ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.547.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 547/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2009 o dovolání, které podal obviněný M. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 5 To 4/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 105 T 132/2007, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 5 To 4/2009, zrušuje.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. J. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 105 T 132/2007, byl obviněný pod bodem 2/ výroku rozsudku uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 26. 3. 2006 kolem 18.45 hodin v O.-L., o. K., společně s další osobou vedeni společným záměrem násilím získat vhodné věci, po předchozí dohodě, kdy M. J. nejprve zjistil situaci ve večerce a zjištěné informace uvedl zmíněné další osobě, tato osoba maskovaná pletenou kuklou na hlavě s vystřiženými otvory pro oči vešla do prodejny večerka Z. na ul. V. M., kde po prodavačce V. M., na kterou mířila bubínkový revolver, se slovy: „naval prachy, kde jsou peníze“, požadovala vydání finanční hotovosti, kdy následně vstoupila za prodejní pult, kde začala manipulovat s pokladnou, přičemž V. M. využila její chvilkové nepozornosti a začala křičet o pomoc, a když jí přišel na pomoc jeden z před prodejnou stojících zákazníků, tak z místa činu společně s M. J. utekla. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dobu dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Pod bodem 1/ byl obviněný tímto rozsudkem uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., za který mu byl uložen samostatný souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Pod bodem 3/ a 4/ pak byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dva další skutky. Tyto výroky však dovoláním napadeny nebyly, přičemž s napadeným výrokem ad 2/ neměly žádnou souvislost, která by si vynucovala i jejich přezkum, takže Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné zmiňovat se o nich podrobněji.
O odvolání státního zástupce a o odvolání obviněného směřujícího proti výroku pod bodem 2/ rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 5 To 4/2009, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, obsahově zaměřené pouze proti skutkovým zjištěním a právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, který byl v mezích podaného odvolání podroben přezkumu odvolacího soudu.
Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že zjištěný skutkový stav u něho naplňuje znaky spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. O spolupachatelství podle ustálené soudní praxe jde tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují přímo k vykonání trestného činu, působí současně a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. V daném případě však všechny znaky trestného činu loupeže naplnil sám hlavní pachatel. Jednání obviněného mělo spočívat v tom, že byl s pachatelem v kontaktu před přepadením venku před prodejnou, poté měl zjistit situaci v prodejně a po přepadení se měl připojit k útěku pachatele. Těmito činnostmi však podle svého přesvědčení ani částečně nepřispěl k naplnění znaků trestného činu loupeže. Tvrdí, že nehlídal, nevylákal oběť přepadení na jiné místo, nezjišťoval nic ve vztahu k předmětu útoku, tedy k cizí věci, kterou byla v daném případě finanční hotovost, již hlavní pachatel požadoval. Samotné zjištění situace v prodejně nikterak neusnadnilo ani neumožnilo spáchání loupežného přepadení. Obviněný neodlákal fyzicky osoby stojící před prodejnou a neodlákal ani jejich pozornost. V prodejně nezjišťoval nic, co by mohlo mít informativní hodnotu pro hlavního pachatele, např. zda je tam finanční hotovost, kde je umístěna apod. Připojení se k útoku po dokonání trestného činu rovněž nenaplňuje žádnou z forem jednotlivých činností společného jednání spolupachatelů. Dovolatel nebránil v dostižení pachatele pronásledujícími osobami ani ho nepodporoval v útěku. Není proto podle jeho názoru zřejmé, v čem spočívá jeho podíl na spáchání loupežného přepadení ve spolupachatelství, jakou konkrétní činností objektivně přispěl k přímému vykonání trestného činu loupeže spáchaného hlavním pachatelem. Nedopustil se tedy ani pomoci k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., hlavnímu pachateli nepomohl, neodstranil žádné překážky, které by napomohly ke spáchání loupežného přepadení, po spáchání trestného činu nikterak hlavnímu pachateli nepřispěl.
Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 5 To 4/2009, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci dovolacích důvodů k námitkám obviněného uvedl následující.
Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě tvrdí, že jeho jednání bylo s ohledem na (podle jeho mínění) nízkou či nevýznamnou ingerenci do skutkového děje nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí, obviněný svým příchodem do obchodu jednal po dohodě s osobou, která následně provedla přepadení, a to jako osoba tzv. mapující terén, na základě přesně rozdělených úloh. Odvolací soud měl za prokázané, že obviněný svým postupem zjišťoval situaci v obchodě a předal zjištěné informace dalšímu pachateli.
Nejvyšší státní zástupkyně vyslovuje přesvědčení, že obviněný poté, co zjistil situaci v obchodě (pod záminkou koupě zboží) a na chodbě k obchodu, ji posoudil jako vhodnou k provedení plánu, neboť druhý pachatel následně realizoval přepadení. Jeho tvrzení, že vzhledem k přítomnosti dalších osob právě na chodbě k obchodu situace k páchání trestné činnosti vhodná nebyla, lze sice v obecném smyslu akceptovat, nicméně v daném okamžiku tyto okolnosti zjevně realizaci útoku z pohledu pachatelů nebránily.
K právnímu posouzení skutku jako spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. již obviněný správně uvedl, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním (zde odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Jak potom dále vyplývá z rozhodnutí publikovaného pod č. 23/1994 Sb. rozh. tr., v případě spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.. ve skupině je spolupachatelem (§9 odst. 2 tr. zák.), a nikoli pomocníkem [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.], i ten člen skupiny, který sám přímo nenaplňuje znaky tohoto trestného činu, ale po domluvě s ostatními členy skupiny vyláká a zavede poškozeného na odlehlé místo, kde oni vlastní loupežný útok provedou. Důležité je, že tento člen skupiny svým jednáním zajistí, aby vlastní loupežný útok, tedy jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu podle §234 tr. zák., mohlo být provedeno ostatními členy skupiny, přitom loupežný útok bezprostředně na jeho jednání navazuje.
S ohledem na popsané okolnosti a závěry soudní judikatury lze podle nejvyšší státní zástupkyně přisvědčit obviněnému, že svým jednáním skutečně přímo nenaplnil žádný ze znaků skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Současně ovšem nelze přehlédnout, že obviněný postupoval tak, aby zajistil provedení loupežného útoku jiným účastníkem dohody (pod falešnou záminkou zjistil situaci na místě, kde měl být útok realizován a v jeho bezprostřední blízkosti) a ihned na to byl čin proveden.
Jinými slovy, obviněný se zjevně podílel na spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přičemž míra jeho ingerence přesáhla pouhou pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (jež by mohla spočívat např. v radě, utvrzování či opatření potřebného náčiní, tedy zejména v jiných způsobech jednání, než je přímá aktivní účast na skutkovém ději na místě činu) a dosáhla míry, pro jejíž právní posouzení je adekvátní ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., tedy posouzení postavení obviněného jako spolupachatele.
Z těchto důvodů považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhla je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podané oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné posoudit, zda uplatněné dovolací důvody v dané věci jsou těmi, které lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, když bez jejich existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Tento dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn relevantně, když z důvodů shora uvedených vytkl soudu nalézacímu i odvolacímu nesprávné posouzení své účasti na loupežném přepadení prodejny jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s tím, že nejde ani o žádnou z forem účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud k uplatněným dovolacím námitkám připomíná, že právní úprava spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., se kterou je v souladu soudní praxe, předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním současně s úmyslem k tomu směřujícím. O společné jednání jde v souladu s trestněprávní naukou a aktuální judikaturou buď tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, ta je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů tvoří alespoň článek řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu za současného působení a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud však shledal, že soud nalézací v tomto případě nedostatečně podrobně vyhodnotil učiněná skutková zjištění ve vztahu k použité právní kvalifikaci a tento nedostatek nenapravil ani soud odvolací. Není pochyb, že jednání obviněného, dosud kvalifikované jako jednání spolupachatele loupeže, nenaplnilo všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, ani jen některý z těchto znaků. Bylo nutno se pečlivě zabývat tím, zda tedy bylo alespoň oním článkem řetězu, který ve spojení s ostatními činnostmi – dalšími jeho články – vedl k přímému vykonání činu, k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
V rámci důkazních možností úplná skutková zjištění nalézacího soudu však podle názoru Nejvyššího soudu takový závěr neumožňují. V posuzovaném případě nebylo možno zjistit obsah rozhovoru mezi obviněným a hlavním pachatelem krátce před činem, vzhledem k důkazní nouzi absentovalo detailně zjištění obsahu vzájemné domluvy obou při přípravě útoku. Nelze uzavřít, že by obviněný přímo v prodejně učinil vůči později napadené prodavačce cokoliv, co by následně usnadnilo útok hlavnímu pachateli, ani že by jakkoliv zasáhl do interiéru prodejny. Nebylo zjištěno, že by obviněný třeba jen hlídal, aby odstranil či alespoň minimalizoval nebezpečí zmaření útoku či odhalení pachatele. Jeho jednání se vyznačovalo absencí aktivity, která by byla srovnatelná např. s jednáním spolupachatelů, popsaným v rozhodnutí pod č. 23/1994 Sb. rozh. tr., zmíněným ve vyjádření státního zástupce k podanému dovolání. Nešlo o dělání tzv. „zdi“ (hlídání) nebo tzv. „volavky“ (vylákání osoby poškozené na určité předem smluvené místo, kde jiný provede loupežný útok). V této souvislosti nutno ovšem zmínit, že i takový výklad spolupachatelství byl právní teorií zpochybňován (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 91 s.), což vedlo zákonodárce k tomu, že v již platném zák. č. 40/2009 Sb. (trestní zákon), účinném od 1. 1. 2010, vymezil v §24 odst. 1 písm. c) účastenství formou pomoci mj. i jako vylákání poškozeného na místo činu a hlídání při činu.
Nejvyšší soud tedy zaujal právní názor, že dovolatel se nedopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., jak rozhodl prvostupňový soud a odvolací soud potvrdil.
Naproti tomu na rozdíl od obviněného je Nejvyšší soud přesvědčen, že jeho počínání lze kvalifikovat jako účastenství formou pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Nelze totiž přehlédnout, že hlavní pachatel považoval za potřebné (nepochybně po vzájemné dohodě) vyslat nejdříve obviněného do prodejny, po jeho návratu s ním krátce pohovořil a teprve poté přistoupil k realizaci vlastního útoku. Účelem tohoto rozhodnutí nepochybně bylo získat informace, na které se rozhodl vyčkat, po jejichž vyhodnocení se rozhodl k činu. Ze zjištěných skutkových okolností je pak zřejmé (společný příchod, rozmluva, čekání, okamžitá reakce a společný útěk), že obviněný záměr hlavního pachatele znal a rozhodl se mu takto pomoci ho uskutečnit. Proto konal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Jeho jednání sice nevykázalo znaky společného jednání ve smyslu §9 ost. 2 tr. zák., ale šlo o nepochybné jednání podporující činnost pachatele, které bezprostředně přispělo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Ať již šlo o radu či utvrzování v předsevzetí vykazovalo takové jednání znaky pomoci dle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem relevantně uplatněn, když bylo zpochybněno právní posouzení skutku, a to důvodně. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího v celém rozsahu zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ostravě pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování se jmenovaný soud musí vypořádat se shora uvedenou problematikou, vyhodnotit opětovně charakter počínání obviněného s přihlédnutím k výhradám Nejvyššího soudu. Bude přitom vázán právním názorem, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil (§265s odst. 1 tr. ř.).
Podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V dané věci podle sdělení Centrální evidence vězňů ČR z 10. 6. 2009 obviněný v současné době vykonává trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 105 T 132/2007, v trvání dvou roků (počátek trestu 5. 3. 2009, konec trestu 5. 3. 2011). Uvedený rozsudek však vzhledem ke zrušení usnesení odvolacího soudu Nejvyšším soudem není v právní moci, věc se vrátila do stádia řízení o odvolání, výkon trestu proto pozbyl zákonný podklad.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl proto dovolací soud zároveň o vazbě tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, neboť shledal, že v nynějším stádiu řízení nejsou dány žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly některý z důvodů vazby uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. Pokud by však obviněný svým chováním v budoucnu zavdal důvod k tomu, aby byl vzat do vazby, může se tak v průběhu dalšího řízení stát.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký