ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.227.2008.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. K., b) J. H., c) H. H., d) M. S., e) P. T., f) V. Ch., a g) J. M., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu B., 2) MUDr. J. P., a 3) Z. S., zastoupeným (žalovaná 2/ a 3/) advokátem, za účasti Bytového družstva D.Č.P., jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, o nahrazení projevu vůle, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 276/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2007, č.j. 13 Co 313/2006-514, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci a vedlejší účastník na straně žalobců jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit 2) a 3) žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.092,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobci, vedlejším účastníkem na straně žalobců a 1) žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalobců proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), kterým byl v napadených výrocích III., IV. a V. potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2006, č.j. 50 C 276/2003-465, jenž uvedenými výroky zamítl žalobu o určení vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem (ke specifikovanému bytovému domu s pozemkem) a rozhodl
o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Žalobci ve svém dovolání předkládají svou skutkovou verzi případu a na tomto jimi tvrzeném skutkovém základě, kterým v zásadě zpochybňují skutková zjištění, z nichž vycházel při své rozhodování odvolací soud, přistupují k odlišnému právnímu posouzení věci (viz arg.: „podle našeho názoru jsme projevili zájem o koupi již v roce 1997...zpochybňujeme vlastní průběh rozhodování o privatizaci...vyslovujeme názor, že kupní smlouva...je neplatná...jestliže součástí nabídky...byla pro případný prodej stanovena povinnost zájemců...pak tato podmínka ze strany 2) a 3) žalované prokazatelně splněna nebyla, 2) a 3) žalovaná neprokázaly nájemní vztah k bytům v domě...“) a domáhají věcného přezkumu rozsouzené věci s návrhem na vydání kasačního rozhodnutí. V tomto případě ovšem skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud při svém rozhodování, nelze revidovat (k tomu srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Pokud jde o pojem „zásadního významu po právní stránce“, který žalobci přisuzují dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, tento je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, tedy – jinak řečeno – zahrnuje-li posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Takový judikatorní přesah u dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem absentuje, neboť rozsouzená věc pro své jedinečné skutkové okolnosti a právní závěr, jež soudy v dané věci zaujaly, širší využitelnost pro soudní praxi (pro věci téhož druhu) zjevně nevytváří. Žalobcům se nepodařilo osvědčit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. při uplatněném dovolacím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) cit. zák., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu spisu a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci i s jeho právním posouzením. Jestliže odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že „žádný ze žalobců neprojevil ve lhůtě stanovené vyhláškou 1. žalovaného, vůči němu zájem o získání, resp. zájem podílet se na (předmětném) prodeji“, a že „za relevantní projev zájmu ve vztahu k nabídce 1. žalovaného nelze považovat listinu z 13.10. 1997...“, nelze odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci, jak je obšírně vyloženo v odůvodnění jeho rozsudku, považovat za rozporné s hmotným právem, neboť neshledal-li odvolací soud po skutkové stránce právně relevantní okolnosti, na jejichž základě by se nabízela aplikace příslušného pravidla chování zakládající příslušný hmotněprávní vztah, od nějž žalobci, v přesvědčení, že existuje, odvozovali své žalobní požadavky, nelze mu vytýkat, že k takové aplikaci nepřistoupil a že (vy)řešil tak předmětnou otázku v rozporu s hmotným právem.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci, vedlejším účastníkem na straně žalobců a žalovanými 2) a 3) bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalované 2) a 3) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle §18 odst. 1 a zvýšená o 30% za zastupování dvou osob podle §19a cit. vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalovaných 2) a 3) doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným 2) a 3) vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.292,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.092,- Kč jsou žalobci a vedlejší účastník na jejich straně povinni společně a nerozdílně zaplatit k rukám advokáta, který žalované 2) a 3) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci, vedlejším účastníkem na straně žalobců a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a prvnímu žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu