivy nemůže být ani řeči. K argumentům N. P. pak konstatoval, že zákon v ustanoveních o zvlášť nebezpečné recidivě nikde nevyjadřuje podmínku, že by jak předešlý, tak posléze spáchaný trestný čin měly mít nějakou věcnou souvislost; směrodatné je zjištění, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač byl již pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán. Tato formální podmínka byla v případě obviněného N. P. nepochybně splněna. Na tomto závěru ničeho nemění ani jeho námitky týkající se odsouzení druhého pachatele dřívějšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu italským soudem. Obviněným namítané cizozemské soudní rozhodnutí by mohlo mít význam toliko pro případné projednání návrhu na obnovu řízení, ale pokud existuje pravomocné rozhodnutí českého soudu o vině N. P. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., je argumentace obviněného obsahem rozhodnutí italského trestního soudu zcela irelevantní. Ani obviněným namítaná možnost jeho resocializace není v zákoně expressis verbis zmiňována jako okolnost rozhodná pro materiální posouzení podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, na rozdíl od délky doby, která uplynula od posledního odsouzení. Kromě toho obviněným akcentovaný závěr znalce dr. Ž. je třeba odmítnout. Tento znalec totiž neměl k dispozici trestní spis, jeho podklady pro tak rezolutní závěr byly v porovnání se soudními znalci ustanovenými orgány činnými v trestním řízení značně limitované a vycházel především z toho, co mu bylo řečeno samotným obviněným a jeho rodiči, méně z objektivních zjištění.
Podobně nedůvodná je dle státního zástupce námitka dovolatelky L. H, o nesprávnosti uložení trestu propadnutí věci (zeleného vozidla BMW 535). Vozidlo bylo formálně majetkem obviněné L. H., ta však neměla příslušné řidičské oprávnění a reálně vozidlo užíval opět obviněný Ing. D. Z výpovědi obviněného F. H. se přitom podává, že toto vozidlo obvinění skutečně v souvislosti s pácháním trestné činnosti používali, a to přinejmenším k tipování objektů pozdějších loupežných přepadení. Zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu byly tudíž naplněny a o propadnutí předmětného automobilu bylo rozhodnuto v souladu se zákonem.
Státní zástupce má tak za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené v jeho vyjádření tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná, přičemž souhlasil, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí přijal ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Zároveň se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v daném případě v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí nebyl dán ani důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě předcházející řízení nebylo zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu citovaného ustanovení, na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
K námitkám jednotlivými dovolateli z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) (a v případě Ing. D. písm. l/) tr. ř. v jejich podáních uplatněným dovolací soud uvádí, že právně relevantní nejsou ty z nich, kterými dovolatelé brojí proti provedeným důkazům, ať už se jedná o znalecké posudky či tvrzení o jiné verzi skutkového děje, a skutkovým závěrům na jejich základě soudy učiněným, případně v nichž namítají, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. K tomu dovolací soud odkazuje na skutečnost, že dokazování v této trestní věci bylo provedeno vyčerpávajícím způsobem tak, že soudy měly možnost svá skutková zjištění opřít o celou řadu na sebe navazujících důkazů, které posléze správně vyhodnotily a dospěly tak i k právním závěrům, které jsou založeny na skutečnostech obsažených ve skutkových větách příslušných (citovaných) rozsudků. Vzhledem k tomu, že tedy tyto námitky pod zvolený dovolací důvod nelze nikterak podřadit a pokud by zůstaly osamoceny, nezbylo by než dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud pak jde o argumentaci Ing. J. D., F. H. a L. H., v níž tito vyjádřili svůj nesouhlas s právním hodnocením skutků pod body 14/ a 15/ jako přípravy trestného činu loupeže dle §7 odst. 1 tr. zák. a §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. s tím, že z popisu jednotlivých skutků není možno dovodit naplnění subjektivní stránky, tuto lze označit jako právně relevantní v rámci daného dovolacího důvodu, avšak souhlasit s ní nelze. Subjektivní stránka v daném případě je totiž zřejmá z učiněných skutkových zjištění, dle kterých v obou případech všichni dovolatelé jednali tak, aby byli co nejlépe připraveni provést přepadení posádek vozidel bezpečnostních služeb provádějících svoz tržeb z příslušných obchodních domů. Za tímto účelem si opatřili vozidla, zbraně a další potřebné věci, a poté v různých dnech v období května a června roku 2006 sledovali mechanismus provádění svozu tržeb tak, že bezpečnostní vozidla sledovali při jejich příjezdu, pohybu i odjezdu z parkovišť obchodních center tak, aby získali přesný časový i místní přehled o tom, kdy, kde, kým a jak dlouho svoz probíhá. Takto nutno souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že je bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, že příprava směřovala k přepadení posádek vozidel bezpečnostních služeb, nikoliv (jak obvinění tvrdili) k odcizení bankomatu. Toto ostatně plyne i z výpovědi dovolatelky H. a je proto třeba odmítnout její námitku, že netušila, že při jednání popsaném pod bodem 15/ se mělo jednat o skutečnou přípravu loupežného přepadení a že situaci měla komentovat podobně jako v detektivním seriálu. Jak správně soud prvního stupně uvedl, dovolatelka byla partnerkou obviněného D. a po celou dobu věděla, že tento páchá jednotlivá loupežná přepadení bank, obchodních domů a jiných objektů popsaných v ostatních bodech rozsudku. Během jejich hovoru při sledování situace u obchodního domu C. v B. dne 3. 6. 2006 navíc spolu s obviněným D. konzultovali, zda přepadení provedou stejným způsobem jako v O. (tj. skutek pod bodem 13/). Soud druhého stupně správně dovodil, že subjektivní stránka daného trestného činu (ve vztahu k jeho kvalifikované skutkové podstatě) je zjevná z toho, že se v obou případech jednalo o přípravu trestného činu loupeže právě těchto bezpečnostních vozidel provádějících svoz tržeb z velkých obchodních center. Dovolatelé tedy věděli, že provedením trestného činu by byla způsobena škoda výrazně překračující částku 500.000,- Kč, a to i s ohledem na jejich vědomost o tom, že při jednání pod bodem 13/ byla obviněnými D. a P. z loupeže takovéhoto vozidla získána částka téměř 1,5 milionu Kč. Soudy obou stupňů tedy správně uzavřely, že dané skutky byly spáchány v úmyslu přímém dle §4 písm. a) tr. zák., a to i z hlediska tzv. kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, jak správně dovodily soudy. Argumentaci dovolatelů v tomto směru bylo proto nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud pak jde o argumentaci dovolatele H. ohledně právního posouzení skutků pod body 11-12/ a 15/, i zde se soud dovolací shoduje se závěry soudu odvolacího. Trestný čin loupeže je dokonán již tím, že pachatel užije násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Znaky tohoto trestného činu byly tedy naplněny i v případě skutku pod bodem 12/, neboť dovolatel spolu s obviněným M. použili (za užití zbraní) pohrůžky bezprostředního násilí vůči pracovníkům směnárny Z-F. ve Z. v úmyslu zmocnit se zde peněz. Proto skutečnost, že poté, co uprchli, aniž by cokoliv odcizili, neboť z reakce pracovníků směnárny usoudili, že mezi nimi a pracovníky směnárny se nacházelo neprůstřelné sklo, nehraje roli. Jelikož ze skutkových zjištění dále zcela jednoznačně plyne, že dovolatelovo jednání v dílčích útocích popsaných pod body 11-12/ a 15/ bylo vedeno jednotným záměrem, naplňovalo stejnou skutkovou podstatu trestného činu loupeže dle §234 tr. zák., bylo spojeno stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou i v předmětu útoku, bylo správně hodnoceno jako jeden pokračující trestný čin dle §89 odst. 3 tr. zák. Nutno upozornit, že dle judikatury se za jeden pokračující trestný čin považuje i jednání, které dílem naplňuje skutkovou podstatu základní a dílem skutkovou podstatu kvalifikovanou, či že dle okolností může jít zčásti o trestný čin dokonaný a zčásti o nedokonaný, ukončený např. ve stadiu pokusu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 17/1995 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 15/1996/II tr., dále též Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 652). U pokračujícího trestného činu je nutno sčítat výši škody, která je jednotlivými skutky způsobena. Jelikož tato ve všech třech útocích dohromady převýšila hranici škody značné, byl dovolatelův čin správně právně posouzen jako pokračující trestný čin loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., dílem – v bodech 11/ a 12/ – dokonaný (ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto činu dle §234 odst. 1 tr. zák.), dílem – v bodě 15/ – ukončený ve stadiu přípravy dle §7 odst. 1 a §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Ani argumentace dovolatelů Ing. D. a P., že neměli být souzeni jako zvlášť nebezpeční recidivisté, když pro takový postup nebyly splněny podmínky požadované zákonem v §41 tr zák., neobstojí. To vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním, že u obou jmenovaných se jedná o nepoučitelné delikventy se sklonem dopouštět se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, kteří se nyní projednávané trestné činnosti dopouštěli ve zkušebních dobách podmíněného propuštění z výkonů trestů odnětí svobody za předešlé trestné činy. Těmito byly ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. trestný čin vydírání dle §235 odst. 1, 3 tr. zák. (u Ing. D.) a trestný čin vraždy dle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. (u P.). Rovněž materiální stránka takového právního hodnocení je v daném případě naplněna, neboť oba obvinění se nynější trestné činnosti dopustili krátce poté, co byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažnou trestnou činnost, když znovu spáchali zvlášť závažné trestné činy. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného P., který tvrdí, že k předchozímu trestnému činu vraždy nelze přihlížet proto, že za spáchání tohoto činu byl odsouzen soudem v I. jiný člověk. Nutno upozornit, že dovolatel se k této věci v rámci hlavního líčení i ve své závěrečné řeči u nalézacího soudu vyjádřil tak, že je pravdou, že se na takovém činu podílel, což je mu upřímně líto, avšak nikdy nežádal obnovu řízení, neboť nepočítal s tím, že bude opět někdy stát před soudem (viz č. l. 2921, 3027). Jelikož tuto námitku dovolatel následně nevznesl ve svém odvolání ani v rámci veřejného zasedání o odvolání konaného dne 23. 9. 2008, soud druhého stupně se jí nemohl zabývat. Dovolatel sám přitom ve svém dovolání připouští, že je nyní trestán již podruhé, když se jedná o formálně závažné trestné činy, které však dle jeho názoru spolu nesouvisí. V tomto směru tak dovolací soud souhlasí i s vyjádřením státního zástupce, že vzájemná souvislost obou trestných činů pro to, aby byl pachatel posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista, není nutná, i s tím, že pokud jsou splněny podmínky pro konání obnoveného řízení, měl by dovolatel tyto námitky vznést v příslušném návrhu.
Důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch druhů trestů, které mají takovou (příslušnou) sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu.
L. H. v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že jí byl nesprávně uložen trest propadnutí věci, a to vozidla BMW, zelené barvy, neboť dle ní nebylo prokázáno, že toto vozidlo bylo použito někým z obžalovaných ke spáchání trestného činu. S ohledem na výše uvedené je zjevné, že tuto námitku pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze, neboť trest propadnutí věci lze ve smyslu §28 odst. 1 tr. zák. uložit vedle trestu odnětí svobody, který jinak zákon dovoluje za trestný čin loupeže dle §234 odst. 2 tr. zák. uložit. Daný trest je přitom možné dle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložit ohledně věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu. Dovolatelce ani takto nelze přisvědčit, neboť její tvrzení je zcela vyvráceno skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l.107-109), z nichž plyne, že s tímto vozem obvinění D. s H. připravovali spáchání trestného činu loupeže popsané pod bodem 15/.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud České republiky dovolání Ing. J. D., N. P., F. H. a L. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka