ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.667.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 667/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2009 o dovolání, které podal obviněný V. E., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 10 To 107/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2008, č. j. 3 T 3/2007-3196, byl obviněný V. E. uznán vinným trestnými činy obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., účinného k 21. 6. 2006, kterých se měl po skutkové stránce dopustit jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku. Podle 179 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících a manažerských funkcí a podnikatelských aktivit ve firmách s předmětem podnikání v oblasti nakládání s odpady a s nebezpečnými odpady a zprostředkování obchodní činnosti v oblasti nakládání s odpady a s nebezpečnými odpady na dobu deseti let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 10 To 107/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek podle §259 odst. 3 věta první tr. ř. pak nově rozhodl, že obviněný se uznává vinným trestnými činy obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zák. a nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., účinného do 21. 6. 2006, které spáchal tím, že „od přesně nezjištěné doby, nejméně však od měsíce března 2003, do svého zadržení dne 21. 4. 2006, v areálu bývalé továrny V. v obci L., okres H. K., jako odpovědný zástupce společnosti s ručením omezeným S. H. K. se sídlem v L., jejímž předmětem činnosti bylo mimo jiné nakládání s odpady a s nebezpečnými odpady, jako jediná osoba výhradně jednající za tuto společnost fakticky i na základě generální plné moci vystavené postupně jednatelkami S. H. K., s. r. o., G. K. ze dne 14. 3. 2003 a ze dne 15. 6. 2005 a M. E. ze dne 13. 9. 2005 a současně jako osoba řádně proškolená v oblasti nakládání s odpady v rozporu s ustanoveními §12, §15, §16, §18, §27 a §29 zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech, v tehdy platném znění, a v rozporu s ustanovením §44 písm. a) zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů,
organizoval a řídil veškerou činnost v uvedeném areálu, tedy mimo jiné i nakládání s nebezpečnými odpady, specifikovanými v ustanovení §4 písm. a) a v příloze č. 2 zákona o odpadech, s nebezpečnými látkami a nebezpečnými přípravky, specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 zák. č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, s vlastnostmi vysoce toxickými, vysoce hořlavými, výbušnými, oxidujícími na vzduchu, samovznětlivými, žíravými, infekčními, mutagenními, bouřlivě reagujícími nebo ekotoxickými,
a přestože si byl vědom povinnosti dodržovat zákonem stanovený zvláštní režim zacházení s nebezpečnými odpady, látkami a přípravky, nebezpečnosti takových odpadů, látek a přípravků a rizik bezprostředního ohrožení osob na životě a zdraví a ohrožení životního prostředí,
úmyslně tyto povinnosti porušoval tím, že uděloval zaměstnancům společnosti S. H. K., s. r. o., pokyny k manipulaci s nebezpečnými odpady, látkami a přípravky a k jejich skladování způsobem zcela odporujícím zásadám bezpečné manipulace a skladování, bezpečnosti práce a požární ochrany, vykoupené odpady nepředával subjektům oprávněným k jejich likvidaci, skutečný pohyb odpadů a nakládání s nimi zakrýval vytvářením fiktivních dokladů, ukládal je do prostor k tomu účelu neschváleným rozhodnutím Krajského úřadu K. kraje ze dne 18. 10. 2004, č. j. 24811/ZP/04/Kv, nebezpečné odpady a látky nechal v kontejnerech zakrývat ostatním komunálním odpadem a následně byly jako tento odpad odváženy na skládky komunálního odpadu, což bylo zjištěno při prohlídce kontejneru určeného na skládku komunálního odpadu, kdy byly na jeho dně ukryty vyřazené transformátorové izolátory obsahující oleje s PCB a infekční odpad tvořený odběrovými ampulemi s krví, injekčními stříkačkami s jehlami, použitými plenami, kontaminovanými krví, výkaly a použitými chirurgickými sadami, přičemž průzkumnými pracemi a analýzou zemin bylo prokázáno, že v areálu došlo k zahrnutí nebezpečných odpadů pomocí zemní techniky, a to na nezpevněné ploše objektu, a k jejich zakrývání zeminou, kdy takto v období po 19. 12. 2005 došlo k zahrnutí zhruba 900 kg solné strusky s obsahem těžkých kovů, převzaté od firmy P. H. K., s. r. o.,
nebezpečné odpady a látky nahromadil v objemu nejméně 800 tun, mnohonásobně převyšujícím povolené množství (20 tun uvnitř povoleného objektu, celkem 50 tun), ukryl v neschválených prostorách areálu bez řádného označení a zabezpečení proti úniku do okolního prostředí, v několika vrstvách na sobě až po strop objektu, nahodile bez vytřídění do stejných nádob byly umístěny i látky, které spolu mohly prudce reagovat, uloženy byly v obalech narušených, netěsnících, bez uzávěrů, s významnými úniky do okolí,
a takto jednal i přesto, že si byl vědom rizik takového počínání a ohrožení i poté, kdy mu byla opakovaně uložena za porušování odpadových předpisů pokuta, a přestože v areálu vznikl z přesně nezjištěných příčin dne 10. 3. 2006 požár odpadů (plastů) ve velkoobjemovém kontejneru,
a tak způsobil, že v prostorách areálu již probíhaly mezi látkami navzájem a mezi látkami a nevhodnými obaly nekontrolovatelné reakce, docházelo k nebezpečné destrukci obalů, významným únikům těchto látek a toxických par do vnějšího prostředí, bezprostředně hrozící i samovolným vznikem požáru nebo výbuchu s nemožností uhašení, na poslední chvíli bylo zabráněno úniku vysoce nebezpečného chlorelu (trichloracetaldehydu) z destruovaných obalů (20 sudů po 200 litrech) a z jedné ze starých tlakových lahví unikal do prostředí poškozeným uzávěrem oxid siřičitý a obžalovaný tak vyvolal stav akutního nebezpečí – havarijní stav srovnatelný s působením živlů – v podstatě již ekologickou havárii, bezprostředně ohrožující životy a zdraví zaměstnanců, zasahujících osob a obyvatel obce L., tedy nejméně několika stovek osob, a reálně hrozila závažná kontaminace životního prostředí, vody, půdy a vegetace mimo jiné sloučeninami toxických kovů do vzdálenosti nejméně několika stovek metrů, přičemž již v areálu skutečně došlo na několika místech ke kontaminaci zeminy nepolárními extrahovatelnými látkami, chlorovanými uhlovodíky, zejména tetrachlorethanem, chlorbenzenem, toluenem a xylenem, kdy znečištění přesáhlo stanovený limit,
současně byly ohroženy nemovitosti v majetku obce v hodnotě nejméně 59.000.000,- Kč, areál bývalého V. v hodnotě nejméně 8.000.000,- Kč, tehdy v majetku R. Ch., a další nemovitosti v majetku nezjištěné hodnoty občanů v okolí,
přičemž pro odstranění popsaného stavu bezprostředně hrozícího nebezpečí musel být hejtmanem K. kraje vyhlášen v době od 24. 4. 2006 do 4. 5. 2006 stav nebezpečí podle zákona o krizovém řízení č. 240/2000 Sb., provedena identifikace, označení, zabezpečení a odstranění nalezených nebezpečných látek, které probíhalo až do 15. 3. 2007 a vyžádalo si náklady v celkové výši 34.697.920,- Kč, které vynaložily K. kraj ve výši 29.204.229,13 Kč, Statutární město H. K., ve výši 4.993.701,- Kč a obec L. ve výši 500.000,- Kč“.
Za výše uvedené trestné byl obviněný podle §180 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících a manažerských funkcí a podnikatelských aktivit ve firmách s předmětem podnikání v oblasti nakládání s odpady a s nebezpečnými odpady a zprostředkování obchodní činnosti v oblasti nakládání s odpady a s nebezpečnými odpady na dobu deseti let. O uplatněných nárocích na náhradu škody bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto shodně jako ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 1. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. E. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve provedl genezi dosavadního průběhu trestního řízení a zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů v dané trestní věci. Ve shodě se svou dosavadní obhajobou a argumentací prezentovanou již v podaném odvolání poté namítl, že svým jednáním popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku naplnil pouze zákonné znaky trestného činu nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 21. 6. 2006, nikoli však již trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák., neboť v areálu skládky nedošlo kromě bezvýznamné, pro skutková zjištění zcela nepodstatné události se zahořením nákladního auta, ve skutečnosti k žádné situaci, která by představovala zákonem předvídané bezprostředně hrozící obecné nebezpečí. Jinými slovy tím, že v areálu v L. došlo k nahromadění nebezpečných odpadů bez přesvědčivé evidence, řádného roztřídění a v množství, které přesahovalo přípustnou kapacitu, ještě nevznikl stav, pro nějž je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, a který by bylo možno již považovat za bezprostřední hrozbu vzniku obecně nebezpečných následků. Podle dovolatele soudy věc nesprávně právně posoudily, pokud nevzaly v úvahu a nepřihlížely k tomu, že ze stavu který dovolatel zaviněně (tj. z nedbalosti) vytvořil, mohl vznik obecného nebezpečí sice hrozit, ale zároveň k tomu nepřistupuje už žádné jiné konkrétní jednání či jiná okolnost posunující tento hrozící stav do bezprostředně hrozící havárie, kdy se dovolatel měl spoléhat na to, že k ní nedojde. V uvedené souvislosti pak odvolacímu soudu vytkl, že v napadeném rozsudku posunul objektivně zjištěnou situaci o „jakýsi jeden krok dopředu“, neboť v protiprávně vytvořeném stavu skládky již spatřoval okamžik bezprostřednosti, který dovolatel takto vnímal, avšak s přesvědčením, že se nic nestane. Ve skutečnosti je podle dovolatelova přesvědčení jeho jednání zcela pokryto posouzením jako trestného činu nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., účinného do 21. 6. 2006.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 10 To 107/2008, a aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že mu při nezměněném výroku o vině trestným činem nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., účinného do 21. 6. 2006, uloží výrazně mírnější trest a zprostí ho obžaloby pro skutek posouzený obžalobou jako trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Dne 23. 6. 2009 bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno „doplnění dovolání“ obviněného ze dne 20. 6. 2009 spolu s dalšími přílohami. K obsahu tohoto podání však dovolací soud nemohl přihlédnout jednak proto, že doplnění bylo učiněno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty (viz §265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a dále pro nedostatek povinných náležitostí uvedených v ustanovení §265d odst. 2 tr. ř., neboť předmětné podání nebylo vypracováno obhájcem.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce\"), který v úvodu svého vyjádření poukázal na to, že v duchu dovolatelova návrhu by dovolací soud ani nemohl rozhodnout, neboť oba trestné činy podle obžaloby i podle soudů měly být spáchány v jednočinném souběhu. Není tedy možno „při nedotčeném výroku o vině“ obviněného pro jeden z trestných činů obžaloby zprostit a druhým trestným činem založeným týmž skutkem jej uznat vinným, protože by tím bylo de facto rozhodnuto o celém skutku.
K námitkám dovolatele týkajícím se správnosti (resp. nesprávnosti) právní kvalifikace skutku státní zástupce uvedl, že v zásadě pouze opakují jednu část dovolatelovy argumentace známé již z jeho dosavadní obhajoby, kterou uplatnil též v rámci svého řádného opravného prostředku (odvolání). Pokud dovolatel tvrdí, že jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák., a to vzhledem k absenci bezprostředního nebezpečí vzniku stavu obecného ohrožení na jím protizákonně řízené skládce nebezpečného odpadu, pak ve skutečnosti toliko polemizuje se skutkovými zjištěními, která po důkladném hodnocení provedených důkazů učinil již soud prvního stupně a jejichž správnost potvrdil v odvolacím řízení i Vrchní soud v Praze. Dovolatelovu námitku nedostatku bezprostřední hrozby vzniku obecného ohrožení za stavu chaotického, nekontrolovaného a nekontrolovatelného uložení všech nebezpečných odpadů popisovaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom podle státního zástupce akceptovat nelze. Na skládce byly totiž společně uloženy i látky, jejichž interakce mohla v kterémkoli okamžiku vést ke vzniku škodlivého následku předpokládaného zákonem, především pak požáru a jím vytvořených zplodin, jehož následky by mohly být pro obyvatele přilehlé obce L. fatální. Přitom podle státního zástupce nelze pominout ani další faktor, byť soudy přímo nezdůrazňovaný, a sice skutečnost, že dovolatel připustil takový stav skládky nebezpečných odpadů, kdy v případě vzniku požáru by nemohl hasičský sbor účinně zasáhnout a nebyl by zřejmě vůbec schopen nejen požár likvidovat, ale ani lokalizovat. Přitom podle alternativního znaku základní skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. a §180 odst. 1 tr. zák. se těchto trestných činů dopustí i ten, kdo ztíží odvrácení nebo zmírnění obecného nebezpečí. Rovněž tento znak byl jednáním dovolatele nepochybně naplněn, byť o této alternativě se právní věty rozsudků soudů prvního ani druhého stupně nezmiňují.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti uzavřel státní zástupce své písemné vyjádření konstatováním, že dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jiný zákonný dovolací důvod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by byly shledány podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněný V. E. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Se zřetelem k obsahu uplatněného dovolacího důvodu proto Nejvyšší soud považoval za právně relevantní námitku dovolatele, že oba soudy, a v napadeném rozhodnutí pak především odvolací soud, na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikovaly skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení (posléze v nedbalostní formě podle §180 tr. zák.) v důsledku toho, že nesprávně a v dovolatelův neprospěch posoudily otázku, zda z jeho jednání hrozilo obecné nebezpečí bezprostředně či nikoliv. Tato vada měla podle dovolatele zásadní dopad na správnost právní kvalifikace skutku, neboť inkriminované jednání bylo podle jeho názoru možno posoudit jenom jako trestný čin nakládání s nebezpečnými odpady podle k 181e odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 21. 6. 2006.
Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V rovině znaků skutkové podstaty je nejprve třeba poukázat na to, že obecné nebezpečí ve smyslu ustavení o trestných činech obecného ohrožení podle §179 tr. zák. a §180 tr. zák. nastává v případech, kdy vznikne situace, která je svou povahou, rozsahem a intenzitou ohrožující do té míry, že znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví pro více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Není přitom zapotřebí, aby k hrozící poruše skutečně došlo. Obecné nebezpečí by pak významem ohrožení mělo být srovnatelné např. s nebezpečím povodně, požáru či výbuchu, kdy zpravidla dochází k ohrožení života a zdraví více osob i k rozsáhlým škodám na majetku.
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nutno dále zdůraznit, že obecně nebezpečný následek (účinek) musí hrozit bezprostředně, jak správně připomíná dovolatel. Nestačí totiž, aby jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, kdy obecně nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek, které jsou v moci pachatele, popř. někoho jiného. Stav bezprostředně hrozícího obecného nebezpečí je totiž charakterizován tím, že obsahuje faktory živelnosti a neovladatelnosti průběhu událostí, tj. pachatelem zaviněná (§4 tr. zák., §5 tr. zák.) situace se dostává mimo jeho kontrolu a vliv, přičemž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se jak vlivu pachatele, tak i ohrožených osob (k tomu v judikatuře srov. přiměřeně např. R I/1966, R 12/1988 SbRt.).
V posuzovaném případě soudy výše uvedené zásady neporušily.
Po vyhodnocení podrobně a velmi pečlivě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovým závěrům, jež lze stručně shrnout tak, že v areálu inkriminované skládky bylo vinou obviněného (dovolatele) skladováno velké množství nebezpečných odpadů (celkem cca 800 tun), a to převážně ve velmi špatném až havarijním stavu obalů, které byly v mnoha případech otevřené, netěsněné nebo nezajištěné. Způsob nakládání s nebezpečnými odpady nejen že vůbec neodpovídal platné legislativě, ale zároveň podle odborných vyjádření a znaleckých posudků podrobně rozvedených na str. 17 a násl. rozsudku soudu prvního stupně přinášel neúměrná rizika pro bezpečnost a zdraví jak pracovníků manipulujících s odpady, tak obyvatel přilehlého okolí (obec L.), a pro blízké ekosystémy. Z analýzy nebezpečí a rizik, které shromážděné nebezpečné odpady a chemické látky představovaly, mimo jiné vyplynulo, že sklad představoval akutní nebezpečí pro své okolí, zvláště pak v případě požáru. V jedné větší nádobě byly v mnoha případech nalezeny uskladněné látky, které spolu mohly prudce exotermicky i výbušně reagovat, přičemž v některých nádobách (sudech) mezi těmito látkami již probíhaly nekontrolované reakce. V areálu také již reálně docházelo k významným únikům nebezpečných látek (zejména oxidu siřičitého) do ovzduší i ke kontaminaci půdy ropnými uhlovodíky a toxickými kovy (nikl, zinek, olovo). Ze znaleckého posudku Fakulty ŽP ČZU P. i shodných názorů znalců a odborníků likvidujících nebezpečné odpady pak soud zjistil, že pouze shodou „šťastných okolností“ nedošlo k mimořádně závažné havárii. K požáru v areálu (např. samovznícením nebo náhodným zahořením) mohlo dojít prakticky kdykoliv, což bylo prokázáno i nahodilým vznikem požáru kontejneru se smíšeným odpadem naloženého na vozidle. A konečně, z pohledu argumentace obviněného není bez významu ani skutečnost, že situace v areálu skládky vedla hejtmana K. kraje k rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí pro území obce L. v souladu se zákonem č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, a Magistrát města H. K. jako obce s rozšířenou působností, odbor životního prostředí, k rozhodnutí, jímž z důvodu bezprostředního nebezpečí ohrožení života a zdraví a ohrožení životního prostředí uložil firmě D., a. s., jako složce integrovaného záchranného systému povinnost zajistit ochranu lidského zdraví a životního prostředí a odstranit skladovaný nebezpečný odpad stanoveným způsobem.
Z důvodu rozvedených v předcházejících odstavcích nelze dovolateli přisvědčit, že by v posuzovaném případě nehrozilo z jeho jednání obecné nebezpečí bezprostředně a že se ve skutečnosti dopustil toliko jednoho z trestných činů, jímž byl uznán vinným, a to trestného činu nakládání s nebezpečnými odpady podle §181e odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 21. 6. 2006. Naopak, soudy učiněná skutková zjištění nepochybně umožňují právní závěr, který posléze učinil v řízení o řádném opravném prostředku odvolací soud, že obviněný (dovolatel) z nedbalosti (§5 tr. zák.) způsobil bezprostředně hrozící obecné nebezpečí a dopustil se tak trestného činu obecného ohrožení podle §180 tr. zák. v kvalifikované podobě popsané v rozsudku. Jeho rozhodnutí tedy není zatíženo dovolatelem namítanými vadami a Nejvyšší soud je ve vytýkaném směru považuje za věcně správné. Podané dovolání nebylo v daném případě shledáno jakkoliv opodstatněným.
Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler