ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2377.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2377/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 209.469,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 257/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č.j. 13 Co 498/2006-110, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 25. července 2006, č.j. 18 C 257/2004-83, rozhodl, že žalobní nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení je co do základu opodstatněný.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č.j. 13 Co 498/2006-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to při uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel za otázku zásadního právního významu „považuje otázku, zda za situace, kdy žalobce nabyl pozemek převodem vlastnictví (darovací smlouvou) od osoby oprávněné podle zák. č. 229/1991 Sb., které byl tento pozemek podle uvedeného zákona vydán, pozemek byl v době vydání oprávněné osobě zastavěn stavbou pod povrchem země, která podle ust.
§11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. nebrání vydání nemovitosti, oprávněná osoba nemohla proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s pozemkem, než jsou uvedeny v zák. č. 229/1991 Sb. (§28 cit. zákona), v darovací smlouvě žalobce prohlásil, že se seznámil se stavem darované nemovitosti a ve stavu, v jakém je, ji do svého vlastnictví přijímá, má žalobce v souvislosti s existencí této stavby ve vlastnictví žalovaného umístěné pod povrchem pozemku nárok vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení.“ Za další právní otázku, kterou dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řeší v rozporu s platným právem, pak žalovaný považuje otázku, zda stavba vodovodního řadu, umístěná pod povrchem země, je stavbou jakožto samostatnou věcí ve smyslu občanského práva (§120 odst. 2 obč. zák.) anebo součástí věci, tedy pozemku, v němž je umístěna (§120 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky, který byl publikován
ve Sbírce zákonů pod čís. 131/1994 Sb., a v němž byl Ústavním soudem zaujat právní názor, že meliorační zařízení, umístěná pod povrchem pozemku, nejsou stavbou
ve smyslu §120 odst. 2 obč. zák., nýbrž součástí pozemku podle §120 odst. 1 obč. zák. Z vyložených důvodů žalovaný dovodil, že žalobce nemá v souvislosti s umístěním stavby vodovodního řadu pod povrchem předmětného pozemku vůči dovolateli žádný nárok; žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a přiznal dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku
ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 2026/97, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/1999 na str. 293-294, k §28 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů k datu vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o půdě“) zaujal právní názor, že pokud osoba povinná i po vydání nemovitosti osobě oprávněné, případně po změně vlastníka podle §28b odst. 1 zákona o půdě věc nadále užívá, nezbavuje ji §28 zákona o půdě povinnosti platit za užívání nájemné, popřípadě vydat bezdůvodné obohacení, které užíváním nemovitosti
bez právního důvodu získala.
Také otázka, zda vodní dílo, za které podle předchozí právní úpravy [srov. §38 odst. 1 písm. c/ zák. č. 138/1973 Sb., o vodách] i de lege lata [srov. §55 odst. 1 písm. c) zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)] se považuje i vodovodní řad, představuje samostatný předmět občanskoprávní dispozice, byla v judikatuře soudů řešena, a to i ve vazbě na dovolatelem zmíněný plenární nález Ústavního soudu České republiky. Předně lze poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 14. prosince 1993, sp. zn. 3 Cdo 70/92, publikovaný v Automatizovaném systému právních informací (ASPI) pod číslem JUD 5060CZ, v němž bylo judikováno, že hlavní vodovodní řad je obvykle stavbou, a proto není součástí pozemku. K uvedené otázce zaujal právní názor také Nejvyšší soud České republiky, a to v rozsudku ze dne 19. července 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 8/2004, resp. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2903, v němž dovolací soud dovodil, že zatrubnění potoka jako vodní dílo vedené pod povrchem pozemku – zastavěné plochy, na níž stojí obytný dům – není jako stavba součástí pozemku, ale je samostatným předmětem vlastnictví (samostatnou věcí). Dovolací soud – navázav na judikovaný závěr Ústavního soudu České republiky – současně zdůraznil, že meliorační zařízení vedené pod povrchem zemědělské půdy, nelze po stránce funkční srovnávat se zatrubněním potoka, vestavěným pod základy obytného domu, poněvadž zatímco meliorační zařízení slouží zavlažování zemědělského pozemku nebo i přilehlých pozemků téhož půdního charakteru, zatrubnění potoka bylo provedeno nezávisle na vůli zejména nynějšího vlastníka domu a zastavěného pozemku a svou existencí znamená pro vlastníka zátěž, blízkou po právní stránce věcnému břemeni.
Pro úplnost sluší se poznamenat, že proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu byla podána ústavní stížnost (v níž bylo mj. – ve stručnosti shrnuto – argumentováno, že obecné soudy pochybily, pokud s ohledem na nález pléna Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 16/93 zaujaly právní názor, že předmětné vodní dílo je samostatnou věcí, nikoliv součástí pozemku, jak dovozoval stěžovatel), kterou ovšem Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 667/04, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§151 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu