ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.507.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 507/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2009 o dovoláních podaných obviněnými Ing. Z. V. a Ing. D. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2008, č. j. 4 To 57/2008-1494, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 7/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní obviněných Ing. Z. V., Ing. D. S. a P. N. vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 7/2007, byli obvinění Ing. Z. V. a Ing. D. S. za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově uznáni vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku rozsudku. Podle §148 odst. 4 tr. zák. byli oba odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli podle §39a odst. 1 písm. c) tr. ř. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále každému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Odvolací soud tak rozhodl poté, kdy z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných nejprve výrokem podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 2007. Odvolání obviněných byla výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Na základě dovolání obviněných Ing. Z. V. a Ing. D. S. zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 16/2008, podle §265k odst. 1 tr. ř. výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ohledně těchto obviněných v celém výroku o trestu a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zároveň rozvedl, jaké vady ve výroku o trestu v napadeném rozsudku zjistil, a odvolacímu soudu uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se věc vrátila do procesního stadia, kdy bylo třeba v rozsahu zrušení znovu rozhodnout o uložení trestů obviněným Ing. Z. V. a Ing. D. S. V novém řízení o této věci, v němž byl vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.), měl odvolací soud za úkol posoudit, zda v případě obviněných došlo k jimi nezaviněným dlouhodobým průtahům v řízení a v důsledku toho zároveň k porušení jejich základních práv garantovaných jim Listinou základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na tomto základě, dovodí-li, že došlo k porušení práva obviněných na přiměřenou délku řízení, pak měl případně zvážit způsob tomu odpovídající kompenzace prostředky vlastními trestnímu právu. V rámci úvah o trestu byl odvolací soud povinen hodnotit, jaký zásah do osobní svobody obviněných, který jinak zákon předvídá a dovoluje, je v posuzovaném případě (s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem i k osobám obviněných) ještě zásahem proporcionálním. Jinými slovy, zda lze sledovaného cíle (tj. účelu trestu) dosáhnout mírnějšími prostředky, resp. tresty, než jaké obviněným uložil v rámci zrušeného rozsudku. Své závěry ke shora naznačeným relevantním právním otázkám pak měl soud ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložit a odůvodnit.
Vrchní soud v Olomouci poté rozhodl ve věci novým rozsudkem ze dne 18. 11. 2008, č. j. 4 To 57/2008-1494, jímž podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. a §270 odst. 4 tr. ř. v návaznosti na nezrušený výrok o vině z rozsudku ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, a v návaznosti na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu znovu rozhodl tak, že se obvinění Ing. Z. V. a Ing. D. S. odsuzují podle §148 odst. 4 tr. zák., za použití moderačního ustanovení §40 odst. 1, odst. 2 tr. zák., každý k trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Výkon tohoto trestu jim byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Soud nad obviněnými současně vyslovil dohled podle §60a odst. 2 tr. zák. Výrokem podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, a to oběma ve výměře pěti let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 11. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění Ing. Z. V. a Ing. D. S. opětovně dovolání, kterým na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadli jednak výrok o vině a na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž výrok o trestu.
Opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelé spatřovali v tom, že „skutek uvedený ve výroku rozsudku“ ve skutečnosti není trestným činem, jak to ve svých předcházejících (odvolacím soudem zrušených) rozhodnutích správně dovodil soud prvního stupně, který je opakovaně podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil. V odůvodnění dovolání pak obvinění provedli vlastní rozbor celého případu a poukázali na existenci skutkových okolností, které podle jejich názoru svědčí o tom, že byli pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. uznáni vinnými neprávem, ačkoliv ve skutečnosti jeho znaky nenaplnili jak po objektivní, tak zejména ani po subjektivní stránce (vzhledem k absenci úmyslného zavinění).
Existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelé spatřovali v tom, že i tresty uložené jim nově odvolacím soudem v opakovaném řízení nadále odporují ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu i stávající judikatuře Ústavního soudu týkající se obviněnými nezaviněných dlouhodobých průtahů v řízení a tomu odpovídající nutnosti soudů reagovat na takové porušení jejich základních práv garantovaných jim Listinou základních práv a svobod či Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod způsobem, který obstojí v testu proporcionality mezi účelem trestu na straně jedné a právem na osobní svobodu jednotlivce na straně druhé. V této souvislosti znovu akcentovali skutečnost, že k pravomocnému rozhodnutí ve věci došlo s odstupem téměř dvanácti let od údajného spáchání stíhaného skutku. Poukázali také na to, že Ing. V. má výlučně ve své péči nezletilou dceru a Ing. S. má rovněž nezletilé dítě, které je na něho plně odkázáno výživou. Odvolací soud však opět při ukládání trestu k těmto skutečnostem podle dovolatelů nepřihlédl a uložil jim nepřiměřeně přísné tresty, které dovolatelé jednoznačně vnímají jako represi odporující ústavním normám.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatelé navrhli dovolacímu soudu, „aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2008, zn. 4 To 57/2008-1494, zrušil.“
Opis dovolání obviněných byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 10. 4. 2009. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obvinění Ing. Z. V. a Ing. D. S. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání proti výroku o trestu je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť nově uložený trest navazuje na výrok, jímž odvolací soud v předcházejícím řízení uznal obviněné vinnými.
Naproti tomu podaná dovolání obviněných v části směřující proti výroku o vině, který Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí nezrušil, přípustná nejsou. Je totiž třeba vzít v úvahu, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (k tomu v judikatuře viz rozhodnutí č. 29/2004 SbRt.). Nejvyšší soud se proto již opětovně nemohl zabývat opakovanými námitkami obviněných směřujícími do výroku o vině, neboť tyto již v usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 16/2008, vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a rozsudek odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, v této části ponechal nedotčen.
Pokud jde o právní relevanci námitek dovolatelů uplatněných proti výroku o trestu, Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 16/2008, poukázal na to, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Nejvyšší soud musel současně vzít v úvahu, že určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu, který Nejvyššímu soudu rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku v rámci svých rozhodnutí opakovaně vytkl, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu, jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, vyslovil názor, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).
Těmito ústavními hledisky se Nejvyšší soud řídil již v rámci projednání předchozích dovolání obviněných, jejichž námitky proti trestům uloženým jim odvolacím soudem rozsudkem ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 2 To 87/2007, považoval z výše uvedených důvodů nejen za právně relevantní, ale i důvodné (viz odůvodnění usnesení ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 16/2008), a proto předmětné výroky o trestech zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil s pokynem, aby při opětovném rozhodování o trestech vzal výše uvedená kritéria v úvahu. Úkolem odvolacího soudu bylo především to, aby posoudil, zda v případě obviněných došlo k jimi nezaviněným dlouhodobým průtahům v řízení a v důsledku toho zároveň k porušení jejich základních práv garantovaných jim Listinou či Úmluvou (viz výše). Na tomto základě pak měl zvážit způsob tomu odpovídající kompenzace, které podle názoru Ústavního soudu lze dosáhnout i prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dovodí-li odvolací soud, že došlo k porušení práva obviněných na přiměřenou délku řízení, bude muset pro případ uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody hodnotit, jaký zásah do osobní svobody obviněných, který jinak zákon předvídá a dovoluje, je v posuzovaném případě (s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem i k osobám obviněných) zásahem proporcionálním. Jinými slovy, zda lze sledovaného cíle (tj. účelu trestu) dosáhnout mírnějšími prostředky (trestem), než jaké odvolací soud v daném případě použil. Své závěry ke shora naznačeným relevantním právním otázkám pak měl odvolací soud ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložit a odůvodnit.
Z nyní napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 11. 2008, č. j. 4 To 57/2008-1494, Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud postupoval v souladu s právním názorem vysloveným v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí a řídil se v něm uvedenými pokyny. Po rozboru délky řízení probíhajícího v předmětné trestní věci a s přihlédnutím k důvodům, jež vznik této situace zapříčinily (viz str. 10, 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí) dospěl k závěru, že v dané trestní věci, která podle jeho názoru nebyla svým rozsahem ani právní povahou mimořádně složitá, došlo k obviněnými nezaviněným dlouhodobým průtahům v řízení a v důsledku toho k porušení jejich základních práv a svobod, a to práva na projednání jejich trestní věci v přiměřené době (str. 11). Tuto skutečnost pak vedle dalších v rozsudku uvedených hledisek promítl do druhu a výše uloženého trestu, jenž nepochybně představuje nejen měřitelnou, ale v posuzovaném případě i velkorysou kompenzaci za porušení práv obviněných, kterým byly nově uloženy tresty odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby a s podmíněným odkladem jejich výkonu, tedy bez zbavení osobní svobody. Odvolací soud zároveň zdůraznil další důvody, které jej vedly k potlačení prvku represe při ukládání trestu (viz str. 11, 12).
Lze tedy uzavřít, že z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích nepovažuje Nejvyšší soud námitky dovolatelů směřující proti výroku o trestu za jakkoliv opodstatněné. Jejich dovoláními proti výroku o vině se vzhledem k nepřípustnosti této části podaných dovolání nezabýval a nepodrobil je žádnému meritornímu přezkumu, neboť z již uvedených důvodů tak ani postupovat nemohl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, shledá-li, že je zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl tak, že se dovolání obviněných o d m í t a j í . Toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler