ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.943.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 943/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovolání podaném D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 To 56/2009 ze dne 4. 5. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 173/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech sp. zn. 15 T 173/2006 ze dne 24. 11. 2008 byl dovolatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let.
V předmětné věci podal D. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 6 To 56/2009 ze dne 4. 5. 2009 tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že dovolatele uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., když i on příslušný skutkový děj podrobně popsal ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jej potom odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dohledem, přičemž mu uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi let.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku vznesl především námitku proti tomu, že odvolací soud uvedl, že zůstalo nesporným, že dovolatel způsobem své jízdy porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen silniční zákon), přičemž v porušení tohoto ustanovení zároveň shledal porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. Podle přesvědčení dovolatele však šlo v daném případě nejenom o selhání lidského faktoru, ale i o to, že takové selhání bylo vyvoláno i nesprávným a nepřesvědčivým dopravním značením komunikace v místě předmětné dopravní nehody. To s tím, že dovolatel jel v těchto místech poprvé a mylně se domníval, že najel na dálnici, a proto také vybočil do levého jízdního pruhu. Uvedené měl připustit i znalec v oboru silniční doprava Ing. R. a také svědek L. P., znalý místní situace, která připomíná sjezd z dálnice. Konečně i ve věci činný dopravní psycholog PHDr. K. H. uvedl, že vnímání a dopravní chování řidičů na úseku silnice I/7 mohlo být vinou nedokonalého dopravního prostředí a zejména absencí preventivně bezpečnostních opatření negativně ovlivňováno. Takto vedenou námitkou souhrnně poukázal na to, že dopravní značení komunikace v místě nehody bylo jednou z jejich příčin (i s ohledem na zachování příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem) s tím, že s ohledem na tvrzené je namístě vzít v úvahu i ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. z hlediska pohledu na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. S poukazem na uvedené pak vyjádřil své přesvědčení, že jeho jednání nevykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. proto, že důležitou povinnost uloženou mu podle zákona neporušil. Konečně vyjádřil svůj názor, že za daných okolností se trest, který mu byl uložen, jeví jako přísný. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil, resp. přerušil výkon rozhodnutí napadeného rozsudku.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že předně námitky vznesené stran nesprávného hodnocení ve věci pořízených důkazů jsou uplatněny mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu proto, že hodnocení důkazů není otázkou hmotně právního posouzení. Za právně relevantní potom považuje námitku ohledně soudy shledané právní kvalifikace popsaného skutku. V této souvislosti uvedla, že pod pojmem porušení důležité povinnosti uložené dovolateli (jako řidiči) podle zákona se vyžaduje, aby účastník silničního provozu zaviněně (§5 tr. zák.) porušil zákonem uloženou povinnost (silniční zákon) do té míry významnou a takovým způsobem, že to vede k závažné dopravní nehodě s těžkým zraněním či usmrcením osob. Přitom jednání dovolatele bylo v rozporu s dopravními předpisy a bylo v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku vůbec nedošlo. Poukázala na to, že dovolatel zcela transparentním způsobem porušil ustanovení §4 písm. a) a §17 odst. 5 písm. c) silničního zákona, když předjížděl právě ve chvíli, kdy v protisměru přijíždělo vozidlo s poškozenými, když také popsala tragický následek jednání dovolatele. K aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. potom poukázala na to, že dovolatel se zcela zřejmě dostatečně nevěnoval v důsledku předchozího požití alkoholických nápojů řízení svého vozidla, proto také dostatečně nesledoval situaci v dopravním provozu a neuvědomil si, že nejede po dálnici, ale po silnici první třídy s vyznačeným jízdním pruhem pro protijedoucí vozidla. Jeho míru zavinění nesnižuje ani to, že místem jel poprvé, když právě proto měl řízení vozidla věnovat zvýšenou pozornost a důsledně se řídit pravidly silničního provozu. Uvedenými skutečnostmi potom byla naplněna materiální podmínka uvedená v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. s tím, že s ohledem na uvedené soud nepochybil, pokud jednání dovolatele právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. K námitce stran druhu a výše uloženého trestu potom uvedla, že námitky v tomto směru nelze vznést odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jiný (další) dovolací důvod ve věci uplatněn nebyl. Proto také navrhla, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dané věci dovolatel namítl, že z učiněných skutkových zjištění odvolací soud rozhodl nesprávně, pokud jeho jednání právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného trestného činu užil nesprávně tím, že dospěl k závěru, že dovolatel jinému z nedbalosti způsobil smrt právě proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. To v návaznosti na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. podle něhož se přihlédne k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby jen tehdy, jestliže tato pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Takto jde nepochybně o námitku vznesenou právně relevantně, ta je však současně zjevně neopodstatněnou. To proto, že soudy v důvodech přijatých rozhodnutí pečlivě a podrobným způsobem vysvětlily, v čem spočívá zavinění dovolatele, když také odkázaly na příslušná (konkrétní) pravidla silničního provozu, která dovolatel v kritické době porušil, a správně též dovodily, že šlo o pravidla zásadní, která umožňují přijetí závěru, že jejich porušením dovolatel současně porušil důležitou povinnost uloženou mu (jako řidiči) podle zákona. Z hlediska úvah o aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. lze plně souhlasit i se závěry obsaženými ve vyjádření státní zástupkyně, na které lze pro stručnost již jenom odkázat. V souvislosti s námitkou stran nedokonalého dopravního značení na místě nehody a v její době lze pouze poukázat na to, že právě proto, že dovolatel jel oním místem poprvé, měl řízení svého vozidla věnovat mimořádnou pozornost a důsledně se mu věnovat. Protože se tak nestalo (i s poukazem na okolnosti provázející zmíněnou dopravní nehodu, popsané soudy) způsobil označenou dopravní nehodu s mimořádně tragickými následky. Konečně námitka stran druhu a výše uloženého trestu pod deklarovaný dovolací důvod nespadá, a proto se jí ani dovolací soud nezabýval.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, přičemž s ohledem na své (ve věci přijaté) rozhodnutí o návrhu na postup podle §265o odst. 1 tr. ř. již nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka