ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.412.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 412/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2009 o dovolání, které podal Z. H., roti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 110/2008 ze dne 26. 11. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 110/2008 ze dne 26. 11. 2008.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 8/2005 ze dne 4. 6. 2007 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za pokus k uvedenému trestnému činu byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal Z. H. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 80/2007 ze dne 17. 10. 2007 tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Z. H. dovolání, na jehož základě zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesením sp. zn. 3 Tdo 739/2008 ze dne 3. 9. 2008, podle §265k odst. 1 tr. ř. předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž ve svém rozhodnutí zároveň rozvedl, jaké vady a pochybení v napadeném usnesení zjistil a odvolacímu soudu uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrátila do procesního stadia, kdy bylo zapotřebí znovu projednat řádný opravný prostředek podaný dovolatelem.
Vrchní soud v Praze poté o odvolání, které podal Z. H. rozhodl novým usnesením sp. zn. 9 To 110/2008 ze dne 26. 11. 2008, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Z. H. následně dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že i nadále předmětnou trestnou činnost popírá, avšak současně vznesl i výhrady k právním závěrům odvolacího soudu stran kvalifikace (právní) jeho jednání, jak je soudy dosud shledaly. V této souvislosti poukázal na nezměněnou důkazní situaci s tím, že skutková podstata stíhaného trestného činu záleží nejen v uvedení někoho v omyl (současně ve způsobení škody a neoprávněného obohacení) a je tak zřejmé, že k dokonání předmětného trestného činu nemohlo dojít, když druhá složka by musela být podložena rozhodnutím soudu, který však nelze uvést v omyl nebo by muselo dojít k vadám v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5, které však byly odstranitelné opravnými prostředky protistrany. Má za to, že nebyl respektován názor Nejvyššího soudu (v jeho předchozím rozhodnutí) na zohlednění právní kvalifikace a případného trestu tím, do jaké míry se jednání dovolatele přiblížilo k dokonání předmětného trestného činu, přesto, že odvolací soud si je vědom, že o dovolatelem vznesených majetkových nárocích mohl rozhodnout pouze soud, který nelze ve sporném resp. dědickém řízení uvést v omyl. Má za to, že pokud odvolací soud argumentoval v rámci odůvodnění svého posledního rozhodnutí (z 26. 11. 2008) tím, že dědic či jeho zástupci mohli přihlášenou pohledávku dovolatele uznat s ohledem na svou malou orientaci v majetkové situaci zemřelého, s ohledem na kvalifikovanost jeho počínání i s ohledem na zbývající velikost dědictví, jde o konstrukci nemající oporu v důkazech. Bez ohledu na uvedené totiž byly dovolatelem předložené podklady k uplatněné pohledávce zákonnými zástupce dědice napadeny ihned po jejich předložení. Přitom pokud bylo vycházeno z toho, že předložil zfalšované listiny, potom bez ohledu na délku sporů o tom či zahájenou a následně zastavenou exekuci, nemohl kladný výsledek očekávat. Poukázal i na to, že pokud je mu vyčítáno popírání trestné činnosti, tak takový postup je jedním ze základních práv trestně právně stíhané osoby a nelze jí to přičítat k tíži. Konečně uvedl i to, že pokud jde o padělaný podpis Mgr. P. na „prohlášení o nástupnictví“, jde o věc odlišnou od falšování listin podporujících jím přihlášenou pohledávku. K tomuto padělání se doznal s tím, že předložení této listiny pro firmu P., a. s., jakožto stěžejního odběratele firmy zemřelého O. L., bylo nutné po jeho smrti k dokončení zakázek jeho firmou (osobně) nasmlouvaných a že mimo sebe podepsal i Mgr. P. (matku zemřelého) s jejím vědomím a souhlasem, když ona sama byla po smrti syna ve zlém psychickém stavu. Přitom následně zjistil, že by stačilo, aby příslušné listiny podepsal sám (jako samostatně jednající jednatel). Pokud uvedené Mgr. P. popřela, lze to vysvětlit tím, že v souběžně probíhajícím trestním stíhání, kde byla obviněna společně s dovolatelem, že navazujícími kroky i na základě této listiny převzetím zakázek podniku zemřelého syna, poškodili zákonného dědice. Uvedené trestní stíhání, jímž se měli podle napadeného usnesení odvolacího soudu zmocnit ještě větších hodnot, pravomocně skončilo zproštěním obžaloby jejich osob. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené (citované) usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl, aby výkon trestu, který mu byl pravomocně uložen byl až do rozhodnutí o dovolání odložen.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který uvedl, že námitky dovolatele týkající se materiálního znaku pokusu k trestnému činu lze v obecné rovině podřadit pod jím zvolený dovolací důvod, v posuzované věci, s ohledem na formulaci takovýchto námitek, lze tyto akceptovat jen s jistou dávkou tolerance. To proto, že dovolatel pouze reprodukuje argumentaci vedenou Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 739/2008, když vlastní argumentaci pojal do značné míry jako polemiku s odůvodněním následného rozhodnutí odvolacího soudu. Dále se nevyhnul námitkám skutkového charakteru, které zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají, stejně jako námitka stran tvrzeného nerespektování vyřčeného právního názoru dovolacího soudu. Přitom však lze připustit, že námitky (částečně) vycházejí ze soudy učiněných skutkových zjištění, když nelze ani přehlédnout, že případné nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu (bez ohledu na to, že nepředstavuje naplnění některého z dovolacích důvodů) by mohlo rozhodnutí nižšího soudu zatížit vadou až ústavněprávní intenzity. Proto také státní zástupce má za to, že námitky stran existence materiálního znaku pokusu k trestnému činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 739/2008 ze dne 3. 9. 2008, v rámci kterého tento uložil zabývat se blíže otázkou, zda byla vzhledem k okolnostem případu v posuzované věci naplněna i materiální stránka (§88 odst. 1 tr. zák.) pokusu k předmětnému trestnému činu. Státní zástupce takto poukázal na závěry odvolacího soudu, který se touto problematikou obsáhle zabýval z hlediska subjektivní představy dovolatele o možné úspěšnosti svého podvodného jednání, když v tomto směru lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že dovolatel skutečně jednal v přesvědčení, že jeho jednání má reálnou naději na úspěch. To přesto, že některé úvahy soud v uvedeném směru nejsou podloženy učiněnými skutkovými zjištěními, např. v tom, že nezletilý dědic, resp. jeho zástupci mohli vzhledem k neznalosti poměrů ve firmě zemřelého O. L. i kvalifikovanosti jednání dovolatele a velikosti zbývající části dědictví spornou pohledávku uznat. V tomto směru poukázal státní zástupce na výpověď svědkyně Paedr. L., ze které plyne, že ta od počátku vylučovala pravost podpisu i možnost, že by si zemřelý O. L. půjčil tak vysokou částku. Stejně tak i z výpovědi svědka J. B., který v dědickém řízení zastupoval nezletilého dědice a měl přístup k účetnictví firmy zemřelého, plyne zjištění, že v něm údajná půjčka „nikde nebyla vidět“. Samotná skutečnost, že dovolatel takovouto pohledávku v dědickém řízení vůbec uplatnil, na její oprávněnosti trval i ve sporném řízení před soudem, podle názoru státního zástupce svědčí subjektivnímu přesvědčení dovolatele, že jím zamýšlený trestný čin může být úspěšně dokonán, když jeho postup při uplatňování předmětné pohledávky svědčí o vysoké míře rozhodnosti trestný čin dokonat. Pro posouzení společenské nebezpečnosti pokusu k trestnému činu je však namístě se zabývat i otázkou, do jaké míry byl pokus objektivně (bez ohledu na přesvědčení a představy dovolatele) reálně způsobilý vyvolat poruchu chráněného společenského vztahu, a to zejména i s ohledem na okolnost, že zmíněný pokus k trestnému činu byl spáchán v souvislosti s dědickým řízením. Právě z tohoto hlediska se odvolací soud předmětnou věcí nezabýval dostatečně. V této souvislosti poukázal státní zástupce na to, že předpokladem úspěšného dokonání předmětného trestného činu bylo vadné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 v dědickém řízení a zejména v řízení sporném, vedeným u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 207/2007. K takovému rozhodnutí však nedošlo, neboť soud k návrhu Paedr. L. rozsudkem ze dne 1. 6. 2003, který nabyl právní moci, vyslovil, že předmětná smlouva o půjčce je neplatná. Přitom ve sporném civilním řízení platí, že je ovládáno zásadou projednací, podle níž výsledek důkazního řízení odvisí zásadně od iniciativy účastníků takového řízení, když současně není opuštěna zásada zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Zásada projednací přitom umožňuje žalovanému bránit se nesprávným a případně i úmyslně nepravdivým tvrzením žalobce a vyvracet je. Z povinnosti rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu pak plyne možnost soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy, vyšla-li najevo potřeba jejich provedení (tak i rozhodnutí R 42/2006). Dále státní zástupce uvedl, že nelze ani v právním a demokratickém státě vyloučit, že v určitém zlomku případů rozhodne soud i v civilním sporném řízení nezákonně (právě na základě třeba i nesprávně zjištěného skutkového stavu) a že takové rozhodnutí se stane pravomocným. V předmětné civilní věci však byl v rámci dokazování mj. opatřen i znalecký posudek z oboru písmoznalectví-ruční písmo, na základě kterého bylo jednoznačně stanoveno, že podpisy zemřelého na sporných listinách nejsou jeho pravými podpisy. Za daného stavu tak mohlo dojít k vydání vadného rozhodnutí v takové civilní věci pouze tehdy, pokud by příslušný soud při hodnocení důkazů postupoval v hrubém rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řádu a že by tedy hodnotil provedené důkazy svévolným způsobem. Podle názoru státního zástupce (bez ohledu na poměrně sofistikované jednání dovolatele a jeho subjektivní přesvědčení o možnosti podvodný záměr uskutečnit), byla ve skutečnosti (reálně) dána pouze malá pravděpodobnost, že by sporná pohledávka mohla být v dědickém řízení uznána a dovolatel tak dospěl k zamýšlenému následku. Stran polemiky dovolatele se závěry odvolacího soudu o míře jeho narušenosti, falšování jeho podpisu v jiné věci, popírání samotné trestné činnosti, pak se jedná o námitky z hlediska otázky způsobilosti pokusu ke způsobení škodlivého následku do značné míry bezpředmětné, přičemž je namístě mu přisvědčit, že při posuzování společenské nebezpečnosti jeho jednání nelze přihlížet k tomu, že trestnou činnost popíral. Zásadní úvahou pak s ohledem na uvedené (i s ohledem na předchozí zrušovací usnesení vydané Nejvyšším soudem) je to, zda předmětný pokus dovolatele k označenému trestnému činu mohl reálně vést až k jeho dokonání v podobě jeho kvalifikované skutkové podstaty či lze tento pokus vztáhnout pouze k základní skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Podle názoru státního zástupce by s ohledem na uvedené právní kvalifikace pokusu k označenému trestnému činu neodpovídala konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž však nelze přehlédnout ani to, že při hodnocení uvedených skutečností z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. je namístě vzít v úvahu i specifické okolnosti případu dané tím, že pokus k uvedenému trestnému činu byl veden v souvislosti s dědickým řízením a reálná možnost jeho úspěšného dokonání byla malá. V této souvislosti státní zástupce dále uvedl, že zákonná úprava některých trestných činů obsahuje více kvalifikovaných skutkových podstat stupňovitě uspořádaných a není vyloučeno shledat, že nejsou vždy splněny podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro použití právě nejpřísnější (kvalifikované) skutkové podstaty, jsou však dány podmínky pro aplikaci jiné kvalifikované skutkové podstaty, která je mírněji trestná, když uvedené lze vztáhnout i na pokus trestného činu spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě. Podle jeho názoru s ohledem na uvedené (zejména k malé míře pravděpodobnosti, že by došlo ke způsobení škodlivého následku uvedenému v §250 odst. 1, 4 tr. zák.), nebyly splněny všechny podmínky §88 odst. 1 tr. zák. pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty uvedené v ustanovení §250 odst. 4 tr. zák. Současně však by nebylo namístě ani aplikovat pouze základní skutkovou podstatu předmětného trestného činu (pokusu k němu) a tak vzhledem ke všem okolnostem případu se jeví jednání dovolatele právně kvalifikovat jako pokus k trestnému činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Z uvedených skutečností proto má státní zástupce takto podané dovolání za částečně důvodné. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené (citované) usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předchozím rozhodnutí, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto zákon vyjadřuje, že dovolání je v takovém případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli tedy z hlediska procesních předpisů. Poukazem na uvedený dovolací důvod se tak nelze domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vybudováno. Soudy zjištěný skutkový stav věci (tím je dovolací soud vázán) je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tedy zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Je tedy namístě připomenout, že na základě takto uplatněného dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu právě s ohledem na zjištěný skutkový stav. Přitom námitky dovolatele v uvedeném směru nejsou takové, aby byly způsobilé být dostatečným podkladem pro zjevný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů.
V posuzované věci však byl hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně a znovu současně i důvodně v té části dovolání, v rámci kterého namítl, do jaké míry byl pokus k předmětnému trestnému činu způsobilý (a to z hlediska subjektivního i objektivního) reálně vyvolat zamýšlené následky a tedy poruchu chráněného společenského vztahu právě i s ohledem na to, že byl spáchán v souvislosti s probíhajícím dědickým řízením. Již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 3. 9. 2008 dovolací soud uvedl, že s poukazem na uvedené okolnosti je nezbytné se důsledně a detailně zabývat posouzením všech ve věci zjištěných skutečností také z hlediska posouzení nebezpečnosti předmětného trestného činu (pokusu k němu) pro společnost a v tomto směru se zabývat i jeho právní kvalifikací (§88 tr. zák.) a přiměřit uvedenému také úvahy týkající se rozhodování o trestu s ohledem na ustanovení §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. Z pohledu nově podaného dovolání lze potom v zásadě souhlasit s argumentací státního zástupce, kterou uvedl ve svém vyjádření k podanému dovolání. I Nejvyšší soud je toho názoru, že ve věci nedošlo k vadnému (chybnému) rozhodnutí příslušných (civilních) soudů, které v předmětné věci konaly řízení, ať již dědické nebo sporné způsobem, který je popsán vyčerpávajícím způsobem ve vyjádření státního zástupce a na který lze (pro stručnost) odkázat. Z hlediska samotného subjektivního přesvědčení dovolatele o možnosti podvodný záměr uskutečnit přitom lze souhlasit se závěry odvolacího soudu s tím, že dovolatel skutečně jednal v přesvědčení, že jeho (popsané) jednání má reálnou naději na úspěch, čemuž svědčí i zjevně vysoká míra rozhodnosti označený trestný čin dokonat. Na druhé straně však možnost snadno dokonat označený trestný čin byla ve skutečnosti zjevně pouze málo pravděpodobná právě s ohledem na to, že by sporná pohledávka mohla být jednoduše v dědickém řízení (provázenému jednáním před soudy) uznána a že by tak jednání dovolatele mohlo dospět k zamýšlenému následku. Z hlediska ustanovení §88 tr. zák. tak i nadále nelze při hodnocení všech okolností, za kterých předmětný pokus proběhl, přehlédnout, že v uvedených souvislostech byla reálná možnost úspěšného dokonání předmětného trestného činu vskutku malá. Za daných okolností potom je namístě zabývat se detailně i pohledem na jednotlivé (i kvalifikované) skutkové podstaty předmětného trestného činu, které jsou v tomto případě uspořádány stupňovitě (vzestupně), a to právě z hlediska již zmíněného, tedy za pečlivého zjištění, zda jsou splněny všechny podmínky té které a to právě z hlediska ustanovení §88 tr. zák. a tedy i podmínky, které umožňují aplikaci kvalifikované skutkové podstaty v její mírnější podobě, když uvedené se přirozeně (tím více) dotýká i pokusu k tomu kterému trestnému činu. Za současného stavu věci (bez ohledu na případné doplnění dokazování) se tak jeví jako adekvátní (vzhledem k objektivním okolnostem s vysokým stupněm nepravděpodobnosti vzniku škodlivého následku) aplikace kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu pokusu k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když současně s ohledem na uvedené nepřichází v úvahu aplikace toliko základní skutkové podstaty předmětného trestného činu. Dále je namístě pouze stručně dodat, že k naznačeným námitkám skutkového charakteru i toho, kdo byl vlastně uváděn v omyl se dovolací soud vyjádřil jasně již ve svém prvém rozhodnutí o dovolání v předmětné věci (dne 3. 9. 2008) s tím, že je nutné na toto rozhodnutí beze zbytku odkázat. Stejně tak je zapotřebí dodat, že tvrzení odvolacího soudu v rámci nyní jím vydaného (napadeného) rozhodnutí o tom, že dědic či jeho zástupci mohli přihlášenou pohledávku dovolatele uznat (bez dalšího) s tím, že se neorientovali v majetkové situaci zemřelého, nemá oporu v provedeném dokazování. Další námitky zejména stran falšování podpisu dovolatelem v jiné trestní věci nejsou zásadní pro další rozhodnutí, přičemž však současně je namístě souhlasit s dovolatelem, že poukaz na pouhou skutečnost, že předmětnou trestnou činnost popírá mu nelze za žádných okolností přičítat k tíži.
Z výše uvedeného tedy plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem opětovně uplatněn právně relevantně, a to znovu v části týkající se zpochybnění právního posouzení předmětného skutku (jeho právní kvalifikace). V uvedeném směru tak je podané dovolání i důvodné, a to právě z hledisek již shora uvedených. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání podaného Z. H. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, v celém rozsahu zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když při novém rozhodování bude tento soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. To s připomínkou, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušenou pouze v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného Z. H., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a s ohledem na jeho výsledek již dále o návrhu dovolatele na odložení výkonu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody nerozhodoval.
Vrchní soud v Praze se bude muset opětovně zabývat z hledisek shora uvedených především skutečnostmi, které charakterizují pokus (a jak již uvedeno především okolnosti, za kterých byl spáchán z hlediska zjištění objektivních podmínek pro jeho reálné dokončení) k označenému trestnému činu a uvedeným zjištěním (jejich případným doplněním) potom přiměřit i jeho příslušnou skutkovou podstatu, v rámci které bude přiléhavě přihlédnuto i k hlediskům vymezeným v ustanovení §88 tr. zák. týkajících se charakteru a závažnosti zmíněného pokusu. V tomto směru pak bude namístě přesvědčivě odůvodnit, kterou skutkovou podstatu předmětného trestného činu (pokusu k němu) lze spolehlivě aplikovat.
Konečně podle §265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání zruší výrok o tomto trestu, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu Z. H. v současné době uvedený trest nevykonává, a proto s ohledem na uvedené Nejvyšší soud o jeho vzetí do vazby nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka