ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.729.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 729/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2009 o dovolání podaném obviněnou S. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 5 To 391/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2008, č. j. 5 T 6/2008-48, byla obviněná S. K. uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „ačkoliv bylo pravomocným rozhodnutím P. Č. r., O. ř. s. c. p. a p. p. O., o. c. p. F.-M. ze dne 14. 6. 2004, které nabylo právní moci dne 22. 6. 2004, rozhodnuto (pod její nepravou identitou S. K.) o jejím správním vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti do 22. 6. 2008, nejméně ode dne 11. 8. 2007, kdy skončila platnost jí vystaveného výjezdního příkazu pravomocné rozhodnutí o vyhoštění nerespektovala, nevycestovala a na území České republiky dále nelegálně pobývala až do svého zajištění P. Č. r. dne 2. 1. 2008 ve 22.50 hod. v B.“ Za to byla podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 9. 2008, č. j. 5 To 391/2008-78, kterým toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 9. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná S. K. následně dovolání. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka nejprve zdůraznila, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, obsahovat mimo jiné přesné označení trestného činu, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Dále připomněla, že trestným činem může být pouze „zaviněné nebo nedbalostní“ jednání pachatele. Z výše uvedených hledisek je podle dovolatelky skutková věta výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nezákonná, neboť její jednání je popsáno tak, že nerespektovala rozhodnutí správního orgánu, nevycestovala v době platnosti výjezdního příkazu a nelegálně se zdržovala na území ČR do 2. 1. 2008. Žádné z těchto jednání však samostatně ani ve vzájemné souvislosti není podle dovolatelky trestným činem. Nevycestování z území České republiky v době platnosti výjezdního příkazu podle dovolatelky nijak nesouvisí s rozhodnutím o správním vyhoštění, když lhůta pro vycestování se stanoví podle §118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. přímo v rozhodnutí o správním vyhoštění a nikoli výjezdním příkazem. Vydání výjezdního příkazu a nevycestování v době jeho platnosti je tedy z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu irelevantní. Nelegálním zdržováním se na území České republiky po skončení platnosti výjezdního příkazu, jak se uvádí ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, navíc podle názoru dovolatelky nenaplňuje znaky trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., ale pouze přestupku podle §157 odst. 1 písm. m) zák. č. 326/1999 Sb.
V další části dovolání obviněná namítla, že pro trestní odpovědnost cizince je v daném případě rozhodná vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Z hlediska hmotně právního posouzení tedy musí skutková věta obsahovat údaj o tom, kdy bylo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Skutková věta neobsahuje ani žádné okolnosti, ze kterých by bylo možno dovozovat úmyslné jednání dovolatelky, přestože pro spáchání trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. je zapotřebí zavinění ve formě úmyslu. Její úmysl dokonce není deklarován ani v právní větě výroku rozsudku.
Dovolatelka je navíc přesvědčena, že do 2. 1. 2008 se zdržovala na území republiky oprávněně, neboť dne 21. 5. 2007 podala u Ministerstva vnitra žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem ochrany ve smyslu §42e odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. (dále jen „žádost“). Zároveň popsala genezi řízení o této žádosti s poukazem na jeho konečnou fázi, kdy jí podaný rozklad byl Ministrem vnitra zamítnut teprve dne 7. 2. 2008. Podle §48a odst. 2 zák. č. 326/1999, platného do 20. 12. 2007, přitom byla oprávněna pobývat na území České republiky až do nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Dovolatelka připustila, že rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 8. 2007 sice neměl odkladný účinek, avšak jeho podání způsobilo, že rozhodnutí ve věci její žádosti nenabylo právní moci. Řízení totiž bylo pravomocně skončeno teprve dne 13. 2. 2008, kdy rozhodnutí o rozkladu bylo doručeno právnímu zástupci dovolatelky. Podstatné přitom je, že její oprávnění pobývat na území České republiky po dobu řízení o žádosti bylo ve smyslu ustanovení §48a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb. zásadně vázáno na právní moc předmětného rozhodnutí, která v rozsudku vymezeném období od 11. 8. 2007 do 2. 1. 2008 ještě nenastala. Vyloučení odkladného účinku rozhodnutí o žádosti přitom nemělo prakticky žádný reálný význam, neboť rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti současně nestanovilo žádnou povinnost, kterou by na jeho základě musela dovolatelka vykonat. To znamená, že ve skutečnosti pobývala v inkriminovanou dobu na území České republiky oprávněně, a to na základě zákonné fikce upravené v ustanovení §48a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění platném do 20. 12. 2007. Je tedy zřejmé, že rovněž z výše uvedených důvodů založily soudy obou stupňů svá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 5 To 391/2008, současně zrušil i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že v něm obsažená argumentace uplatněný hmotně právním důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice naplňuje, avšak důvodům dovolatelky nelze přiznat opodstatnění. Pokud jde o námitky směřující proti formulaci tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce poukázal na to, že v popisu skutku ve výroku rozsudku jsou především obsaženy údaje o pravomocném správním rozhodnutí, kterým bylo dovolatelce uloženo správní vyhoštění, přičemž v právní teorii ani v rozhodovací praxi nevznikají žádné pochybnosti o tom, že rozhodnutí o správním vyhoštění je rozhodnutím, kterým je pachateli zakázán pobyt na území republiky. Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, je třeba vzít v úvahu, že rozhodnutí bylo dovolatelce řádně oznámeno, takže znala jeho obsah, o uložení správního vyhoštění věděla, a přesto se na území republiky v rozporu s tímto rozhodnutím vědomě nadále zdržovala. Subjektivní stránka trestného činu je navíc podle názoru státního zástupce dostatečně pregnantně vyjádřena již ve skutkové větě, a to výslovně údajem o tom, že obviněná „pravomocné rozhodnutí o vyhoštění nerespektovala“. Pokud se týká vykonatelnosti rozhodnutí, pak lhůta k vycestování původně stanovená rozhodnutím o správním vyhoštění v návaznosti na pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu byla následně modifikována vydáním opakovaných výjezdních příkazů, přičemž naposledy byla v tzv. skutkové větě citovaným výjezdním příkazem stanovena do 11. 8. 2007. Soud prvního stupně tak podle státního zástupce správně časově vymezil počátek páchání trestné činnosti dovolatelkou tímto datem. Závěrečná část skutkové věty, podle které dovolatelka „nevycestovala a na území České republiky neoprávněně pobývala až do svého zajištění Policií České republiky“, v kontextu s předcházejícími částmi skutkové věty vyjadřuje okolnosti odpovídající objektivním znakům trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. K této části dovolací argumentace obviněné proto státní zástupce uzavřel, že skutková věta výroku rozsudku obsahuje skutkové okolnosti odpovídající všem znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Dovolatelka ji pouze uměle rozděluje, vytrhává z kontextu jednotlivé údaje v ní uvedené a na podkladě tohoto postupu se snaží dovodit nepřiléhavost, resp. dokonce nezákonnost popisu skutku.
K účinkům dovolatelkou podané žádosti o povolení dlouhodobého pobytu za účelem ochrany podle §42e odst. 1 zák. č. 326/1999 v lednu 2007 státní zástupce zdůraznil, že podle znění citovaného zákonného ustanovení platného do 20. 12. 2007 mohlo Ministerstvo vnitra z podnětu podané žádosti vydat povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na našem území tomu cizinci, který byl a) pravděpodobnou obětí trestného činu obchodování s lidmi, nebo b) osobou, pro kterou bylo organizováno nebo umožněno nedovolené překročení státní hranice, jejíž svědectví je významné pro odhalení pachatele nebo organizované skupiny zabývající se organizováním nebo umožněním nedovoleného překročení státní hranice, a to pouze za podmínky, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení na trestním stíhání pachatele podezřelého ze spáchání tohoto trestného činu a nikoliv s podezřelým ze spáchání tohoto trestného činu. Žádná z uvedených podmínek však v případě dovolatelky evidentně splněna nebyla a samotné podání žádosti je podle názoru státního zástupce nutno hodnotit jako zcela účelové s cílem vyhnout se výkonu správního vyhoštění. Podle §48a odst. 2 cit. zák. č. 326/1999 Sb., v tehdy platném znění, byl žadatel o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti. Právní úprava platná do 20. 12. 2007 zároveň neobsahovala žádné ustanovení, které by účinky citovaného ustanovení eliminovalo v případech zjevně účelového podání žádosti. Na druhé straně však z tehdejší právní úpravy nevyplývalo, že by podáním žádosti podle §42e odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. docházelo ke zrušení, resp. k odkladu již pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění podle §118 zák. č. 326/1999 Sb. Přitom tak dalekosáhlé účinky nelze předmětné žádosti přiznat bez existence zákonného ustanovení, které by takovéto zásadní dopady podání žádosti na vykonatelnost pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění výslovně stanovilo. Podle názoru státního zástupce proto nemělo podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany žádný vliv na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění.
Státní zástupce pro úplnost závěrem dodal, že po novele zák. č. 326/1999 Sb. provedené zák. č. 217/2002 Sb., s účinností od 21. 12. 2007, podáním žádosti podle §42e odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. účinky předpokládané §48a odst. 2 téhož zákona nenastávají, jestliže orgán činný v trestním řízení nepotvrdil, že žádost o vydání tohoto povolení splňuje podmínky podle §42e odst. 1 cit. zák. Podle čl. IV bodu 6. přechodných ustanovení k zákonu č. 217/2002 přitom platilo, že podle tohoto zákona se dokončí i řízení zahájená před jeho účinností. V posuzovaném případě však dovolatelka žádným potvrzením orgánů činných v trestním řízení nedisponovala. Z toho by bylo možno dovozovat, že přinejmenším k datu 21. 12. 2007 oprávnění pobývat na území republiky jednoznačně pozbyla a že trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopouštěla minimálně v období od 21. 12. 2007 do 2. 1. 2008. Přes uvedenou alternativní úvahu však státní zástupce i nadále vychází z toho právního názoru, že se na dovolatelku - s ohledem na pravomocně uložené a především též vykonatelné správní vyhoštění - režim ustanovení §48a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb. vůbec nevztahoval.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná S. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání rovněž odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na výše rozvedený obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. je zřejmé, že obviněná jej svými námitkami uplatnila právně relevantně. Při posuzování jejich opodstatněnosti pak dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že se zdržuje na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán. Jedná se o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák.).
Z dikce ustanovení o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. je zřejmé, že maření nebo podstatného ztěžování se lze dopustit ve vztahu ke dvěma druhům rozhodnutí, a to jednak k rozsudku soudu o uloženém trestu vyhoštění a jednak k rozhodnutí jiného státního orgánu o zákazu pobytu na území republiky. Jde o rozdílné instituty. Se zřetelem k povaze projednávaného případu Nejvyšší soud poznamenává, že správní vyhoštění je definováno jako ukončení pobytu cizince na území České republiky, které je spojeno se stanovením doby vycestování z tohoto území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území České republiky. Správní vyhoštění je svým obsahem správním rozhodnutím, které vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území České republiky nezdržoval. Okolnosti rozhodné pro určení vykonatelnosti správního vyhoštění je nutné dovozovat z právní úpravy vztahující se ke správnímu vyhoštění (srov. R 27/2009 SbRt.).
Pojem „zákazu“ obsažený v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. je třeba vykládat v souladu se zjevným záměrem zákonodárce tak, že jde o jakoukoliv formu zákazu, která nejenže nemusí mít povahu trestu, ale nemusí mít nutně charakter ani žádné jiné sankce. Povahu takového zákazu má nepochybně i správní vyhoštění, kodifikované a vymezené zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a o změně některých zákonů (dále jen „zák. č. 326/1999 Sb.), neboť nejen nedobrovolně ukončuje pobyt cizince na území České republiky, ale navíc vymezuje i dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na území České republiky vstoupit. Z hlediska obsahu tohoto správního rozhodnutí je tedy po tuto dobu pobyt cizince na území České republiky zakázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 7 Tz 11/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, pod 3/2001 – T 72).
V posuzované věci soudy obou stupňů výše uvedené zásady neporušily.
Skutkový stav věci popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedený v jeho odůvodnění, z něhož oba soudy při právním posouzení skutku vycházely, lze stručně shrnout tak, že dovolatelce vystupující pod identitou S. K., bylo rozhodnutím P. Č. r., O. c. p. F.-M., ze dne 14. 6. 2004, jež nabylo právní moci dne 22. 4. 2004, uloženo správní vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti čtyř let. Týmž rozhodnutím jí byla stanovena lhůta pro vycestování z území České republiky v délce patnácti dnů po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, jestliže marně uplyne lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu (č. l. 10 spisu). Ze spisového materiálu Ministerstva vnitra České republiky soudy dále zjistily, že dovolatelka podala dne 10. 6. 2004 žádost o azyl, o jehož neudělení uvedené ministerstvo rozhodlo pod č. j. OAM-2130/VL-07-P17-2004, kdy rozhodnutí nabylo právní moci dne 6. 12. 2004. Žaloba proti tomuto rozhodnutí pak byla soudem zamítnuta 20. 10. 2005 (s právní mocí dne 9. 11. 2005). Kasační stížnost obviněné následně zamítl Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 19. 2. 2007, č. j. 8 Azs 33/2006-63, které nabylo právní moci dne 28. 2. 2007. V návaznosti na pravomocné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl obviněné opakovaně vystaven výjezdní příkaz se stanovenou lhůtou k vycestování nejprve do 4. 4. 2007, poté do 11. 4. 2007 a konečně do 18. 4. 2007, nicméně obviněná území České republiky neopustila.
Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 3. 8. 2007, č. j. OAM-348-15/TP-2007, byla zamítnuta následná žádost dovolatelky z května 2007 o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany ve smyslu §42e odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Důvodem zamítnutí bylo to, že dovolatelka nesplňovala zákonem stanovené podmínky již pro samotné podání žádosti. Současně bylo rozhodnuto, že podle §85 odst. 2 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, se odkladný účinek odvolání proti tomuto rozhodnutí vylučuje. Následně byl dovolatelce vystaven další výjezdní příkaz s platností od 4. 8. 2007 do 10. 8. 2007 (č. l. 6 spisu). Ani na něj však z České republiky nevycestovala.
Za výše konstatovaného stavu věci pak soudům nelze vytknout, pokud v jednání dovolatelky spatřovaly trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., jehož znaky naplnila jak po objektivní, tak po subjektivní stránce.
Dovolatelka si totiž přinejmenším v hrubých rysech musela být vědoma všech rozhodných skutečnosti, tj. že její pobyt na území České republiky nedobrovolně končí okamžikem, kdy nabylo vykonatelnosti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění a kdy jí uplynula lhůta stanovená k opuštění republiky. Jako účastnice správního řízení nepochybně musela být seznámena s obsahem jednotlivých rozhodnutí vydaných ve věci jejího pobytu na území republiky a musela vědět též o vystavení několika po sobě následujících výjezdních příkazů, z nichž žádný nerespektovala. Jednala tedy úmyslně (§4 tr. zák.). V dovolací argumentaci konečně ani netvrdí opak. Toliko namítá, že ve výroku rozsudku není její úmysl náležitě vyjádřen.
Dovolatelce však nelze přisvědčit, že v popisu skutku její úmysl absentuje, neboť jednoznačně vyplývá ze všech zde uvedených skutkových okolností. Na to ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Namítá-li dovolatelka, že uvedení zákonem předpokládané formy zavinění (zde úmyslu) chybí i v tzv. právní větě výroku rozsudku, pak zřejmě nevzala v úvahu ustanovení §3 odst. 3 tr. zák., podle kterého je k trestnosti činu (zásadně) třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Pokud tedy soud ve výroku rozsudku správně uvedl zákonnou dikci skutkové podstaty uvedené v ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., aniž použil slovo „úmyslně“, nelze v jeho postupu spatřovat žádné pochybení.
Pokud jde o vymezení počátku doby spáchání skutku, má rozhodující význam datum, kdy se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo nejen pravomocným, ale i vykonatelným. V posuzovaném případě je pak nutno vycházet z již zmiňovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (ve věci azylu) ze dne 19. 2. 2007, č. j. 8 Azs 33/2006-63, kterým zamítl podanou kasační stížnost jako nedůvodnou. Toto rozhodnutí podle zjištění soudů nabylo právní moci dne 28. 2. 2007. Po uplynutí doby stanovené k vycestování se pak vytvořil právní stav „zákazu“ z rozhodnutí o správním vyhoštění předpokládaný v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Jestliže soudy vycházely z uplynutí doby platnosti teprve až posledního výjezdního příkazu (dnem 10. 8. 2007) a za počátek skutku stanovily den 11. 8. 2008, je takové vymezení skutku z výše uvedených důvodů nepřesné, byť soud ve výroku rozsudku zřejmě z opatrnosti uvádí že dovolatelka mařila výkon rozhodnutí správního orgánu „nejméně od 11. 8. 2008 …..“. Přestože dovolatelka na toto pochybení správně poukazuje, nelze je podle názoru Nejvyššího soudu k jejímu dovolání napravit vzhledem k zákazu reformationis in peius, neboť by se tak stalo v její neprospěch. Doba, po kterou mařila výkon rozhodnutí jiného státního orgánu, by se totiž ve skutečnosti prodloužila.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území podle §42e zák. č. 326/1999 Sb. ve znění účinném do 20. 12. 2007, kterou dovolatelka podala v květnu 2007, tedy poté, co se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo již vykonatelným. Dovolatelka zde považuje za významné to, že podle §48a odst. 2 citovaného zákona byl žadatel o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti. Protože zamítavé rozhodnutí o předmětné žádosti nabylo podle dovolatelky právní moci teprve v průběhu trestního řízení (tzn. po ukončení skutku), lze dovodit, že v soudem uvedenou (inkriminovanou) dobu pobývala na území České republiky oprávněně. Proto se nemohla dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterým byla uznána vinnou.
Názor dovolatelky však Nejvyšší soud nesdílí. Zákon č. 326/1999 Sb., v tehdy účinném znění, poskytoval v §42e ochranu určitému, v odstavci 1 písm. a), b) přesně vymezenému okruhu osob - cizinců (pravděpodobným obětem trestného činu obchodování s lidmi nebo těm, jejichž svědectví bylo významné pro odhalení pachatele nebo organizované skupiny zabývající se organizováním nebo umožněním nedovoleného překročení státní hranice), za splnění podmínky, že taková osoba spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení na trestním stíhání pachatele podezřelého ze spáchání tohoto trestného činu a nespolupracuje s podezřelým ze spáchání tohoto trestného činu. Jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 3. 8. 2007, č. j. OAM-348-15/TP (viz č. l. 20 – 25 spisu), dovolatelka žádnému ze zákonem požadovaných kritérii neodpovídala a její žádost byla zamítnuta (s vyloučením odkladného účinku odvolání) z toho primárního důvodu, že není oprávněným žadatelem ve smyslu §42e odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., tzn. že vůbec nesplňuje podmínky pro podání žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany.
Za výše uvedených okolností se taková formální žádost dovolatelky jeví jako ryze účelové a obstrukční jednání s cílem vyhnout se vyhoštění z území republiky, neboť ji podala s vědomím toho, že na základě vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění je jako nežádoucí osoba povinna opustit území České republiky.
Za podstatné je pak nutno považovat skutečnost, že postavení dovolatelky bylo specifické především tím, že v době před podáním „žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území“ byla osobou, ohledně které již bylo vydáno vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění a že v tomto smyslu měla pobyt na území České republiky zakázán. Jak správně připomněl ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, z tehdejší právní úpravy nelze nijak dovodit, že podáním žádosti podle §42e odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. by současně docházelo ke zrušení, případně odkladu vykonatelnosti již pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění podle §118 zák. č. 326/1999 Sb. Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce i v tom, že by šlo o účinek natolik významný, který by zákonodárce musel stanovit výslovně. Dále je třeba vzít v úvahu, že režim ustanovení §48a odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., v tehdy účinném znění, nelze vztahovat k jakémukoli žadateli, nýbrž - jak již uvedeno - k zákonem vymezenému okruhu osob domáhajících se ochrany, mezi které dovolatelku tehdy již pravomocně vyhoštěnou z území České republiky a zjevně nesplňující podmínky ustanovení §42e odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., zařadit nelze.
Zbývá ještě dodat, že dovolatelkou zmiňovaný přestupek podle §157 odst. 1 písm. m) zákona č. 326/1999 Sb. postihuje toliko neoprávněný pobyt cizince na území České republiky (pobyt po uplynutí doby platnosti víza nebo doby pobytu na území stanovené vízem nebo bez víza), nikoli však okolnost, že se pachatel na území zdržuje v rozporu s uloženým správním vyhoštěním, v jehož důsledku je mu pobyt zakázán.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť dovolatelka byla právem uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí dovolatelkou namítanými vadami. Za těchto okolností nelze přiznat opodstatnění nejen dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Protože dovolání obviněné S. K. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler