ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1602.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1602/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. M s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované L. K., správkyni konkursní podstaty úpadce M. spol. s r. o. v likvidaci, o zaplacení částky 1.785.106,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 36/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2007, č. j. 21 Co 99/2007-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. března 2007, č. j. 21 Co 99/2007-79, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky úvodem svého rozhodnutí předesílá, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. května 2008, č. j. 45 K 27/99-352, byl ustanoven nový správce konkursní podstaty úpadce M. spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem shora, a to L. K., jak je již reflektováno v záhlaví tohoto rozsudku.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. září 2006, č. j. 8 C 36/2006-51, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po původně žalovaném J. W., správci konkursní podstaty úpadce M. spol. s r. o. v likvidaci, zaplacení částky 1.785.106,- Kč s příslušenstvím (specifikovaným úrokem z prodlení), a dále uložil žalobkyni povinnost, aby zaplatila žalované na nákladech řízení částku 70.245,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce od „daňového dlužníka“ – společnosti M., s. r. o., v likvidaci (nyní úpadce) koupil (specifikované) nemovitosti, které byly zatíženy (na základě přísl. rozhodnutí správce daně) zástavním právem ve prospěch Finančního úřadu v M. k zajištění daňové pohledávky. S účinností od 23. března 1999 byl na majetek daňového dlužníka prohlášen konkurs, kdy správcem konkursní podstaty byl (původně) ustanoven J. W. Dále okresní soud vycházel ze zjištění, že shora cit. finanční úřad v potvrzení ze dne 4. května 1999 vyčíslil dluh daňového dlužníka na částku 5.464.000,- Kč s tím, že po zaplacení této částky „bude uvolněno zákonné zástavní právo zatěžující předmětné nemovitosti.“ Dne 28. února 2000 správce daně poukázal žalované z důvodu daňového přeplatku částku ve výši 1.859.665,80 Kč. Podle okresního soudu v daném případě došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu §454 obč. zák. Žalobkyně totiž plnila uvedenému správci daně za žalovanou (daňového dlužníka), na jejíž straně došlo dne 21. května 1999 ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši 5.487.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že na majetek daňového dlužníka byl prohlášen konkurs a jako správce konkursní podstaty byl ustanoven J. W., dospěl okresní soud k závěru, že v daném sporu je pasivně věcně legitimován správce konkursní podstaty úpadce (daňového dlužníka). Vzhledem k námitce promlčení, kterou v řízení vznesla žalovaná, okresní soud nakonec dospěl k závěru, že právo na vydání žalovaného bezdůvodného obohacení je již promlčeno, a to pro marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty dnem 21. května 2001, když řízení o vydání bezdůvodného obohacení bylo zahájeno žalobou, která byla podána u okresního soudu (až) dne
20. srpna 2001. Z tohoto důvodu proto okresní soud žalobu zamítl a přiznal žalované vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem jako věcně správný potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud – jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku – převzal skutková zjištění, jež učinil nalézací soud, avšak vyjma „plnění žalobce finančnímu úřadu (které) přesahovalo jeho povinnost jako zástavního dlužníka“ (viz str. 5, poslední odstavec, věta první odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku), zjištěný skutek po právní stránce (na rozdíl od okresního soudu) posoudil s právním závěrem, že „plněním žalobce jako zástavního dlužníka po prohlášení konkursu mimo konkursní podstatu přímo zástavnímu věřiteli v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen plnit do konkursní podstaty, byl porušen zákon o konkursu a vyrovnání a plnění takto poskytnuté je plněním z neplatného právního úkonu..“ Podle krajského soudu „plněním žalobcem finančnímu úřadu vznikl v uvedeném rozsahu závazkový vztah z bezdůvodného obohacení ve formě plnění z neplatného právního úkonu mezi žalobcem a finančním úřadem podle §451 odst. 2 obč. zák. Na tom nic nemění, že finanční úřad v rozporu
se zákonem o konkursu a vyrovnání přijal toto plnění jako platbu daně a její část následně vrátil jako přeplatek daně žalovanému. Aplikace ust. §59 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. je možná jedině za splnění tam uvedených podmínek, tj. že šlo
o platbu daně za daňového dlužníka. Platbu provedenou žalobcem v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání nelze za platbu ve smyslu tohoto ustanovení požadovat. Žalobce proto není v souzené věci aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení – v rozsahu, v jakém měl žalobce plnit do konkursní podstaty – které mělo vzniknout podle skutkového vylíčení v žalobě žalovanému vrácením platby. Pokud takto vzniklo bezdůvodné obohacení žalovanému, pak na úkor finančního úřadu jako plnění bez právního důvodu. V této souvislosti lze ovšem poznamenat, že zástavní dlužník měl povinnost plnit do konkursní podstaty, plněním zástavnímu věřiteli se této povinnosti nezprostil a vrácením části plnění žalovanému se – zprostředkovaně – plnění dostalo do konkursní podstaty.“ Krajský soud – „pokud plnění žalobce finančnímu úřadu přesahovalo jeho povinnost jako zástavního dlužníka“ – se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně vzniku bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák. již k okamžiku, kdy žalobkyně takto plnila, a rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně stran promlčení práva na vydání tohoto bezdůvodného obohacení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) při uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci). Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky zásadního významu, které dovolatelka s podrobně
v dovolání uplatněnou argumentací formuluje následovně:
„A) Lze daňovou pohledávku vůči úpadci, která vznikla před prohlášením konkursu uspokojit jinak než prostřednictvím konkursu?
B) Jakou právní povahu a jaké právní důsledky má plnění, které zástavní dlužník poskytl zástavnímu věřiteli v době po prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka na úhradu daňové pohledávky, která vznikla před prohlášením konkursu a která byla zajištěna zákonným zástavním právem váznoucím na nemovitostech ve vlastnictví zástavního dlužníka?
C) Jakou právní povahu a jaké právní důsledky má plnění, které třetí osoba poskytla věřiteli v době po prohlášení konkursu na majetek dlužníka na úhradu daňové pohledávky, která vznikla před prohlášením konkursu a která nebyla nijak zajištěna?
D) Jaký vliv na povahu a důsledky plnění uvedeného ad C) má skutečnost, že takové plnění třetí osoba poskytla na základě tvrzení, vydaného věřitelem v postavení správce daně, v němž věřitel vyčíslil daňovou pohledávku určitou částkou s tím, že po zaplacení této částky bude uvolněno zástavní právo váznoucí na nemovitostech ve vlastnictví třetí osoby v postavení zástavního dlužníka, když toto potvrzení se ukázalo být věcně nesprávným, neboť skutečný rozsah zákonného zástavního práva ke dni vydání potvrzení byl nižší, než částka uvedená v tomto potvrzení?
E) Je přípustné, aby zástavní věřitel v průběhu konkursního řízení na majetek osobního dlužníka dosáhl uspokojení své daňové pohledávky, která vznikla před prohlášením konkursu, která není zajištěna a kterou zástavní věřitel do konkursního řízení nepřihlásil, takovým plněním poskytnutým přímo zástavním dlužníkem, které přesahuje rozsah zajištění pohledávky zástavního věřitele, resp. které přesahuje rozsah, v jakém byl zástavní dlužník povinen plnit dle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání do konkursní podstaty osobního dlužníka?
F) Jestliže zástavní dlužník poskytl správci daně jako zástavnímu věřiteli na daňovou pohledávku v průběhu konkursu na majetek osobního dlužníka plnění ve výši, která dosahovala a přesahovala rozsah zákonného (daňového) zástavního práva zajišťujícího část daňové pohledávky, pak komu, na čí úkor, v jakém rozsahu, kdy a z jakého důvodu vzniklo bezdůvodné obohacení?
G) Obohatí-li se osobní dlužník, který je podnikatelem, bezdůvodně tím, že zástavní dlužník, který je podnikatelem, za účelem odvrácení nepříznivých následků zákonného (daňového) zástavního práva váznoucího na nemovitostech, které vlastní zástavní dlužník a jichž od osobního dlužníka nabyl až poté, co zástavní právo vzniklo, poskytne na úhradu daňových pohledávek osobního dlužníka plnění, které dosahuje a přesahuje rozsah zástavního práva, řídí se závazkový vztah vzniklý z takového bezdůvodného obohacení občanským zákoníkem nebo obchodním zákoníkem?“
Dovolatelka mj. vytýká krajskému soudu pochybení při aplikaci §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též „zákon o konkursu a vyrovnání“) k datu 21. května 1999, neboť odvolací soud vycházel z později novelizovaného znění cit. paragrafu. K datu žalobkyní poskytnutého předmětného plnění správci daně totiž §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání stanovil, že od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele. Podle dovolatelky z citovaného ustanovení se podává, že pokud žalobkyně poskytla plnění na úhradu závazku úpadce zajištěného majetkem, nebyla povinna svou pohledávku přihlašovat, neboť poskytnutím takového plnění stala se její pohledávka pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlašovat. Je tedy zřejmé, že odvolací soud při právním posouzení věci použil nesprávnou právní normu, neboť právní norma, kterou použil, nebyla v rozhodné době platná a účinná. Úvahu, kterou učinil odvolací soud, bylo možno učinit nejdříve 1. května 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 105/2000 Sb., který doplnil, resp. změnil příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Jestliže odvolací soud připustil, že vrácením části plnění, které žalobkyně poskytla finančnímu úřadu, se žalované zprostředkovaně dostalo do konkursní podstaty plnění, které měla žalobkyně jako zástavní dlužník do konkursní podstaty poskytnout, pak se pohledávka žalobkyně stala pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Jestliže však po tomto okamžiku se daňová povinnost, která byla zajištěna zástavním právem, snížila v důsledku opravných prostředků (celkem šlo o snížení z částky 1.015.843,37 Kč na částku 393.402,- Kč, tedy snížení o 622.441.37 Kč), pak žalované odpadl právní důvod ponechat si uvedený rozdíl, neboť zástavní právo, a tím i povinnost žalobkyně jako zástavního dlužníka poskytnout plnění do konkursní podstaty, se na tuto částku nevztahovaly. Podle dovolatelky se tedy nadále už nejedná o plnění, které by žalobce jako zástavní dlužník byl povinen poskytnout a odpadl tak právní důvod, aby tato částka zůstala v konkursní podstatě a vzniklo bezdůvodné obohacení, které musí žalovaná vydat. Dovolatelka je dále přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud zaujal na věc právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně. Soudy obou stupňů současně věc po právní stránce posoudily jinak než podle žalobcova názoru. Měl-li odvolací soud (a dříve i soud prvního stupně) za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, měl postupovat podle §118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. a vyzvat účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Odvolací soud tím porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a žalobkyně tak byla zbavena možnosti uplatnit své právo vyjádřit se k odlišnému právnímu posouzení odvolacího soudu a využít i dalších procesních práv ke své obraně. Nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje žalobkyně konečně také v tom, že jeho odůvodnění je obecné a neurčité, a tudíž nepřezkoumatelné. Odvolací soud rozdělil částku 5.487.000,- Kč, kterou žalobkyně poskytla dne 21. května 1999 Finančnímu úřadu v H. K., na dvě části, a to jednak na část, jakou byla žalobkyně povinna plnit do konkursní podstaty, a jednak na část, kterou nebyla povinna plnit do konkursní podstaty. Odvolací soud však jednotlivé části nevymezil konkrétní částkou, a žalobkyně proto ani po vydání napadeného rozhodnutí nemá právní jistotu v tom, jakou částku a komu měla správně poskytnout, přičemž takové určení je podstatné jak pro posouzení předmětu tohoto řízení, tak pro posouzení předmětu řízení vedeného u téhož okresního soudu pod sp. zn. 15 C 145/2001. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek krajského soudu, jakož i rozsudek okresního soudu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně předně zdůraznila, že má za to, že v tomto případě není dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a žalobkyní tvrzený zásadní význam rozhodnutí po právní stránce je v příkrém rozporu s jejími častými odkazy na judikaturu, která žalobkyní vznesené otázky podrobně upravuje. Žalovaná dále rekapituluje průběh událostí, jež předcházel vydání rozhodnutí v této věci. Zdůrazňuje, že v řízení o konkursu úpadce M. spol. s r. o. bylo možné přihlášky pohledávek podat do 23. května 1999. Pokud jde o daňové nedoplatky, tak i přes fakt, že tyto byly vedeny v účetnictví úpadce, nepodal finanční úřad v předepsané lhůtě přihlášku této pohledávky. To mělo a má za důsledek, že v konkursu taková pohledávka neexistuje a nikdy neexistovala. Protože zástavní právo bylo spojeno s pohledávkou finančního úřadu, která pro konkurs neexistuje, pak pro správce konkursní podstaty neexistovalo ani zástavní právo a proto nemohl požadovat vyplacení ceny zástavy anebo ceny dluhu do konkursní podstaty, jak by jinak konal podle §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Žalovaná se zprostředkovaně dozvěděla, že o dluhu finančnímu úřadu, který má v účetnictví, probíhá jednání a že tento dluh bude uspokojen mimo konkursní řízení. Protože šlo o jednání dvou subjektů mimo úpadce a žádný zákon neukládá povinnost věřiteli přihlásit svoji pohledávku do konkursního řízení, je takové jednání legální. Proti zákonu by bylo pouze, pokud by účastníkem tohoto jednání byl i úpadce nebo pokud by mělo být plněno na úkor konkursní podstaty anebo pokud by konkursní podstata měla být zmenšena. To se nestalo, protože v konkursu neexistoval dluh, proti kterému mělo být plněno. Zcela absurdní je, že žalobkyně pod rouškou bezdůvodného obohacení zasahuje do daňového řízení a požaduje vrátit daně ve výši daňového přeplatku, který úpadce obdržel od finančního úřadu a jenž zúčtoval jako výkon konkursu. Podle žalované došlo k dohodě o ceně, za kterou je finanční úřad ochoten se vzdát zástavy, když sama žalovaná věděla, že tato cena není v souladu s výší části dluhu zajištěného zástavou a že není v souladu s dluhem vůbec. Žalovaná považuje za zcela nesprávné tvrzení, že jí vzniklo bezdůvodné obohacení a že k tomu došlo dne 28. února 2000. Tvrdí-li žalobkyně, že vrácení částky 1.785.106,- Kč bylo výsledkem nezákonného postupu finančního úřadu a bylo plněním bez právního důvodu (v tomto tvrzení ignoruje zákon č. 337/1992 Sb., kdy §64 je právním důvodem pro toto plnění) a bylo bezdůvodným obohacením, pak by k takovému bezdůvodnému obohacení došlo bezesporu na úkor finančního úřadu a ne žalobkyně, která žalované nic neplnila a ani nebyla povinna (něco plnit). Žalobkyně vydala své peníze dne 21. 5. 1999 a z hlediska promlčení je naprosto jedno, jestli jejich část dostala žalovaná a kdy. „Žalobkyně se těchto peněz mohla domáhat již v době, kdy žalovaný ještě žádný přeplatek neobdržel, protože promlčecí lhůta se vztahuje k penězům a ne k pozitivnímu efektu na straně žalovaného.“ Žalovaná s ohledem na své vyjádření k dovolání a ke kauze samé má za to, že otázky v dovolání položené nesouvisí s věcí, jsou dostatečně vyloženy v judikatuře a proto dovolání nemá smysl. Z téhož důvodu má žalovaná za to, že postupem soudu, který zaujal jiný právní názor k projednávané věci, nebyla žalobkyně zbavena možnosti uplatnit své právo vyjádřit se k odlišnému právnímu posouzení odvolacího soudu a využít i dalších procesních práv ke své obraně. Žalovaná závěrem uvedla, že „dovoláním napadené rozhodnutí je třeba ponechat v platnosti.“
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud dovozuje, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 o. s. ř.), neboť právní otázku týkající se aplikace §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, řeší v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolací soud takovou vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjistil ve stadiu odvolacího řízení, což ostatně důvodně vytkla dovolatelka v předposledním odstavci na str. 9 svého dovolání. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, krajský soud z hlediska právního posouzení nalézacím soudem zjištěného skutkového stavu věci odlišil „plnění žalobce jako zástavního dlužníka po prohlášení konkursu mimo konkursní podstatu přímo zástavnímu věřiteli v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen plnit do konkursní podstaty“, v čemž shledal porušení zákona o konkursu a vyrovnání a založení závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení „ve formě plnění z neplatného právního úkonu mezi žalobcem a finančním úřadem podle §451 odst. 2 obč. zák.“, od „plnění žalobce finančnímu úřadu (které) přesahovalo jeho povinnost jako zástavního dlužníka“, kde se zase zcela ztotožnil s právním posouzením okresního soudu stran vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zák. včetně promlčení práva na jeho vydání, aniž by ovšem takto (formulačně) separované dvě peněžité částky, resp. pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení (z tvrzeného vztahu založeného bezdůvodným obohacením jednak mezi účastníky tohoto řízení a dále ze vztahu mezi žalobkyní a Finančním úřadem v H. K.) co do jejich výše identifikoval. Poněvadž specifikace těchto částek v odůvodnění rozhodnutí je esenciální z pohledu přezkoumatelnosti právního závěru odvolacího soudu, který zčásti na týž skutkový stav aplikoval – oproti okresnímu soudu - jiná (hmotněprávní) pravidla chování (§27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a dále §451 odst. 2 obč. zák.), je třeba za dané situace konstatovat, že absence předmětného peněžního vyjádření jde na vrub určitosti rozsudku odvolacího soudu, který se tím stává nepřezkoumatelným. Tato nepřezkoumatelnost přitom představuje jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud musel – vzhledem k dovozené přípustnosti dovolání – přihlédnout (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
S námitkou dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolatelka byla zbavena možnosti uplatnit své právo vyjádřit se k odlišnému právnímu posouzení odvolacího soudu a využít i dalších procesních práv ke své obraně, ovšem souhlasit již nelze. Především je nutno zdůraznit, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci v řízení tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili také vhodné důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě shora cit. zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, in www.nsoud.cz).
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Právní závěr odvolacího soudu, že „plněním žalobce jako zástavního dlužníka po prohlášení konkursu mimo konkursní podstatu přímo zástavnímu věřiteli, v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen plnit do konkursní podstaty, byl porušen zákon o konkursu a vyrovnání a plnění takto poskytnuté je plněním z neplatného právního úkonu“, kterým „vznikl v uvedeném rozsahu závazkový vztah z bezdůvodného obohacení ve formě plnění z neplatného právního úkonu mezi žalobcem a finančním úřadem podle §451 odst. 2 obč. zák.“, je v rozporu s hmotným právem, neboť z odvolacím soudem aplikovaného ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, navíc ve znění, které k datu plnění žalobkyně neexistovalo, takový právně kvalifikační závěr učinit nelze. Ze skutkového zjištění okresním soudem, z něhož vycházel odvolací soud a které je rovněž i pro dovolací soud určující (srov. §241 odst. 3 o. s. ř.), vyplývá (ve stručnosti shrnuto), že žalobkyně coby zástavní dlužník uhradila dne 21. května 1999 za daňového dlužníka (v záhlaví cit. úpadce) Finančnímu úřadu v H. K. daňovou pohledávku v celkové výši 5.464.000,- Kč, v důsledku čehož uvedený správce daně rozhodnutím ze dne 24. května1999, č. j. 125793/99/228940/7181, zrušil (své předcházející) rozhodnutí o uplatnění zástavního práva podle §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění k datu vydání tohoto rozhodnutí. A jak již bylo vpředu uvedeno, krajský soud v tomto jednání shledal porušení zákona o konkursu a vyrovnání, konkrétně v jeho ustanovení §27 odst. 5, které v době popsaného plnění žalobkyně stanovilo, že: „Od osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, si správce vyžádá a vymáhá plnění ve prospěch podstaty; jakmile je toto plnění poskytnuto, stane se pohledávka této osoby pohledávkou v konkursu, aniž by bylo třeba ji přihlásit. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele.“ Z tohoto ustanovení, avšak ani poté, co bylo (s účinností od 1. května 2000) zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, novelizováno takto: „Osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit jen jejich prodejem způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu)“, nelze dovodit nepřípustnost, resp. contra legem plnění mezi zástavním dlužníkem a zástavním věřitelem (správcem daně) ohledně úhrady daňové pohledávky třetí osoby. Krajský soud pak ponechal zcela stranou, že v inkriminovanou dobu platné znění §59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, stanovilo, že: „Správce daně je povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a zachází s ní stejným způsobem, jako by ji zaplatil dlužník. Vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka zaplatil, není přípustné.“ Výkladem a contrario tohoto ustanovení (které bylo posléze – prostřednictvím zákona č. 62/2006 Sb. - rovněž novelizováno i s explicitním vyjádřením, že „Správce daně vrátí pouze platbu, která byla provedena zřejmým omylem“), lze pak dovodit, že pouze v situaci, kdy došlo k provedení platby omylem, byl správce daně oprávněn takovou platbu tomu, kdo ji omylem uhradil, vrátit. Absence omylu při popsané platbě tak současně vylučuje vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zk., jehož nezbytným předpokladem je, že mezi tím, kdo plnil za dlužníka jeho věřiteli, a tím, komu se plnilo (t. j. věřitelem), bylo zřejmé, že je plněno za jiného (t. j. za dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění jeho dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním ve smyslu §559 obč. zák. – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu jednak zatěžuje shora popsaná vada řízení, a dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto z vyložených důvodů napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by již zkoumal relevanci dalších právních otázek, které dovolatelka ve svém dovolání vymezila; bude tak na odvolacím soudu, aby se s uplatněnou právní argumentací žalobkyně, jež v dovolacím řízení nebyla konzumována, ve svém rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu