ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.872.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 872/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2009 o dovolání obviněného I. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 8 To 405/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 64/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 64/2008, byl obviněný I. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (bod 1 výroku o vině), dále trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. (bod 2), v obou případech jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Těch se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
1) dne 6. 2. 2008 v době od 21.50 hod. do 22.05 hod. v S., L. n., okres S., nejprve ve vstupním prostoru tohoto panelového domu přiložil zezadu svojí ruku s blíže nezjištěným kapesním nožem ke krku poškozené V. V., a vyzval ji, ať s ním jde, což poškozená za neustálého držení a postrkování a z obavy o svoje zdraví a majetek učinila, takto jí obžalovaný vyvedl do prostoru před domem, kde poškozená začala volat o pomoc, ale obžalovaný ji umlčel slovy „Nekřič, jinak do tebe ten nůž bodnu.“ a vyzval jí, aby mu dala peníze a telefon, na což mu poškozená vydala z peněženky papírovou bankovku 100,- Kč a dalších 100,- Kč v drobných mincích, obžalovaný pak sám peněženku prohledal a když spatřil, že je skutečně prázdná, vrátil ji poškozené a této následně prohledal kapsy u bundy, přičemž stále v jedné ruce držel nůž, a takto v jedné z nich nalezl mobilní telefon Sony Ericsson W 610i černooranžové barvy, se SIM kartou, kterou poškozené následně na její žádost vrátil a ponechal si samotný mobilní telefon,
2) po jednání uvedeném shora, stále držíc nůž v ruce, donutil poškozenou dojít do přízemí uvedeného panelového domu vpravo vedle výtahové šachty, kde si rozepnul zip u kalhot a přikazoval opakovaně poškozené V. V., aby si klekla a řekl jí: „Vykuř mi ho.“, kdy tomuto se poškozená bránila odstrkováním svojí levou rukou jeho ruky, ve které držel nůž, odmítla si kleknout a v té době se rozbrečela, načež obžalovaný si zapnul zip u kalhot a z místa činu odešel a ke zraněni poškozené nedošlo,
a obou uvedených jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 23. 9. 1997 pod sp. zn. 5 T 233/1996 odsouzen pro trestné činy loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zák., vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce 10 roků, který vykonal dne 25. 7. 2006.
Obviněnému byl za shora uvedené skutky uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo obviněnému podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému také uloženo uhradit poškozené M. V., částku 200,- Kč jako náhradu škody způsobené trestným činem, se zbytkem svého nároku na náhrady škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný byl současně tímto rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další skutek, který měl spočívat v oloupení další poškozené H. Š. dne 28. 1. 2008 v K., když nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
Odvolání obviněného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 8 To 404/2008, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V úvodu svého dovolání orgánům činným v trestním řízení vytýká, že neopatřovaly stejně pečlivě důkazy svědčící v jeho prospěch jako důkazy charakteru opačného. Opakuje také svou obhajobu, že se trestné činnosti nedopustil s tím, že podle jeho názoru jej poškozená V. V. při rekognici nepoznala s jistotou.
Dále nesouhlasí s tím, že jeho jednání bylo soudy posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. Domnívá se totiž, že v jeho případě nebyla splněna materiální podmínka uvedená v posledním dovětku §41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti vyzdvihuje, že poškozené V. nezpůsobil větší škodu ani žádné zranění, způsob provedení činu nevykazoval brutalitu (použití nože podle něj nebylo spolehlivě prokázáno) a to, že od dalšího jednání dobrovolně upustil. To vše podle jeho mínění snižuje stupeň nebezpečnosti jeho trestné činnosti pro společnost a zpochybňuje tak právní kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty dle §41 odst. 1 tr. zák. Poukazuje v této souvislosti i na ust. §88 tr. zák., které stanoví individuální přístup k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Podle jeho názoru již samotný fakt, že upustil od dalšího jednání vůči poškozené Vášové a čin tak zůstal toliko ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák., vylučuje důvodnost použití právní kvalifikace dle §41 odst. 1 tr. zák. pro absenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy.
V petitu obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené usnesení krajského soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Ve svém vyjádření konstatuje, že obviněný v dovolání brojí především proti postupu soudů při opatřování a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., což deklarovaný dovolací důvod nenaplňuje.
Nejvyšší státní zástupkyně dále zdůrazňuje, že k upuštění obviněného od trestné činnosti nedošlo dobrovolně, jak to vyžaduje ustanovení §8 odst. 3 tr. zák., nýbrž pro překážku na straně poškozené, kdy se tato odmítla žádosti obviněného o sexuální aktivity podvolit.
Podle nejvyšší státní zástupkyně se nalézací soud podrobně zabýval (na str. 6 a 8-9 rozsudku) podmínkami pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a jeho závěr, pokud uznal obviněného I. P. vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu s odkazem na jeho trestní rejstřík a znalecký posudek o vyšetření jeho duševního stavu, shledává v souladu se zákonem, dlouholetou soudní praxí a standardní judikaturou.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným I. P. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Deklarovanému dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídala obviněným uplatněná námitka absence materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Pokud dovolatel namítal, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy uvedená v druhé polovině citovaného ustanovení nebyla v jeho případě naplněna, shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud shodně se soudy prvého a druhého stupně sdílí názor, že intenzita naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy byla v případě obviněného I. P. naplněna natolik vysokou měrou, že to opodstatňuje i závěr o splnění podmínky materiální (k tomu viz č. I/1967, s. 49 až 57 Sb. rozh. tr.).
Obviněný I. P. je speciálním recidivistou, od roku 1988 jde již o jeho čtvrté odsouzení pro trestný čin znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zák., druhé pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. Předchozí ukládané tresty odnětí svobody neměly na obviněného očekávaný výchovný dopad, nyní posuzované trestné činnosti se dopustil rok a půl po odpykání posledního trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
Argument obviněného, že jednáním nezpůsobil poškozené vyšší škodu (odcizil jí 200,- Kč a mobilní telefon), lze označit jako bezvýznamný, jelikož výše škody nezávisela na jeho vůli, ale na tom, co bude mít poškozená u sebe, což obviněný předem nemohl tušit. Bylo ostatně prokázáno, že s hotovostí, kterou mu poškozená vydala, nebyl spokojen a dal se do prohledávání bundy poškozené za účelem nalezení dalších cenností. Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s námitkou dovolatele, že si při činu nepočínal brutálně. Útok sice nepřivodil poškozené vážnější zranění, ale je nutné zdůraznit, že obviněný použil velice nebezpečné pohrůžky hraničící s bezprostředním ohrožením života – nože přiloženého na krku poškozené. Stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost v tomto ohledu zvyšuje i fakt, že útok vedl vůči mladé dívce způsobem, který u ní vyvolal zjevné psychické trauma (viz např. protokol z hlavního líčení před okresním soudem č. l. 346, z něhož plyne značné duševní pohnutí poškozené včetně pláče při opakovaném vybavování celé události v rámci výslechu). Součástí útoku bylo i zatažení poškozené do sklepních prostor, které rovněž přispělo k traumatizaci poškozené jako následku činu. Přitom ze znaleckého posudku o vyšetření duševního stavu obviněného plyne, že se trestné činnosti dopustil ve stavu nepodstatně zmenšené příčetnosti, kdy byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a ovládnout své jednání. Rovněž nelze dát obviněnému za pravdu, že by zcela dobrovolně upustil od dokonání trestného činu znásilnění, když k jeho dokonání nedošlo z důvodu překážky spočívající v odmítnutí poškozené poskytnout aktivní spolupráci k sexuálním aktivitám požadovaným obviněným. Lze tedy shrnout, že okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost v posuzovaném případě zjevně dominují a lze z nich dovodit nepoučitelnost obviněného z předchozích odsouzení a jeho nepřevychovatelnost. To indikuje uložení trestu s převažující represivní složkou, zaručující ochranu společnosti před stále se opakující závažnou trestnou činnosti obviněného prostřednictvím jeho dlouhodobého uvěznění. Závěr o naplnění formálních i materiálních znaků pro posouzení jednání obviněného I. P. podle §41 odst. 1 tr. zák. proto shledává Nejvyšší soud zcela v souladu se zákonem.
Další námitky obviněného je pak nutno označit za námitky skutkové (především tvrzení, že čin spáchala jiná osoba a obviněná jej jako pachatele spolehlivě neoznačila), tedy nesměřující proti právnímu posouzení skutku, a nenaplňující uplatněný dovolací důvod důle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ty ostatně obviněný uplatnil již v odvolání a lze proto také odkázat na usnesení krajského soudu (str. 3, 4), kde se s nimi přesvědčivě vypořádal. Judikatura Ústavního soudu ojediněle připouští průlom do tohoto pojetí dovolání jako mimořádného opravného prostředku v případech, kdy mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé zjevně panuje extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04), v posuzované věci se však o takovou situaci nejednalo. Není pravdou, že by poškozená při rekognici obviněného nepoznala, naopak si byla téměř 100 % jistá, což poté potvrdila i při výslechu u hlavního líčení. Obviněného přitom usvědčují ještě další důkazy, například u něj nalezený telefon poškozené. Tvrzení obviněného, že si jej koupil v restauraci, bylo provedenými důkazy (navíc navrženými obviněným) vyvráceno. O objektivním přístupu okresního soudu k hodnocení důkazů svědčí i fakt, že v případě druhého žalovaného skutku, jehož se měl obviněný dopustit ke škodě H. Š., kde provedené důkazy nevyznívaly zcela jednoznačně, jej obžaloby zprostil.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného I. P. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr