ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1909.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1909/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce F. K., proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 436/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. prosince 2006, č.j. 7 Co 2521/2006-94, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích
ze dne 28. března 2006, č.j. 16 C 436/2005-45, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 18. 7. 2005, kterou J. P. daroval žalovanému ve výroku blíže označené nemovitosti, a žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6.495,- Kč (výrok I.). Současně zavázal žalovaného, aby nahradil žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1.731,- Kč (výrok II.).
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil
se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel zejména ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníku J. P. vymahatelnou pohledávku ve výši 1,934.550,- Kč, přiznanou mu včetně náhrady nákladů řízení ve výši 78.022,- Kč na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2005, č.j. 14 C 111/2004-55, který nabyl právní moci dne 28. 7. 2005. Odporovanou darovací smlouvu uzavřel dlužník J. P. s žalovaným, svým synem, tedy osobou blízkou, dne 18. 7. 2005, s právními účinky vkladu ke dni 17. 8. 2005 s tím, že smlouvou bylo současně ve prospěch dlužníka zřízeno věcné břemeno práva užívání k převáděným nemovitostem. Smlouva byla uzavřena několik dnů poté, kdy dne 12. 7. 2005 dlužník obdržel shora uvedený rozsudek přisuzující žalobci pohledávku vůči dlužníkovi. Ten přitom na žalovaného odporovanou darovací smlouvou převedl jediný svůj majetek, ze kterého by žalobce mohl uspokojit svoji vymahatelnou pohledávku. V době převodu žalovaný věděl o existenci dluhu otce ve výši kolem 1,000.000,- Kč. Žalobce uplatnil odpůrčí žalobu v zákonné tříleté lhůtě. Odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav podle ustanovení §42a obč. zák. a dovodil, že odporovanou darovací smlouvou došlo ke zkrácení uspokojení žalobcovy pohledávky a že žalovanému se nepodařilo prokázat vynaložení „náležité pečlivosti“ při rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku objektivního zkrácení uspokojení žalobcovy pohledávky odporovanou smlouvou v rozporu s hmotným právem. Zejména namítá, že oba soudy se vůbec nezabývaly jednou z podmínek odporovatelnosti, že k uspokojení věřitelovy pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek. V tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005. Žalovaný navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka uspokojil. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99). V řízení o určení, že právní úkony dlužníka jsou vůči věřiteli neúčinné, nese věřitel břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, že k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 955/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 21, ročník 2005, str. 803). V projednávané věci dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, který převzal odvolací soud a který ani žalovaný v řízení před soudy nezpochybňoval, že dlužník na žalovaného odporovanou darovací smlouvou převedl jediný svůj majetek, ze kterého by žalobce mohl uspokojit svoji vymahatelnou pohledávku. Dovolatelova námitka, že soudy se vůbec nezabývaly jednou z podmínek odporovatelnosti, že k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky prokazatelně nelze použít jiný majetek, proto neobstojí. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený dovolatelem (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalovaný v něm byl bezúspěšný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu