ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1640.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1640/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 197/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2007, č. j. 23 Co 325/2007, 23 Co 353/2007-88, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2007, č. j. 23 Co 325/2007, 23 Co 353/2007-88, rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 11. 2006, č. j. 7 C 197/2004-60, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. 1. 2007, č. j. 7 C 197/2004-64, jímž bylo určeno, že žalobkyně je „výlučným vlastníkem nemovitostí, a to parcelní číslo 98/8 - zahrada, stavební parcely číslo 152 - zastavěná plocha a nádvoří a stavební parcely číslo 186 - zastavěná plocha a nádvoří zapsaných na LV číslo 322 pro katastrální území P. vedeného u Katastrálního úřadu pro S. k. se sídlem v P., Katastrální pracoviště P.“, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co shodně se soudem prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., který je dán již tím, že v katastru nemovitostí je veden tzv. duplicitní záznam vlastnictví obou účastníků k označeným nemovitostem, se ztotožnil s jeho závěrem, že bylo-li původní rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru P. ze dne 15. 11. 1960, kterým vlastnictví k pozemkům (odděleným od původního pozemku p. č. 98 v k.ú. P.) přešlo z otce žalobkyně O. Č. na čsl. stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., zrušeno rozhodnutím téhož orgánu ze dne 20. 10. 1961, a pozemky nebyly ani později převedeny na stát, přičemž po zemřelém otci je nabyla v dědickém řízení žalobkyně, nemohl s nimi stát disponovat a převést je kupní smlouvou ze dne 29. 3. 1995 podle zákona č. 91/1992 Sb. na žalovaného; tato smlouva je tak neplatná a vlastnicí nemovitostí je žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, kterou řešil v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že rozhodnutím finančního odboru ONV P. ze dne 20. 10. 1961, č. j. Fin. 4230/61/DrKl, bylo mj. zrušeno předchozí rozhodnutí téhož orgánu ze dne 15. 11. 1960, neboť podle jeho názoru druhé rozhodnutí nezpochybňuje vlastnictví čsl. státu k předmětné nemovitosti a rozhodně „nevrací“ vlastnictví O. Č., nýbrž pouze ruší svěření těchto nemovitostí do správy Okresního kovopodniku P., a že je z něj zřejmé, že jiným předchozím rozhodnutím z roku 1960 se předmětné nemovitosti staly vlastnictvím státu a byly svěřeny do správy jiné organizaci. Má za to, že vlastnictví státu k nemovitostem vyplývá i z pozemkové knihy, v níž je jako datum převodu vlastnictví pozemku na stát uvedeno datum 28. 12. 1960. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval aplikací zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, na daný případ a věc posoudil jen podle občanského zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sp. zn. 28 Cdo 1719/2002); v této souvislosti vyslovuje názor, že žalobkyně ve snaze obejít zákon č. 229/1991 Sb. požádala o dodatečné projednání dědictví. Jestliže však žalobkyně v zákonné lhůtě nepožádala o vydání předmětných pozemků, mohl stát (P. f. ČR) převést nemovitosti v roce 1995 na žalovaného, který je tak jejich oprávněným vlastníkem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) v dovolání nevymezil (měla-li být otázkou zásadního právního významu otázka nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, pak tuto dovolatel blíže nikterak neodůvodnil). Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) je současně zřejmé, že dovolatel ve skutečnosti nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Protože dovolatel zpochybňuje skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nevycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sp. zn. 28 Cdo 1719/2002 a na danou věc neaplikoval zákon č. 229/1991 Sb.; tuto právní otázku žalovaný neoznačil za řízení před soudy obou stupňů a přišel s ní až v dovolání. Protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti
ve věci samé (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.), nebylo možné uzavřít, že by z hlediska této (žalovaným v dovolání nastolené) právní otázky mohlo mít napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť k ní - s ohledem na její novost v řízení - nelze přihlížet při posouzení opodstatněnosti dovolání. Navíc
na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, se vztahoval zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a nikoliv zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 931/2005).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu