ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.726.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 726/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovolání, které podala obviněná I. P., roz. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 224/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 199/2004, takto:
Z podnětu dovolání obviněné I. P. se podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně této obviněné zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 224/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 T 199/2004, a za přiměřeného použití §261 tr. ř. se uvedená rozhodnutí zrušují též ohledně obviněného K. P. P.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 T 199/2004, byla obviněná I. P. uznána vinnou jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění obvodního soudu se jich dopustila společně se spoluobviněným K.-P. P. tím, že:
„v přesně nezjištěný den, v době od 16. 5. 2001 do 16. 7. 2001, v P., T. m., vnikli nezjištěným způsobem do uzamčených místností, které podle ústní dohody užíval poškozený J. K., a to: do uzamčené místnosti, nacházející se v přízemí starší budovy T. m. vpravo za hlavním vchodem, z níž se schází do další místnosti, nacházející se rovněž v přízemí starší budovy T. m., a do uzamčené místnosti, tzv. „dřevěného pokoje“, který se nachází v půdních prostorách starší budovy T. m. s vchodem z dřevěného točitého schodiště, vedoucího novější budovou T. m., odkud bez vědomí a svolení poškozeného J. K. vystěhovali v těchto místnostech uložené starožitné, umělecké a další předměty, které uskladnili bez vědomí poškozeného J. K. do vlhké a plesnivějící sklepní prostory T. m., přičemž v důsledku nevhodné manipulace s uskladněním byly zejména starožitnosti zasaženy vlhkostí a plísní a mechanicky poškozeny tak, že podle znaleckého posudku byla soše U., z lipového dřeva, v hodnotě 450.000,- Kč uražena hlava, ulomena část vlasů a poškozen cíp roušky, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 5.000,- Kč, u obrazu K. P. M., olej na plátně, středoevropský malíř druhé poloviny l8. století, v hodnotě cca 250.000,- Kč, byl tento uvolněn z rámu, plátno proraženo na několika místech, a na řadě míst odpadla barva, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 20.000,- Kč, kresba sépií na papíře, postava šlechtice, český malíř konce 19. století, v hodnotě cca 20.000,- Kč, byla několikrát protržena, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 1.500,- Kč, obraz Z. s květinami, olej na plátně, holandský nebo německý malíř kolem druhé poloviny 18. století, v hodnotě cca 320.000,- Kč, byl na několika místech z obou stran zasažen plísní a na několika místech odpadla malba, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 2.000,- Kč, u obrazu M., olej na plátně, český nebo rakouský malíř, kolem roku 1860, v hodnotě cca kolem 60.000,- Kč, se na několika místech uvolnila malba, která odpadla, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 12.000,- Kč, u obrazu N. T., olej na plechu, středoevropský malíř první poloviny 19. století, v hodnotě cca 50.000,- Kč, odpadla barva, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 3.000,- Kč, u obrazu S. l., olej na dřevě, český malíř první poloviny 19. století, v hodnotě cca 12.000,- Kč, odpadla barva, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 4.000,- Kč, u dvou kusů novorenesančních křesel z ořechového dřeva s řezbou, Střední Evropa, podle starých italských vzorů, třetí čtvrtiny 19. století, v hodnotě před poškozením cca 90.000,- Kč, byla kůže silně napadena plísní, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 30.000,- Kč, u židle ve stylu chippendale z palisandrového dřeva a ratanovým výpletem, Střední Evropa, dvacátá léta, 20. století, před poškozením v hodnotě cca 9.000,- Kč, byl ztracen sedák s výpletem, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 3.000,- Kč, u šestiramenného lustru z broušeného křišťálového skla s mosaznou výztuží, Čechy l8. století, v hodnotě cca 20.000,- Kč, bylo jedno rameno přeraženo a rozbitá miska, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 5.000,- Kč a u obrazu P. m., olej na dřevě, autor F. T., 1946, před poškozením v hodnotě cca 65.000,- Kč, odpadla v místě obličeje barevná vrstva až na dřevo, a v levém dolním rohu se uvolnila, čímž vznikla škoda ve výši nejméně 3.000,- Kč, přičemž tímto jednáním způsobili poškozenému J. K., tehdy bytem P., T. m., škodu ve výši nejméně 85.000,- Kč.“
Obviněné byl podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo oběma obviněným uloženo společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. K., na náhradě škody částku 85.000,- Kč.
Odvolání obou obviněných Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 224/2008, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podala dovolání pouze obviněná a to prostřednictvím svého obhájce z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V úvodu svého dovolání obviněná rekapituluje rozpory ve svědeckých výpovědích, ke kterým soud nepřihlédl, nesouhlasí s jejich hodnocením soudem a předkládá své závěry, které podle ní z důkazů vyplývají. Zejména se soudy dle jejího názoru nevypořádaly s hodnocením stavu starožitností před stěhováním a s tím související údajně způsobenou škodou, jakož i s dobou stěhování. Pozastavuje se nad konstrukcí odvolacího soudu o dvojím stěhování s tím, že není jasné, jak k ní odvolací soud dospěl, včetně údajného překonání překážky. Nesouhlasí rovněž s postojem soudu ke znaleckým posudkům, když podle dovolatelky byl znalec PhDr. V. podjatý, zatímco k závěrům znaleckého posudku prof. D. soud nepřihlédl. Dále uvádí, že v době incidentu již za nemovitost s manželem zaplatili celou kupní cenu a poté respektovali právně nepodložené užívání určitých místností poškozeným. Trvá na tom, že vniknutí do údajně zamčených místností nebylo ničím prokázáno, když svědci vypověděli, že poškozený měl klíče neustále u sebe a policista S. shledal při ohledání místa činu zámky neporušené. Domnívá se proto, že její nebylo ničím vyvráceno, že poškozený dal souhlas k vystěhování.
Své námitky shrnuje v závěru, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná a nepřezkoumatelná a neodpovídají provedeným důkazům. Zjištěný skutkový stav podle jejího přesvědčení nenaplňuje zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 tr. zák., ani trestného činu poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byla uznána vinnou.
V petitu svého dovolání pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a sám rozsudkem rozhodl o jejím zproštění obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
V úvodu dovolání konstatuje, že obviněná své dovolání částečně opřela o procesní námitky vztahující se k aplikaci ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř., ke kterým však nelze přihlížet, stejně jako k uplatněným námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů, kterými zpochybňuje, zda se skutek vůbec stal.
Námitky, které se vztahují k použité právní kvalifikaci podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pak pod deklarovaný dovolací důvod podřadit lze, když dovolatelka zpochybňuje naplnění znaků skutkové podstaty „neoprávněně“ a „překonání překážky“. Nejvyšší státní zástupkyně upozorňuje, že skutková věta ve výroku, ani skutková zjištění obsažená v odůvodnění obou soudních rozhodnutích neobsahují informaci, jakým konkrétním způsobem pachatelé překonali překážku, jejímž účelem je zabránění vniknutí. Dle jejího názoru nemůže obstát ani popis skutkového děje v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se uvádí „…po překonání překážky vstupních dveří …použitím násilí“, aniž by bylo blíže objasněno, jak k překonání překážky došlo, resp. jakým násilím. Tento popis skutkového stavu nemůže podle jejího názoru z hlediska způsobu právního posouzení obstát a bude proto nutno odstranit přetrvávající skutkové pochybnosti a skutkový stav odpovídajícím způsobem nově právně posoudit.
Nejvyšší státní zástupkyně je toho názoru, že soudy nepochybily, co se týče skutku obviněných, který kvalifikovaly jako trestný čin poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák., ovšem jak uvedeno výše, opatřená skutková zjištění nenaplňují právní kvalifikaci podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Vzhledem k částečné důvodnosti dovolacích námitek obviněné navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za použití §261 tr. ř. i ve vztahu k odsouzenému K. P. P. zrušil předcházející rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu včetně všech rozhodnutí na ně obsahově navazujících a obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli obviněnou uplatněné námitky skutečně naplňují deklarovaný důvod, kterým je přezkumná povinnost dovolacího soudu vymezena (viz §265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 3 tr. ř.). Uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je totiž nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování. Dovolatelka rovněž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když měla zjevně na mysli jeho druhou alternativu, tj. že v řízení předcházejícím řízení odvolacímu soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Výše uvedená kritéria nesplňovaly ty námitky obviněné týkající se hodnocení důkazů, poukazující na údajné rozpory ve výpovědích, k nimž nebylo přihlédnuto apod. Tímto dovolatelka vytýkala soudům nesprávné použití ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. Námitkami tohoto druhu deklarované dovolací důvody nenaplnila a Nejvyšší soud se jimi zabýval pouze v případě jejich souvislosti s vadami právního posouzení, jak to bude zmíněno níže.
Naproti tomu Nejvyšší soud shledal, že dovolatelka relevantně naplnila deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhradami, kterými namítá, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ani trestného činu poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. a tak v souladu s ust. §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v něm uvedených, jakož i předcházející řízení.
Dovolatelkou uplatněné námitky se jeví Nejvyššímu soudu jako důvodné zejména ve vztahu k právní kvalifikaci zjištěného jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněná byla uznána vinnou, že (spolu se spoluobviněným K. P. P.) vnikli neoprávněně do domu jiného překonáním překážky, jejímž účelem je zabránění vniknutí. Skutková věta výroku rozsudku je však v tomto ohledu zcela abstraktní, neboť uvádí: „vnikli nezjištěným způsobem do uzamčených místností“. I když na orgánech činných v trestním řízení nelze spravedlivě požadovat, aby v každém případě zjistily skutkový děj do posledních detailů, v tomto případě chybí zcela zásadní zjištění, jakým způsobem měla obviněná naplnit znak překonání překážky, čímž se logicky nabízí otázka, zda vůbec k naplnění tohoto znaku došlo.
Pokud soudy považovaly za prokázané, že místnosti byly uzamčeny, nemohou bez dalšího uzavřít, že obviněná toto uzamčení překonala, aniž by blíže zjistily, jak konkrétně překážku překonala. Stávající skutková věta v sobě z pohledu Nejvyššího soudu obsahuje rozpor, který zpochybňuje nejen naplnění znaků skutkové podstaty odst. 2, §238 tr. zák., ale ve svých důsledcích i existenci skutkových zjištění dovolujících pozitivní závěr i ve vztahu k odst. 1 cit. ust. Při absenci jakéhokoli zjištění ke způsobu překonání uzamčení pokoje nutně vzniká pochybnost, zda byla spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněné, že žádnou překážku překonávat nemusela, neboť pokoj byl odemčen - podle jejího tvrzení na podkladě údajné dohody s poškozeným.
Soudy při řešení otázky viny obviněné proto musí zaujmout stanovisko k reálným způsobům, jakými bylo možno uzamčení místnosti překonat (např. použití duplikátu klíčů, použití paklíčů, vypáčení dveří, vysazení z pantů, vniknutí do zmíněných prostor jinak než dveřmi např. oknem apod.). Z obsahu napadených rozhodnutí však není zřejmé, že by se soudy touto podstatnou otázkou blíže zaobíraly.
Pokud ovšem nalézací soud v dalším řízení nezjistí skutečnosti, které by přesvědčivě svědčily pro některou z reálných verzí překonání uzamčení pokoje, logicky tím nebude spolehlivě a jednoznačně vyloučena ani verze prezentovaná v rámci obhajoby obviněnou a sice, že místnost byla odemčena po dohodě s poškozeným. Odvolací soud na str. 7 odůvodnění svého usnesení sice činí závěr, který znamená zřetelný posun oproti argumentaci obvodního soudu, a sice, že překážka (dveře) byla překonána násilím, aniž by však tento závěr jakkoli blíže konkretizoval a opřel jej o nějaký důkaz. Postup soudů, které ze zjištění, že poškozený by vzhledem k tehdejším napjatým vztahům s obviněnou a jejím manželem dobrovolně nesouhlasil s jejich vstupem do „dřeváku“ a s přestěhováním věcí, bez jakéhokoli dalšího zjištění dovozovaly, že obvinění museli překonat uzamčení místnosti násilím, aniž by bylo zjištěno jak a zda to vůbec bylo reálně možné, shledává Nejvyšší soud jako spekulativní a dosud provedenými důkazy nedostatečně podložený.
Jakkoli je Nejvyšší soud daleko od toho, aby soudu nalézacímu či odvolacímu vnucoval vlastní pohled na věrohodnost jednotlivých důkazů, nelze nevidět, že soudy na jedné straně vyšly z výpovědi poškozeného J. K., pokud jde o jeho tvrzení o uzamčení místností, na druhé straně se blíže nezabývaly tou částí jeho výpvoědi, podle níž mu byly při stěhování odcizeny věci v hodnotě 2.000.000,- Kč. Ze spisu není patrné, že by orgány činné v trestním řízení považovaly tuto část výpovědi za relevantní. Nutně se nabízí otázka, zda toto tvrzení poškozeného bylo vůbec pravdivé, a pokud ne, zda nebylo motivováno snahou obviněné poškodit. Zodpovězení těchto otázek by přitom mohlo mít zásadní dopad na hodnocení věrohodnosti i dalších částí výpovědi poškozeného, včetně popření dohody o dočasném otevření místnosti a souhlasu s přestěhováním věcí. Soudy při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného K. nijak nebraly zřetel na fakt, že se v inkriminované době psychiatricky léčil, ani na tvrzení, že mělo jít o léčení účelové ve snaze dosáhnout neplatnosti jím uzavřené smlouvy o prodeji předmětné nemovitosti.
Přitom argumentace obvodního soudu, na jejímž podkladě odmítl výpověď svědkyně B., která byla údajně přítomna dohodě mezi obviněnou a poškozeným o zpřístupnění „dřeváku“, je založena jen na tom, že jde o příbuznou obviněné, která jevila zjevnou snahu jí pomoci, aniž tento velmi důležitý závěr konkrétněji zdůvodnil. Bez zásadnějších argumentů zpochybnily soudy i konformní výpovědi svědků H., kteří hovořili o stěhování jediném a bez použití násilí.
Odvolací soud pak obohatil argumentaci o novou verzi o dvojím stěhování, nejspíše na základě výpovědi obviněného K.-P. P., v níž (viz č. l. 159), zpochybnil pravost fotodokumentace o stěhování předložené dovolatelkou. Přestože jde o poměrně zásadní změnu skutkových zjištění, mající bezprostřední vztah k výroku o vině, odvolací soud k ní dospěl, aniž by sám provedl nějaké nové důkazy či zopakoval některý z důkazů již provedených. Soud nalézací přitom, jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku, o možnosti dvojího stěhování ani náznakem neuvažoval. Bude proto na obvodním soudu, aby zvážil reálnost této skutkové verze prezentované odvolacím soudem za situace, kdy již mělo být přestěhováno tak velké množství věcí značné hmotnosti s nutností je transportovat po točitých schodech z půdy do přízemí, tj. zda by aktéři stěhování podstoupili takto namáhavou akci dvakrát. Soudy musí také zvážit, zda by stěhování uniklo pozornosti svědka V., zejména když si vynucovalo transport věcí do sklepních prostor, do kterých byl přístup zvenčí, mimo jiné po dřevěných schodech, kde by takový pohyb bylo možno jen těžko utajit, resp. zda by takto náročnou akci svědek registroval toliko jako „podezřelé zvuky“.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v současném stádiu řízení se závěr soudů o vině obou obviněných jeví jako předčasný, když právní posouzení nemá spolehlivý podklad ve stávajících skutkových zjištěních. K vyvrácení pochybností zmíněných Nejvyšším soudem shora bude třeba dokazování v některých směrech prohloubit a vypořádat se s rozpory, které ve zjištěních soudů i navazující argumentaci dosud přetrvávají.
IV.
Ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné I. P. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 To 224/2008, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 2 T 199/2004.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Protože Nejvyšší soud považuje za nezbytné dosud provedené dokazování doplnit a pokusit se odstranit shora zmíněné rozpory podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na obvodním soudu bude prohloubit dokazování především doplňujícím výslechem poškozeného J. K. k tomu, zda a jakým způsobem bylo možno uzamčení místností překonat, a jeho tvrzení konfrontovat s důkazy již opatřenými, zejména se zřetelem k tomu, zda bylo takové násilné vniknutí možno realizovat bez zanechání nějakých stop. Dokazování (nejspíše doplňujícím výslechem obou obviněných, svědků, kteří jim se stěhováním pomáhali, a svědka V.) bude nutno doplnit i ve směru prověření verze dvojího stěhování, k níž dospěl odvolací soud. To nezbavuje obvodní soud povinnosti provést důkazy další, Nejvyšším soudem neuložené, přispěji-li k objasnění věci v rozsahu stanoveném v ust. §2 odst. 5 tr. ř. Ve světle doplněného dokazování pak bude nutno přistoupit k poněkud zevrubnějšímu a komplexnějšímu hodnocení věrohodnosti výpovědí obviněných i svědků, které si i v zásadních momentech protiřečí.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že případná absence důkazů (zejména ke způsobu překonání uzamčení) nemůže soudy opravňovat ke spekulativnímu závěru o průběhu skutkového děje, byť se taková možnost může jevit jako logická a reálně možná, nebude-li tím jednoznačně a spolehlivě mimo rozumnou pochybnost vyloučena jiná možnost pro obviněné příznivější.
Při novém rozhodnutí ve věci musí obvodní soud respektovat zákaz změny k horšímu (§265s odst. 2 tr. ř.), když napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou.
Jelikož toto rozhodnutí svědčí ve prospěch i spoluobviněnému K. P. P., který dovolání nepodal, zrušil Nejvyšší soud za přiměřeného použití §261 tr. ř. v návaznosti na §265k odst. 2 poslední věta tr. ř. napadená rozhodnutí také v části týkající se tohoto obviněného.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr