ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.571.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 571/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání podaném obviněnou H. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 9 To 375/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 124/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 748/2005, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu dovolání obviněné H. K. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 9 To 257/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 18 T 39/2003, a současně v celém rozsahu zrušil také citovaný rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na skutkovém základě podrobně popsaném ve výroku rozsudku. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Zároveň mu uložil, z jakých hledisek se bude muset věcí znovu zabývat (str. 5 rozhodnutí).
Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 15. 6. 2007, sp. zn. 52 T 124/2005, jímž obviněnou na zčásti pozměněném skutkovém základě uznal vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
I tento rozsudek soudu prvního stupně byl k odvolání obviněné zrušen, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 9 To 37/2008. Výrokem podle §259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud současně věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Po doplněném dokazování v intencích pokynů z citovaného usnesení odvolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci rozhodl dalším rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 52 T 124/2005, jímž obviněnou uznal vinnou trestným činem zpronevěry podle podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se obviněná dopustila tím, že „jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem „H. K. S. E. B.“, nabízela formou inzerce v denním tisku poskytování výhodných úvěrů a v období od 4. 9. 1999 do 9. 11. 1999 ve své kanceláři v P., i jinde za účelem budoucího poskytnutí úvěru převzala od zájemců o úvěr platby v celkové výši 2.092.801,- Kč, které převzala buď v hotovosti oproti příjmovému pokladnímu dokladu, nebo si je nechala zaslat na účet vedený Č. s., a. s., k němuž měla jako jediná oprávněná osoba dispoziční právo, z takto získaných finančních prostředků použila část ve výši 557.456,- Kč pro svou osobní potřebu, přestože poškozeným zájemcům úvěr poskytnut nebyl, a tímto jednáním způsobila škodu v celkové výši 557.456,- Kč“. Za to byla obviněná odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. jí bylo uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a dále podle §229 odst. 1 tr. ř. soud zároveň rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 9 To 375/2008, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 9. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná H. K. následně dovoláním, které současně směřovalo i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že její jednání bylo považováno za zpronevěru, ačkoliv jím ve skutečnosti skutkovou podstatu trestného činu podle §248 tr. zák. nenaplnila. Soudy obou stupňů podle ní mylně považovaly peníze vložené do obchodní činnosti za peníze svěřené, ačkoliv s žádným s poškozených uzavřena jakákoliv svěřenecká smlouva nebyla. Každý z nich naopak vkládal do obchodu nevratně určitou částku, a to zcela dobrovolně a po provedeném podrobném školení. Skutečnost, že školení se konala „v hospodě“, jak na to poukázal odvolací soud, tuto činnost nečiní nijak neprůhlednou. Ostatně provádění náborů osob do firem založených na principu M. M. v obdobných podmínkách bylo v té době zcela běžnou praxí. Soudy v tomto směru zásadně pochybily při hodnocení důkazů, když zejména nepřihlédly k tomu, že na školeních probíhalo podrobné vysvětlení veškerých problémů, včetně vzorce, podle kterého budou v budoucnu úvěry poskytovány. O tom, že vzorce byly funkční, podle dovolatelky svědčí především sama skutečnost, že úvěry byly Ing. P. až do prohlášení konkurzu poskytovány a všichni začlenění do systému se o své úvěry hlásili právě u něj. Většině osob začleněných do systému S. E. B. přitom úvěry poskytnuty byly, což nakonec vyplývá i z údajné výše škody 557.456,- Kč, ačkoliv celkově bylo vybráno od zájemců přes 2.000.000,- Kč.
Dále dovolatelka vyjádřila nesouhlas se závěrem soudů, že nekriticky spoléhala na Ing. P., že splní závazky z blíže nespecifikovaných zdrojů. Zdůraznila, že systém vytvořený v České republice navazoval na systém, který již fungoval na Slovensku, kde do něj Ing. P. do něj vložil nemalé finanční prostředky, které získal z jiné obchodní činnosti. O tom, že systém funguje, byla dovolatelka navíc opakovaně ujišťována i kvalifikovanými právníky, přičemž nemohla předpokládat, že na firmu Ing. P. bude někdy v budoucnu prohlášen konkurz. Rozhodně se tak nestalo ještě v době, kdy ukončila svou vlastní činnost v systému S. E.
V další části dovolání obviněná zdůraznila princip dobrovolnosti fungování předmětného systému a dostatečnou informovanost zainteresovaných osob, které do systému vkládaly „nevratné příspěvky“ a podpisem smluv na prováděných školeních tak vyjádřily svůj souhlas s tímto úvěrovým obchodem dle obchodního zákoníku. Ze smluv bylo také patrné, že úvěry budou poskytovány z peněžních prostředků Ing. P., tedy peněz odchylných od těch, které byly vybírány jakožto nevratný příspěvek sloužící podle ní výhradně jako tzv. marže, tedy hrubý zisk, z kterého byly hrazeny provozní a daňové náklady. Z toho pak podle dovolatelky zcela zřejmě vyplývá, že peníze jí nikdy nebyly svěřeny v tom smyslu, aby s nimi později mohlo být nakládáno dle dispozic kohokoliv.
Dovolatelka dále zdůraznila, že k poskytování úvěrů docházelo v souladu s pravidly systému S. E. a s uzavřenými smlouvami. Poškozenými v dané trestní věci jsou většinou jen osoby pocházející z jedné oblasti M., kde zřejmě „selhal“ spolupracovník působící v systému, neboť osobám z oblasti Č. byly úvěry poskytovány. Provedení důkazu ve vztahu k této skutkové okolnosti však soud odmítl, ačkoliv se jím mohl objasnit důvod vzniku škody u poškozených, která rozhodně nevznikla v přímé souvislosti s jednáním dovolatelky a souvisí spíše s nevydařeným podnikatelským záměrem Ing. P., který „nedocenil“ podnikatelské prostředí v České republice, kde mnoho uživatelů poskytnutých úvěrů tyto nesplácelo a zamezilo tak zpětnému přísunu peněz do systému, z nichž se měly poskytovat další úvěry. Dodnes nebylo najisto postaveno ani to, zda se Ing. P. dopustil trestné činnosti a kolik peněz vlastně „ze svého“ do systému vložil, čímž by bylo jakékoliv podezření o předem organizovaném podvodu rozptýleno.
Dovolatelka také poukázala na nepochopení ze strany soudů, jak vlastně fungoval systém S. E. a jaká byla povaha do něj vkládaných peněz. Zdůraznila, že tyto finanční částky platili žadatelé o úvěr vstupující do systému jako nevratný vstupní poplatek, který měl zcela jiný účel, než tvořit základ poskytování půjček, a proto takové finanční prostředky ani nemohly plnit funkci věci tak, jak měl na mysli trestní zákon v tehdy účinném znění. Navíc pokud byly tyto peníze uloženy na podnikatelském účtu a sloužily tedy k podnikání, bylo podle tehdejší právní úpravy z pojmového hlediska vyloučeno považovat je za „věc“.
Podle dovolatelky je pro správné posouzení věci významné také to ,,že při svém odchodu ze systému veškerou související agendu smluvně svěřila svědku K. a v tomto smyslu informovala Ing. P. Svědek K. za ni také smluvně převzal veškerou odpovědnost za finanční prostředky, které byly následně vloženy do jiné podnikatelské činnosti. Podle dovolatelky lze proto dovodit, že peníze, které vybrala z účtu, tvořily jednoznačně účetní celek jejího podnikání. Úvaha soudů, že nebylo vyjasněno, komu peníze náležely, zda Ing. P. nebo poškozeným, je z výše uvedených důvodů bezpředmětná, neboť dovolatelka vstupovala do právních vztahů se zájemci o systém S. E. za svoji osobu a podnikala na vlastní živnostenský list.
Pokud jde o soudem přiznanou náhradu škody, dovolatelka vyslovila nesouhlas s rozhodnutím soudu týkajícím se těch případů, kdy někteří údajně poškození u hlavního líčení připustili, že jako zprostředkovatelé měli větší příjem, než činily prostředky, které do systému vložili. To znamená, že těmto osobám fakticky žádná škoda vzniknout nemohla.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 9 To 375/2008, a věc vrátil k novému projednání.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně dospěl k závěru, že pod něj lze podřadit především argumentaci obviněné, podle které soudy mylně kriminalizovaly její jednání a uznaly ji vinnou trestným činem zpronevěry, ačkoliv nikdy s osobami vstupujícími do systému neuzavřela ve vztahu k jednotlivým „vstupním poplatkům“ žádnou svěřeneckou smlouvu a navíc šlo o dobrovolně vkládané nevratné částky do obchodní činnosti, čehož si tyto osoby byly plně vědomy. Za právně relevantně uplatněnou považuje státní zástupce také námitku dovolatelky, že peníze vložené smluvními partnery do systému plnily zcela odlišný účel než tvořit základ poskytování půjček, a proto ani nemohly plnit funkci věci tak, jak to má na mysli trestní zákon, neboť peníze jako věc mohou působit pouze tam, kde si jeden z účastníků uloží pro určitý účel u účastníka druhého peníze, tento je sice uloží na účet, avšak není oprávněn s takovým účtem nakládat. Pokud peníze jsou na podnikatelském účtu a slouží tedy k podnikání, je z hlediska pojmového vyloučeno je za věc považovat.
Podle státního zástupce se soudy také měly blíže zabývat obsahem smluv, které dovolatelka se zájemci o úvěr uzavírala. V tomto ohledu se však omezily na pouhé konstatování, že smlouvy jsou neplatné podle §39 občanského zákoníku. Chybně také opomněly otázku, zda vyinkasované finanční prostředky např. ve skutečnosti nepřešly do vlastnictví obviněné či jiného subjektu, což by rovněž zpochybňovalo závěr o přisvojení cizí svěřené věci a tudíž i závěr o vině dovolatelky trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Ačkoliv soudy měly v opakovaném řízení postupovat podle pokynů Nejvyššího soudu České republiky, přesto také zcela ignorovaly skutečnost, že neoprávněné přisvojení si cizích peněz na bankovním účtu, k němuž mělo dojít přede dnem 1. 7. 2006 bezhotovostními převody, pokud přisvojené peníze nezískaly podobu peněz v hotovosti (věci), nelze posoudit jako trestný čin zpronevěry s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. a §248 odst. 1 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2006-I. SbRt.). Nesprávné stanovisko k této problematice pak – v rozporu s platnou judikaturou - zaujal Městský soud v Praze již v rámci svého předcházejícího usnesení, sp. zn. 9 To 37/2008, ze dne 28. 2. 2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. zrušil k odvolání obviněné (dovolatelky) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 52 T 124/2005, ze dne 15. 6. 2007, kterým byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Konstatovaná pochybení soudů však podle státního zástupce neznamenají, že by dovolatelka neměla nést za své jednání žádnou trestní odpovědnost. Z výsledků dosavadního řízení je zřejmé, že činnost s ní spolupracujícího Ing. J. P. lze přirovnat k tzv. letadlovým nebo pyramidovým hrám, kdy první tzv. zájemci o úvěry v daném případě svými platbami umožnili fungování systému S. E. a další zájemci pak byli nalákáni vidinou snadného poskytnutí úvěru či možností podnikání jako tzv. externí spolupracovníci. Tím byly vytvořeny podmínky pro další působení systému S. E. a inkasování nových plateb, aby na konci celé operace, pokud platby nebyly vůbec zhodnocovány a se značnou částí z nich bylo navíc nakládáno nezákonně, nezbylo pro pozdější tzv. zájemce o úvěry téměř nic, takže neobdrželi ani slíbené úvěry ani vložené částky. V omylu na základě nepravdivých informací o fungování systému S. E., které jim podle názoru státního zástupce poskytovala dovolatelka, přitom jednali všichni tzv. zájemci o úvěry, tedy i ti, kterým byly slíbené půjčky vyplaceny. Také jejich výplata totiž byla závislá na nejistých budoucích okolnostech - získání dostatečného množství dalších tzv. zájemců o úvěry - a podvod na nich byl dokonán poukázáním jejich plateb na účet obviněné. Proto je otázkou, zda obviněná neměla být stíhána spíše pro trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný buď ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a pro případ, že by se podvodu dopustil pouze Ing. P., pro účastenství na tomto trestném činu (pomoc podle §10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům uzavřel státní zástupce své vyjádření k dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 9 To 375/2008, a rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 52 T 124/2005, ze dne 7. 5. 2008, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. nebo v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněná H. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Jak již Nejvyšší soud vyložil ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace dovolatelky, jíž zpochybňuje ve věci učiněná skutková zjištění, z nichž soudy při právním posouzení jejího jednání vycházely, namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů soudy a nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V uvedeném směru tedy dovolatelka svoji argumentaci opřela především o polemiku s rozsahem (neúplností), kvalitou a hodnocením provedeného dokazování. Takové námitky se primárně týkají procesní stránky věci. Na stejném základě pak dovolatelka částečně uplatnila i skutkové námitky týkající se absence jejího úmyslného zavinění (subjektivní stránky činu) ve vztahu k případnému posouzení jejího jednání jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. či účastenství na něm. Touto trestnou činností však dovolatelka nebyla v nyní posuzovaném případě uznána vinou, přičemž odvolací soud ve svém předcházejícím rozhodnutí náležitě vysvětlil a odůvodnil, proč přisvědčil argumentaci dovolatelky uplatněné v řádném opravném prostředku, že se v jejím případě o trestný čin podvodu nejedná. Dovolatelka tak svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamovala, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) některých soudy učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
K námitkám dovolatelky, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu dostatečném pro závěr o její vině, považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek podle názoru Nejvyššího soudu obě rozhodnutí splňují, když soud prvního stupně (str. 12, 13 odůvodnění rozsudku) a v rozhodnutí o řádném opravném prostředku také soud odvolací (str. 2, 3 odůvodnění usnesení) náležitě vysvětlily, proč nebyly shledány důvody k provedení dalších dovolatelkou navrhovaných důkazů, resp. proč další doplňování dokazování bylo považováno za nadbytečné.
V posuzované věci byl hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž vyslovila a odůvodnila právní názor, že vybrané příspěvky z řad zájemců o zapojení do systému S. E. neměly povahu cizích svěřených věcí podle §248 tr. zák. Jestliže část těchto prostředků následně použila pro sebe, pak měly představovat její zisk jako obchodní zástupkyně systému S. E. Nemohla si je tedy ve smyslu shora citovaného ustanovení přisvojit ani způsobit škodu na cizím majetku.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině nutno poukázat na to, že podle ustanovení §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry, je věc svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Cizí věcí se rozumí taková věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec anebo nenáleží jen jemu. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel zároveň maří, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si cizí svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele již při svěření věci nebo až později.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba dále nutno vzít v úvahu, že podle právní úpravy (srov. §89 odst. 13 tr. zák. v tehdy účinném znění) bylo pod pojem „věc“ sice možno podřadit peníze v hotovosti, nikoliv však peníze nacházející se na účtu v bance (zde Č. s., a. s.). Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval a v judikátu publikovaném pod R 14/2006 SbRt., v bodě I. vyslovil, že cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 tr. zák., zpronevěry podle §248 tr. zák. a zatajení věci podle §254 tr. zák. se rozumějí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§89 odst. 13 tr. zák.). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu §254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu §247 tr. zák.
Právě tato skutečnost byla mj. důvodem zrušujícího rozhodnutí (usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 748/2005. Soudům pak bylo uloženo zabývat se věcí jednak z výše uvedeného hlediska a posoudit, zda v daném případě vůbec mohlo jít o trestný čin zpronevěry, a jednak posoudit, zda spíše nebylo namístě skutek právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu či účastenství na tomto trestném činu ve formě pomoci (viz str. 4, 5 rozhodnutí), jak na to ve svém vyjádření k prvému dovolání obviněné poukazoval státní zástupce.
Městský soud v Praze se ve svém pozdějším usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 9 To 37/2008, zabýval otázkou, zda se obviněná (dovolatelka) mohla případně dopustit trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a dospěl k závěru, že nikoliv. Tento názor lze považovat za správný, neboť v opačném případě by muselo být spolehlivě zjištěno, že obviněná od počátku jednala v tzv. podvodném úmyslu, s cílem ke škodě cizího majetku obohatit sebe nebo jiného. Takový úmysl však soud nedovodil zejména proto, že systém S. E. po určitou dobu fungoval způsobem a v té podobě, jak byla prezentována jednotlivým zájemcům o zapojení se do tohoto systému. Nejvyšší soud se nedomnívá, že by zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu bylo možno vyvozovat jen z toho, že dovolatelka o předmětném „systému“, pro který ji navíc získal její známý Ing. J. P. provozující totéž ve Slovenské republice, měla od počátku znalosti do té míry podrobné, aby věděla a byla přinejmenším srozuměna s tím, že konečná část zájemců o poskytnutí úvěru nebo půjčky uspokojena nebude a o vložené finanční prostředky přijde. Podmínkou účastenství na trestném činu jiné osoby přitom je, aby taková jiná osoba trestný čin skutečně buď spáchala anebo dovedla své jednání alespoň do stadia pokusu. Ing. J. P. však v posuzovaném případě nevystupoval v postavení spoluobviněného, nýbrž svědka, a soudy současně nezjistily, že se dopustil jakékoliv - s osobou dovolatelky související - trestné činnosti.
Pokud jde o otázku, zda inkriminované finanční prostředky měly povahu „věci“ podle 89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném v době spáchání činu, a zda se tudíž mohly stát předmětem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., pak se odvolací soud ve shora citovaném rozhodnutí zaměřil především na polemiku s tím, zda platná judikatura je či není pro něj závazná, aniž by se - jak bylo jeho povinností - zabýval posouzením toho, zda rozhodnutí č. 14/2006 SbRt. bylo vůbec možné v daném případě aplikovat. Zásady v něm uvedené totiž nelze vztáhnout na peníze v jejich materializované podobě, tj. na peníze v hotovosti. Jestliže by peníze původně uložené na účtu byly z tohoto účtu následně pachatelem (zde dovolatelkou) vybrány a zpronevěřeny, jde nepochybně o věc předpokládanou v ustanovení §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry, a to jak podle trestního zákona účinného v době spáchání činu, tak i podle zákona pozdějšího (účinného v době rozhodování odvolacího soudu).
Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci, jak byl poněkud kuse a nevýstižně formulován v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, avšak v jeho odůvodnění náležitě a podrobně rozveden zejména na str. 11 až 13, je zřejmé, že předmětem zpronevěry nebyly machinace s penězi na bankovním účtu, k němuž dovolatelka jako jediná měla dispoziční právo. V posuzovaném případě se podle zjištění soudu jednalo o to, že si „při ukončení činnosti a zrušení běžného účtu obžalovaná vybrala v hotovosti částku 658.342,99,- Kč a tyto prostředky prokazatelně nepoužila pro systém S. E., ani je nevrátila osobám, které tyto prostředky na její účet poukázaly, a naopak tyto finanční prostředky použila pro vlastní potřebu“. Přes takto upřesněné skutkové zjištění byla do výroku rozsudku zahrnuta toliko částka 557.456,- Kč vyčíslená v původním rozsudku, a to s ohledem na zákaz reformationis in peius, neboť další řízení bylo vedeno z podnětu opravných prostředků podaných obviněnou (dovolatelkou). Za podstatné je pak třeba považovat to, že dovolatelka v závěrečné fázi svého jednání pohledávku vůči bance materializovala do podoby peněz v hotovosti, přičemž tyto peníze (tedy „věc“) použila pro sebe.
Ze skutkových zjištění soudů učiněných v předmětné věci lze dále dovodit, že dovolatelka jako podnikající fyzická osoba („H. K. - výhradní obchodní zástupce pro JP S. E. pro ČR) uzavírala s jednotlivými zájemci o zapojení do činnosti S. E. vedle smluv o propagaci výrobků, úvěrů a půjček, také smlouvy o poskytování úvěrů nebo půjček, v jejichž rámci se smluvní partneři dovolatelky mj. zavazovali, že chtějí-li čerpat úvěr, musí zaplatit v určitém předstihu příspěvek do fondu S. E. v hodnotě minimálně 10% požadované výše úvěru. To opravňovalo smluvního partnera k čerpání úvěru z fondu S. E. podle evidenčního čísla přidělených pozic. Zároveň bylo ujednáno, že předmětný „příspěvek je nenávratný, pokud S. E. splní smluvní podmínky“. Z toho a contrario plyne, že příspěvek byl návratný, jestliže S. E. smluvní podmínky nesplní. Účel svěření finančních prostředků byl rovněž zřejmý, když se jednalo o finanční vklad do systému S. E., který měl zajistit zájemci pozici (či pořadí) mezi dalšími zájemci o úvěr či půjčku. V tomto smyslu pak s vloženým příspěvkem muselo být v rámci fondu S. E. disponováno odpovídajícím způsobem. Jinými slovy, stěží si lze představit, že by s vloženými, resp. podle dikce §248 tr. zák. zákona svěřenými finančními prostředky (penězi) nebo jejich částí dovolatelka - jak se domnívá - mohla volně disponovat podle svého vlastního uvážení, např. tak, že by se z nich statisícovými částkami „odměnila“ za relativně krátce vykonávanou činnost apod. To by nejenže odporovalo dobrým mravům, ale především samotnému základnímu účelu užití vložených peněz v rámci proklamované činnosti systému S. E. v oblasti úvěrů a půjček.
Zároveň nelze pochybovat o tom, že příspěvky (peníze), které dovolatelka přijímala, byly vůči ní cizí věcí, neboť pocházely z majetku třetích osob - zájemců o úvěr a jejich vrácení zde bylo vázáno na porušení smluvních podmínek ze strany S. E. Ty pak dovolatelka vědomě porušila především tím, že finanční prostředky v soudem zjištěné výši použila k soukromým účelům, neboť je ze systému S. E. vyvedla formou výběru peněz z účtu a získanou hotovost dále použila podle svého vlastního uvážení a potřeby, tzn. že si je přisvojila. To mělo za následek, že část osob (neuspokojení zájemci), jež do systému S. E. vložila své peníze za účelem získání úvěru nebo půjčky, byla o vloženou částku poškozena, ačkoliv nárok na její vrácení (viz shora) vyplýval přímo z obsahu uzavřených smluv. O úmyslném zavinění dovolatelky (§4 tr. zák.) pak svědčí jak samotný způsob provedení činu, tak její znalost všech rozhodných skutkových okolností.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je možno uzavřít, že si dovolatelka přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Pokud ji soudy obou stupňů uznaly vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., lze jejich rozhodnutí považovat za věcně správná. Určité nepřesnosti a neúplnosti v jejich právních závěrech pak Nejvyšší soud tam, kde to považoval za nezbytné, překlenul vlastními právními úvahami.
Námitkám dovolatelky, přestože bylo shledáno, že je ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila zčásti právně relevantně, tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné H. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler