ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1088.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1088/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalované K. W. (rozené P.), zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 154/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. října 2007, č. j. 35 Co 1257/2006 - 145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvého stupně dne 7. 4. 2005, ve znění doplňujícího podání doručeného soudu dne 11. 4. 2005, domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 3. 3. 2005 mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou jako kupující, jejímž předmětem byl prodej pozemků parc. č. 2670/11, 2705/14 a 2705/15, vše v katastrálním území D. (dále jen „předmětné pozemky“). Uvedla, že „účastnice již jednou podepisovaly smlouvu na uvedené nemovitosti, ale Katastrální úřad návrh na vklad svým rozhodnutím zamítl,“ a že smlouva ze dne 3. 3. 2005 byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná využila „věku a zdravotního stavu žalobkyně, aniž by jí řádně seznámila se skutečnostmi obsaženými ve smlouvě,“ a koupila od ní pozemky v celkové výměře 112 806 m2 za cenu 1,- Kč. Smlouva dosud nebyla vložena do katastru nemovitostí, a proto žalobkyně dovozuje svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 18. 8. 2006, č. j. 8 C 154/2005 - 100, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne
3. 3. 2005 uzavřela žalobkyně jako prodávající se žalovanou jako kupující kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným pozemkům o celkové výměře 112 806 m2, jejichž hodnotu lze odhadovat na 543.091,- Kč, a to za kupní cenu 1,- Kč, přičemž řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo rozhodnutím katastrálního úřadu přerušeno. Smlouva přitom nezohledňuje žádný nárok žalované
na sjednání takové ceny, žalovaná ani nebyla v žádném zvláštním vztahu k žalobkyni. Žalobkyně přitom podle soudu prvního stupně zjevně není schopna bez cizí kvalifikovanější pomoci zcela pečovat o svá práva vyplývající z nikoli zcela jednoduchých právních úkonů, a to vzhledem ke svému věku, mentálním schopnostem i vážné poruše zraku (oboustrannému šedému zákalu). Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c)
o. s. ř., který je dán tím, že se snaží zabránit provedení vkladu vlastnického práva podle předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Žalovaná se v řízení bránila tím, že kupní cena 1,- Kč byla odrazem toho, že se žalobkyně zavázala smlouvou o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 3. 1995 uzavřenou se společností P. d. i. s.r.o. k prodeji svých pozemků za cenu 15.000,- Kč/ha, a tato cena již byla žalobkyni zaplacena; žalovaná tak fakticky se souhlasem této společnosti realizovala právo této společnosti na odkoupení pozemků od žalobkyně, ačkoliv právně na ni převedeno nebylo, přičemž sjednaná kupní cena ve výši 1,- Kč měla vyjadřovat právě skutečnost, že žalobkyně již dostala za pozemky zaplaceno, byť od jiného subjektu. Tyto okolnosti uzavření smlouvy ze dne 3. 3. 2005 však podle názoru okresního soudu nenapravují, že smlouva je nerovná a žalobkyni tak působí majetkovou újmu. Kromě toho účinnost smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 27. 3. 1995 (jejímž obsahem byl proveden důkaz) zanikla nejpozději k 31. 12. 1996, jak bylo sjednáno tzv. dodatkem č. 9 k této smlouvě ze dne 20. 2. 1996, čímž zanikl i závazek žalobkyně převést pozemky za dohodnutou kupní cenu na P. d. i. s.r.o.; proto práva a povinnosti z této smlouvy nebyla a ani nemohla být postoupena na žalovanou. V době uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2005 tedy žalobkyně již neměla povinnost prodat pozemky P. d. i. s.r.o., natož žalované, vzhledem ke svým schopnostem však o tom nemohla vědět. Neobstojí ani argument žalované, že žalobkyně již dostala za předmětné pozemky zaplaceno, neboť i kdyby se tak stalo (o čemž měl soud pochybnosti), šlo zjevně o platbu ve výši 233.482,50 Kč za pozemky převedené žalobkyní na společnost P. d. i. s.r.o. podle kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2002, v níž je takováto výše kupní ceny uvedena s tím, že byla zaplacena před jejím podpisem. Žalobkyně se tak podpisem kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2005 dostala do situace, kdy až na povinnost zaplatit 1,- Kč není žalovaná vůči žalobkyni v souvislosti s prodejem předmětných pozemků ničím zavázána, a je tak zjevně porušen princip vzájemného plnění, na kterém je kupní smlouva ve smyslu §588 obč. zák. založena. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, soud prvního stupně uzavřel, že smlouva ze dne 3. 3. 2005 je pro rozpor s dobrými mravy neplatná podle §39 obč. zák., neboť „v daném případě žalovaná využila nezkušenosti a rozumové slabosti žalobkyně a sjednala ve smlouvě ze dne 3. 3. 2005 pro sebe plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru“.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne
16. 10. 2007, č. j. 35 Co 1257/2006 - 145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním listinných důkazů (smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 27. 3. 1995 uzavřené mezi žalobkyní a P. d. i. s.r.o., kupní smlouvy uzavřené žalobkyní dne 20. 11. 2002 s P. d. i. s.r.o, a kupních smluv ze dne 27. 11. 2002 a ze dne 3. 3. 2005 uzavřených mezi účastnicemi) a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení napadeného rozsudku, i když z jiných důvodů. Těmito smlouvami bylo podle krajského soudu prokázáno tvrzení žalované, že předmětné pozemky měla žalobkyně původně prodat P. d. i. s.r.o. za 1,- Kč z toho důvodu, že kupní cena předmětných pozemků již byla vyjádřena v kupní smlouvě ze dne 20. 11. 2002, a že projev vůle účastnic při uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2005 směřoval ke kupní ceně 1,- Kč právě proto, že měla souvislost s kupní cenou podle kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2002. Za použití výkladového pravidla uvedeného v §35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že žalobkyně je za projev vůle obsažený ve smlouvě ze dne 3. 3. 2005 „odpovědná“, neboť z lékařské zprávy MUDr. K. vyplývá, že „s velkým úsilím pár řádků přečte“, přičemž ve své výpovědi u okresního soudu dne 5. 5. 2006 potvrdila, že „je schopna číst, když sundá brýle“. Dovodil, že účastnice kupní smlouvou ze dne 3. 3. 2005 obešly §588 obč. zák., neboť kupní cena se podle tohoto ustanovení musí vztahovat k předmětu kupní smlouvy, tedy musí být ekvivalentem za poskytnutý předmět kupní smlouvy; v daném případě se tak kupní cena měla správně vztahovat jen k pozemkům v této kupní smlouvě ze dne 3. 3. 2005 uvedeným a nikoliv k pozemkům převedeným do vlastnictví P. d. i. s.r.o. kupní smlouvou ze dne 20. 11. 2002. Projev vůle účastnic však směřoval k součtu kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2002 a ze dne 3. 3. 2005 a byl tudíž vyjádřením ceny všech pozemků v těchto obou smlouvách uvedených. Kupní cena ve smlouvě ze dne 3. 3. 2005 se přitom měla vztahovat jen k třem pozemkům v této smlouvě uvedeným (k předmětu této kupní smlouvy). Protože tomu tak ve skutečnosti nebylo, dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva ze dne 3. 3. 2005 obchází ustanovení §588 obč. zák., a je proto neplatná podle §39 obč. zák.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že účastnice kupní smlouvou, kterou uzavřely dne 3. 3. 2005, obešly ustanovení §588 obč. zák., a namítá, že cena, za kterou je věc kupována, je vždy cenou dohodnutou mezi stranami smlouvy, a pouze v případě kupní ceny, kterou je třeba sjednat v souladu s §589 obč. zák. (tedy s obecně závaznými právními předpisy) a jež jim neodpovídá, je smlouvou neplatnou podle §40a obč. zák. Jestliže tedy obecně závazný předpis tvorbu kupní ceny nereguluje, závisí její výše jen na dohodě účastníků. Pokud by kupní cena musela být ekvivalentem za poskytnutý předmět kupní smlouvy, byl by tím podle názoru dovolatelky zcela vyloučen svobodný projev vůle stran při určování ceny předmětu koupě. Přitom §588 obč. zák. jasně stanoví, že kupující je povinen předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Aplikací tohoto ustanovení tak, jak jej učinil odvolací soud, by vyloučil vůli stran ohledně výše dohodnuté kupní ceny a nahradil by ji cenou ekvivalentní, zřejmě odpovídající ceně předmětu koupě v daném místě a čase. Navrhla, aby rozsudky soudů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje se skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podstatnou náležitostí kupní smlouvy je ujednání o kupní ceně, přičemž kupní cena je úplata za předmět koupě (ve smlouvě uvedený) stanovená v penězích a vyjadřuje požadavek ekvivalentnosti směny věcí, práv a jiných majetkových hodnot za peníze. Kupní cena musí být stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit.
Obecně platí a je samozřejmostí, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní), zejména, jde-li o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy.
V posuzované věci odvolací soud zkoumal platnost kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 3. 3. 2005 a za použití výkladového pravidla podle §35 odst. 2 obč. zák. dovodil, že účastnice projevily vůli uzavřít kupní smlouvu, přičemž dohodnutá kupní cena za předmět této smlouvy činila pouze 1,- Kč (ačkoli výše obvyklé ceny by podle krajského soudu odpovídala částce 500.000,- Kč) proto, že jejich projev vůle
při tomto úkonu směřoval k součtu kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2005, uzavřené mezi účastnicemi, a kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2002, uzavřené mezi žalobkyní a společností P. d. i. s.r.o. (posléze akciovou společností), kterou žalobkyně prodala jiné pozemky této společnosti za kupní cenu
ve výši 233.482,50 Kč, a kupní cena uvedená ve smlouvě ze dne 20. 11. 2002 tak byla vyjádřením ceny všech pozemků v těchto obou smlouvách uvedených. Nelze mu tudíž důvodně vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 3. 3. 2005 je podle §39 obč. zák. neplatná, neboť v rozporu s ustanovením §588 obč. zák. neobsahuje ujednání o kupní ceně ve vztahu k předmětu koupě v této smlouvě uvedenému, a tak toto ustanovení obchází. V daném případě tedy nejde o to, že by závěrem o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2005 měl být vyloučen svobodný projev vůle účastnic při určování ceny předmětu koupě, jak v dovolání namítá dovolatelka, nýbrž o to, že kupní cena za pozemky prodávané žalobkyní kupní smlouvou ze dne 3. 3. 2005 měla být zahrnuta do kupní ceny uvedené v kupní smlouvě ze dne 20. 11. 2002 (jak tvrdila sama žalovaná), v níž však předmětné pozemky nebyly předmětem prodeje a koupě, a sjednaná kupní cena se podle §588 obč. zák. k předmětu prodeje v této smlouvě neuvedenému nemohla vztahovat, navíc účastníkem smlouvy ze dne 20. 11. 2002 byl jiný subjekt. Je tak jednoznačné, že i kdyby byla žalobkyni na základě kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2002 zaplacena částka 233.482,50 Kč, jednalo se kupní cenu za pozemky, které žalobkyně prodala společnosti P. d. i. s.r.o., z čehož vyplývá, že podle kupní smlouvy ze dne 3. 3. 2005 za prodej předmětných nemovitostí by měla právo na zaplacení 1,- Kč, čímž byl zjevně porušen princip vzájemného plnění (§588 obč. zák.), jak dovodil již soud prvního stupně; kupní smlouva ze dne 3. 3. 2005 je tak podle názoru dovolacího soudu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci absolutně neplatná podle §39 obč. zák. i pro rozpor s dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167
odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.); proto jej dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. rovněž odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená
na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 5.300,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu