ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.255.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 255/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání podaném obviněným M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 10 To 440/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 79/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 6 T 79/2008, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Za to byl obviněný podle §197a odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven, pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks samonabíjecí pistole Luger.
O odvolání obviněného rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 10 To 440/2008, jímž napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Za to byl obviněný podle §197a odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks samonabíjecí pistole zn. ČZ 75 DC COMPACT, ráže 9 mm Luger.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. N. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen tr. ř.).
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že přestože odvolací soud změnil skutkové závěry soudu prvního stupně, setrval na shodných právních závěrech, čímž na podkladě správně zjištěného skutkového stavu věc nesprávně právně posoudil. Dovolatel rekapituluje skutkový stav věci, jak k němu došel i odvolací soud, nemůže však souhlasit s tím, že by takové jednání naplňovalo zákonné znaky trestného činu po formální i materiální stránce. Dle názoru dovolatele z provedeného dokazování nevyplývá, že se měl dopustit konkludentního vyhrožování usmrcením nebo jiné těžké újmy. Z dokazování naopak vyplývá, že provedl výzvu k zastavení vozidla s tím, že jinak bude použito donucovacích prostředků, což neprokazuje, že by střelné zbraně mělo být použito proti tělesné integritě poškozeného. Zbraň lze použít i jiným způsobem, např. k varovnému výstřelu. Navíc vůbec nemířil na místo, kde se nacházel poškozený. Dovolatel je toho názoru, že jeho jednání nebylo způsobilé vyvolat obavu z ohrožení života či zdraví, jak se předpokládá v ustanovení §197a tr. zák. Poškozený věděl, že jedná s policistou. Poté, co uposlechl jeho výzev a nákladní automobil zastavil, došlo k ukončení použití donucovacích prostředků. Předtím ovšem automobilem vytlačoval dovolatele do středu silnice s rušným provozem, což byl právě důvod použití donucovacích prostředků. Dovolatel konstatuje, že by měl být každý skutek posuzován podle konkrétních okolností. V daném případě nejde o skutek, ve kterém by jedna osoba vyhrožovala jiné osobě usmrcením či způsobením těžké újmy prostřednictvím střelné zbraně. V daném případě se legitimoval jako policista a k hrozbě donucovacími prostředky přistoupil až na základě riskantního jednání poškozeného, kterým ohrožoval dovolatele na zdraví. Poškozený si byl vědom toho, že k ukončení použití donucovacích prostředků dojde ukončením jeho riskantního jednání. V tomto ohledu není podstatné, že dovolatel nejednal v mezích služebního zákroku (§7 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky). Tuto skutečnost poškozený v dané situaci těžko vnímal, vybočení z mezí služebního zákroku ani nikdy nenamítal. Dovolatel uvedl, že nebyl narušen objekt skutkové podstaty trestného činu, nebylo nade vší pochybnost zjištěno, že by z jeho strany docházelo k vyhrožování, absentuje i materiální stránka trestného činu. Ke svému jednání (zastavení nákladního automobilu) přistoupil z důvodu riskantní jízdy poškozeného, ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Samotná výzva však byla provedena v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, dovolatel byl v nebezpečí újmy na zdraví, neboť na něj poškozený najížděl nákladním automobilem, což potvrzuje nejen výpověď samotného poškozeného, ale i výpovědi svědků M. a M. Domnívá se, že se v jeho případě jedná o exces z provádění služebního zákroku. Přistoupil k provádění služebního zákroku za okolností, které ho k tomu neopravňovaly, není však jeho vinou, že použil hrozby střelnou zbraní za následného vývoje situace. Připadá tak u něho v úvahu kázeňská odpovědnost. Odvolací soud se zabýval i otázkou nutné obrany, když uzavřel, že dovolatel mohl od kamionu ustoupit. Tento závěr ovšem nevyplývá z provedených důkazů, zejména výpovědí svědků, kteří potvrdili, že neměl kam ustoupit, incident se odehrával na rušné ulici, závěr soudu, tvrdící opak, není podložen žádným důkazem. Dle názoru dovolatele by byly splněny formální podmínky nutné obrany, kdyby se dopustil trestného činu, k čemuž, jak uzavírá, nedošlo.
S ohledem na výše uvedené pak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 10 To 440/2008, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. sám rozhodl zprošťujícím rozsudkem.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel v rámci uplatněných námitek opakuje svou obhajobu. Odvolací soud se s námitkami vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Část námitek směřuje proti skutkovým zjištěním, což nelze podřadit deklarovanému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu. Soudy obou stupňů vyhodnotily předběžnou otázku ohledně povahy jednání dovolatele tak, že se nejednalo o služební zákrok, neboť v době činu nezakročoval proti pachateli trestného činu ani přestupku, který by ohrožoval život či zdraví lidí či hrozil způsobit škodu na majetku. Odvolací soud toto zjištění vtělil do skutkové věty formulací, že odvolatel „bez zákonného důvodu zabránil v další jízdě…“ poškozenému řidiči nákladního automobilu, čili jeho jednání směřovalo jen k vyvolání zbytečného konfliktu. Bylo bezprávné i z hlediska ustanovení §13 tr. zák., poněvadž to byl právě on, kdo byl agresorem v tom smyslu, že způsobem zastavení svého osobního vozidla přinutil poškozeného náhle a nedobrovolně zastavit jím řízené nákladní vozidlo, a pokud se poškozený pokoušel v této situaci z místa odjet, byl to naopak on, komu by mohl svědčit závěr o nutné obraně proti bezprávnému zákroku obviněného. Jestliže v dané situaci dovolatel užil pohrůžky zbraní (a je lhostejné, zda mířil konkrétně na poškozeného nebo přibližně směrem, v němž se nacházel, kde se navíc nacházela také nezletilá dcera poškozeného), musel poškozený z jeho chování nutně pochopit hrozbu týkající se zdraví či života jeho i dcery. Proto také telefonoval na policejní tísňovou linku, aby jednání dovolatele ohlásil. Za správný je proto možno označit i právní závěr odvolacího soudu vyplynuvší i z důkazní situace vyložené ve prospěch dovolatele, že ten totiž poškozenému konkludentně vyhrožoval usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit jeho důvodné obavy. Státní zástupce se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud konstatuje, že část dovolacích námitek směřuje proti skutkovým zjištěním, takové námitky však nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.).
Nutno zdůraznit shodně s rozhodnutími soudů obou stupňů, že stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného byl rozhodně vyšší, než nepatrný. Nic ho neopravňovalo k jakémukoli použití střelné zbraně v dané situaci. Neomezil se pouze na vytažení zbraně z pouzdra a její ukázání poškozenému, ale touto střelnou zbraní zamířil do prostoru kabiny, kde kromě poškozeného byla i jeho nezletilá dcera. Takové počínání nutně muselo být subjektivně vnímáno poškozeným jako nebezpečné, akutně ohrožující zdraví či životy osob v kabině, bez ohledu na to, že v daném okamžiku hlaveň pistole mohla směřovat mimo těla těchto osob, to ovšem v malém prostoru. Poškozenému i obviněnému muselo být navíc zřejmé, že směr míření lze velmi malým pohybem ruky ve zlomku sekundy korigovat. Obviněný nejednal za okolností, které by umožňovaly zvažovat naplnění podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., případně krajní nouze podle §14 tr. zák. Podle objektivních zjištění totiž vzájemné postavení obviněného a pomalu se rozjíždějící nákladní soupravy vylučuje závěr, že by poškozený neočekávaně najížděl do obviněného, že by ho jakýmsi nečekaným a nebezpečným manévrem mohl ohrozit. Šlo o běžnou situaci rozjíždějícího se vozidla od kraje vozovky podél bočně stojící osoby, která navíc takový manévr musela očekávat, měla čas normálně adekvátně reagovat. Pokud by byla argumentace obviněného v tomto směru pravdivá, nelze si reálně představit jeho reakci, časově v daném okamžiku náročnou, spočívající v pokusu zabránit zavření dveří kabiny řidiče a následném tasení zbraně.
Správný je jediný možný závěr, že obviněný se užitím zbraně snažil bezdůvodně zabránit poškozenému, aby z místa incidentu odjel. Nutno přisvědčit odvolacímu soudu v jeho úvaze, že pohrůžka zbraní byla prostředkem k vynucení si určitého chování poškozeného, dle vůle obviněného, bez právního důvodu. To by však naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona. Vzhledem k zákazu reformace in peius podle §265s odst. 2 tr. řádu je i pro Nejvyšší soud taková úvaha irelevantní. Vznesené dovolací námitky nebylo možno označit za důvodné.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký