ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.966.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 966/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněného L. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 9 To 553/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 156/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 2 T 156/2008, byl obviněný L. L. uznán vinným jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Těchto se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
v době od 10. 2. 2008 do 21. 2. 2008 v místě svého bydliště v obci H., okres K., vykonal opakovaný pohlavní styk s nezletilou I. V., , bytem K. H., H., a to přesto, že věděl, že jí dosud nebylo 15 let a nezletilá se u něj nacházela v době, kdy měla být v ústavu, kde měla i docházet na povinnou školní docházku, přičemž obžalovaný se tohoto jednání dopustil ačkoliv rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 48 T 13/2001-1121 ze dne 21. 9. 2001 byl odsouzen za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl dne 27. 10. 2005 podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Chomutově sp. zn. Pp 847/2005 za současného stanovení zkušební doby v trvání 3 roků a vyslovení dohledu.
Obviněnému byl za tento skutek uložen podle §242 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo obviněnému podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. uloženo ochranné ambulantní sexuologické léčení.
Odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 9 To 553/2008, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Proti usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že skutek nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ani trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Obviněný ve svém dovolání především namítá, že skutek nebyl jednoznačně a nezpochybnitelně prokázán. Podle jeho názoru jej usvědčuje pouze výpověď poškozené učiněná před zahájením trestního stíhání, která není podpořena žádným dalším důkazem, když ani znalecké posudky či lékařské zprávy nepotvrzují, že by poškozená měla pohlavní styk právě s ním. Za usvědčující důkaz pak nepovažuje ani závěr znalců o jeho sexuální deviaci. Obviněný v této souvislosti vyzdvihuje, že poškozená nebyla vyslechnuta v hlavním líčení, takže neměl možnost jí klást dotazy, případně se k její výpovědi bezprostředně vyjádřit. V tom spatřuje porušení zásady „rovnosti zbraní“ a jeho práva na obhajobu, když jej policejní orgán nepoučil o možnosti domáhat se osobního výslechu poškozené před soudem. Obviněný je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti vyslechnout poškozenou před soudem nemůže obstát za situace, kdy doporučení znalkyně poškozenou opětovně nevyslýchat není pro soud samo o sobě závazné. Domnívá se, že soudy nevzaly při rozhodování o tom, zda poškozenou znovu vyslechnout, v úvahu všechny okolnosti. Nepovažuje rovněž za správné, že vypracováním posudku o vyšetření duševního stavu poškozené byla pověřena znalkyně, která byla přítomna jejímu výslechu před zahájením trestního stíhání. Vadu předcházejícího řízení spatřuje obviněný i v tom, že nebyl proveden výslech svědkyně L., přítelkyně poškozené.
Dovolatel rovněž namítá, že nebylo provedeno klasické vyšetření na falografu, které mělo být podkladem pro vypracování posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie.
Další část námitek dovolatele směřuje proti závěru soudů, že se jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Podle mínění obviněného se soudy nezabývaly komplexně všemi rozhodnými okolnostmi jak ve vztahu k hodnocení jeho osoby, tak se zřetelem k tomu, zda v jeho případě došlo k podstatnému zvýšení společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Má za to, že okresní soud nerespektoval ustanovení §23 tr. zák., pokud odchýlení od obecné trestní sazby nezaložil na zjištění mimořádných a náležitě zdůvodněných okolností. Obviněný v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, která považuje institut zvlášť nebezpečné recidivy dle §41 odst. 1 tr. zák. za institut mimořádný. Poukazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 768/2004, ze kterého dle obviněného vyplývá, že materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy není splněna v případě, že se pachatel dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil v době, kdy na něho nebylo působeno celým předchozím trestem.
Dovolatel konečně namítá, že soudy nezkoumaly, zda vůbec byla naplněna skutková podstata trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. zda obviněný svým jednáním vydal poškozenou nebezpečí zpustnutí. Poukazuje na skutečnost, že poškozené nebránil v odchodu od něj, naopak se o ni staral, zajišťoval jí stravu, pral prádlo apod. a od zahálčivého života jí odrazoval. Podle obviněného nebylo dostatečně přihlédnuto k osobě poškozené, ke způsobu jejího dosavadního života, včetně předchozího pohlavního styku s jiným partnerem.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a rovněž i rozsudek okresního soudu a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se podle §265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného zasedání písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté ověřil, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným L. L. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud vyzdvihuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Námitky obviněného proti naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. jsou nepochybně námitkami směřujícími proti právnímu posouzení skutku, kterými obviněný relevantně naplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně uplatněné námitky posoudil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Na podporu pozitivního závěru okresního a krajského soudu o naplnění znaku zvlášť nebezpečné recidivy obviněným je nutno zdůraznit, že obviněný je speciálním recidivistou. Za stejný trestný čin podle §242 tr. zák. byl nyní odsouzen již počtvrté, což výraznou měrou zvyšuje stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Soudy zcela důvodně přikládaly zásadní význam také k tomu, že obviněný spáchal trestnou činnost ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 5). Pokud obviněný v této souvislosti argumentuje usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 768/2004 ze dne 29. 7. 2004, je třeba uvést, že podle něj je formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy splněna, pokud před spácháním posuzované zvlášť závažné trestné činnosti byl obviněný odsouzen pro uvedené trestné činy a vykonal celý nebo alespoň podstatnou část trestu odnětí svobody, kterým na něj mělo být výchovně působeno. Ve zmíněném případě podmínky zvlášť nebezpečné recidivy neshledal, neboť pachatel se dopustil činu jen po vykonání malé části původně uloženého trestu odnětí svobody. U obviněného L. byla situace zcela odlišná. Nyní posuzovaného činu se dopustil v době, kdy byl po výkonu větší části nepodmíněného trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání tří let, přičemž trestné činnosti se dopustil ve třetím roce zkušební doby, tedy prakticky v jejím závěru.
Ze zcela shodného charakteru předchozí i nyní posuzované trestné činnosti obviněného a jejích intervalů soudy opodstatněně dovodily, že na možnost nápravy obviněného je již nutno pohlížet velmi skepticky. K tomuto závěru přispívá i to, že výsledky vyšetření duševního stavu obviněného prokázaly existenci sexuální deviace tzv. hebefilie, tj. preferenci dospívajících dívek jako sexuálního objektu. Tato deviace však vedla toliko k lehkému snížení jeho ovládacích schopností, na schopnosti rozpoznávací neměla žádný vliv. Obviněný byl vyhodnocen jako osoba s rysy asociálními a antisociálními. K tomu nutno přičíst vysoký stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného činu dovozovaný z dlouhodobého zneužívání dívky, jež nedosáhla věku dvanácti let, tedy výrazně vzdálené hranici patnácti let. To vše vedlo soudy k oprávněnému závěru o naplnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy dle §41 odst. 1 tr. zák., který vyústil v uložení trestu odnětí svobody, který nutně preferuje cíle ochrany společnosti prostřednictvím dlouhodobého uvěznění obviněného před ukládáním trestu, v němž by převažovaly výchovné prvky.
Pokud jde o výhrady dovolatele proti naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 tr. zák., Nejvyšší soud odkazuje na výstižnou argumentaci obou soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 5 rozsudku soudu nalézacího, resp. str. 6 usnesení odvolacího soudu). Obviněný si byl dobře vědom věku nezletilé poškozené, což sám připustil, musel být srozuměn s tím, že jde o osobu, která byla vzhledem k předcházejícím výchovným problémům umístěna do dětského domova, umožňoval jí dlouhodobě se vyhýbat školní docházce, udržoval s ní sexuální kontakty zjevně předčasné jejímu věku a její mravní vyspělosti. To, že poškozená byla již částečně mravně narušena před soužitím s obviněným, snižuje stupeň nebezpečnosti jeho jednání jen malou měrou, neboť obviněný svým jednáním eliminoval žádoucí výchovné působení na poškozenou, kterého se jí mělo dostávat v dětském domově, a naopak ji utvrzoval v jejich negativních životních návycích, čímž výrazně přispíval k prohloubení nebezpečí zpustnutí poškozené (k tomu viz č. 65/1999 Sb. rozh. tr.).
Další námitky obviněného spočívající ve výhradách proti způsobu provedení důkazu výpovědí poškozené, resp. zpochybňující hodnocení důkazů soudy dle §2 odst. 6 tr. ř., které vyústilo v závěr o jeho vině popsaným jednáním, již deklarované, ale ani žádné jiné dovolací důvody vypočtené v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. nenaplnily.
Nicméně nad rámec své přezkumné povinnosti coby dovolacího soudu k nim Nejvyšší soud uvádí, že ani tyto námitky se nejeví opodstatněné. Je pravdou, že závěr o vině obviněného byl založen především na výpovědí poškozené I. V., provedené v době před zahájením trestního stíhání, a tudíž bez přítomnosti jeho obhájce. Nejvyšší soud ovšem zdůrazňuje, že šlo o postup v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením §158a tr. ř. Toto ustanovení předpokládá u úkonů, které jsou prováděny v tomto stádiu řízení, kdy se jich ještě nemůže zúčastnit obhájce, přičemž jde o úkony neodkladné nebo neopakovatelné, že budou provedeny za účastí soudce. Jeho přítomnost garantuje zákonnost provedení takového úkonu, vylučuje riziko zneužití faktu, že úkon je prováděn zástupcem jedné strany trestního řízení při absenci zástupce protistrany, což dovoluje využití protokolu o tomto úkonu jako důkazu v dalším řízení. To, že výslechu byla přítomna znalkyně z odvětví dětská psychologie PhDr. H. a pedagogická pracovnice dětského domova PhDr. K. je v souladu s ust. §102 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sdílí závěr, že v tomto případě šlo o úkon neodkladný, když u poškozené hrozilo nebezpečí pozdějšího zapomenutí či vytěsnění rozhodných skutečností včetně rizika dodatečné solidarity s obviněným.
V další části řízení pak musely soudy řešit konflikt mezi zájmem na zachování kontradiktornosti řízení ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a zájmu na zvýšené ochraně dětí a jejich nerušeném psychickém vývoji vyplývajícím z čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak z řady ustanovení Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb. Ta je v praxi realizována právě prostřednictvím v tomto případě použitého ust. §102 odst. 2 tr. ř., které umožňuje neopakovat výslech dítěte, pokud by to mohlo vést k jeho traumatizaci a provést důkaz přečtením protokolu o jeho předchozí výpovědi, a to i bez podmínek ust. §211 odst. 1 a 2 tr. ř.
V případě tohoto, ale i jiných podobných konfliktů mezi dvěma zájmy garantovanými zákonem, vychází soudní judikatura opírající se o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu (viz např. nález pléna Ústavního soudu publikovaný pod č. 214/1994 Sb.) ze stanoviska, že je nutno upřednostnit zájem pro společnost významnější, avšak způsobem a v míře co nejméně omezující zájem významu menšího. I když v obecné poloze nutno oba shora uvedené zájmy považovat za rovnocenné, v této projednávané věci soudy důvodně upřednostnily zájem na vyloučení traumatizace poškozené v důsledku vybavování trestné činnosti obviněného, jak to také striktně doporučovala znalkyně z odvětví dětské psychologie PhDr. H. Na podporu tohoto závěru lze uvést i to, že o věrohodnosti výpovědi poškozené nevznikly žádné pochybnosti. Ta byla na podkladě vyšetření jejího duševního stavu charakterizována jako osoba bez sklonů ke zkreslování, lhavosti, vymýšlení si a také s kladným vztahem k poškozenému. Z obsahu není zřejmý žádný důvod, proč by poškozená označila obviněného křivě, když ze svého subjektivního pohledu hodnotila pobyt u něj zcela pozitivně a to včetně průběhu sexuálních styků s ním. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, jak to již učinil odvolací soud (viz str. 3-4 odůvodnění usnesení), že obviněný byl usvědčen rovněž nepřímými důkazy, kdy bylo znalcem zjištěno, že trpí sexuální deviací „hebefilií“, dále expertízami z genetiky a biologie, protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací, z níž vyplynulo, že v bytě obviněného se nacházelo jediné dvojlůžko, na kterém spolu obviněný s poškozenou spali, zprávou z gynekologické ambulance svědčící pro opakovaný pohlavní styk poškozené v době, kdy se nacházela u obviněného, jakož i urologickým vyšetřením obviněného, kterým bylo vyvráceno jeho tvrzení o údajné erektilní dysfunkci.
Námitka obviněného, že nebyl obviněný podroben klasickému falografickému vyšetřením, je rovněž lichá, když ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – sexuologie (viz č. l. 144 spisu) je zřejmé, že podstoupil vyšetření na počítačovém falografickém přístroji.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný v dovolání blíže nekonkretizoval, patrně měl na mysli jeho druhou alternativu, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Stanovisko dovolacího soudu k naplnění tohoto dovolacího důvodu se tudíž odvíjelo od shora rozvedeného negativního stanoviska k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného L. L. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr