ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.255.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 255/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. n., a.s., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 37 C 161/2005 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 1 Co 11/2007-127, takto:
I. Dovolání žalobce, pokud směřuje proti výrokům ve věci samé rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č.j. 1 Co 11/2007-127, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Žalobce je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného zaplatit jeho zástupkyni, advokátce, částku 15.232,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 37 C 161/2005-97, uložil žalovanému, aby uveřejnil v L. n. ve stejné úpravě a umístění, v jakém byl zveřejněn článek „Více bylo těch, kdo nepodepsali“, omluvu žalobci ve znění uvedeném ve výroku I., zamítl žalobu ohledně částí textu požadované omluvy uvedených ve výroku II., uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 150.000,- Kč (výrok III.) a zamítl žalobu na zaplacení dalších 350.000,- Kč (výrok IV.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení placených státem (výroky V. a VI.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok VII.). Vyšel ze zjištění, že dne 15.9. 2005 byl v deníku L. n., jehož je žalovaný vydavatelem, na třetí straně, v rubrice „Téma“ uveřejněn článek s názvem „Více bylo těch, kteří nepodepsali“, v němž bylo o žalobci uvedeno „P. N. se s vábením StB vypořádal svérázně. Na koncertě tehdy oznámil: „Na mne si dejte pozor, já jsem to dneska podepsal“. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobce nebyl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen „lustrační zákon“), a že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce někdy uvedl to, co je mu v předmětném článku připisováno. Dovodil proto, že předmětným tvrzením článku došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv ve smyslu §11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a shledal oprávněným jeho požadavek na uveřejnění omluvy (§13 odst. 1 o.z.) s výjimkou části textu, který byl nad rámec v článku o něm uveřejněných tvrzení. Předmětný neoprávněný zásah shledal zvlášť závažným zejména proto, že žalobce v minulosti vystupoval jako odpůrce komunistického režimu a z reakcí okolí, např. na jeho koncertech, bylo patrno, že o něm i jeho známí po uveřejnění článku zapochybovali. Proto shledal odůvodněným i požadavek na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 o.z.). Při určení výše této náhrady soud přihlížel k tomu, že předmětná informace byla převzata z deníku M. f. D., aniž by si ji její autor ověřil, a dále k tomu, že L. n. jsou rozšířeným periodikem, které lidé považují za seriózní.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, po doplnění dokazování obsahem protokolů o výslechu tří svědků ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 100/2004, rozsudkem ze dne 20. března 2007, č.j. 1 Co 11/2007-127, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé změnil potud, že zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo text: “že pan J. N. byl uveřejněn pod jmény osob, o nichž v celostátních denících probíhají informace o jejich údajné spolupráci s StB. Omlouváme se i za to“, „a uvádíme, že pan J. N. nepodepsal zavazovací akt s StB, nebyl spolupracovníkem StB“, a aby žalovaný žalobci zaplatil 100.000,- Kč; jinak napadený rozsudek potvrdil. Rozhodl též o nákladech řízení
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o neoprávněném zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 o.z. Za důvodný a přiměřený považoval i jeho požadavek na zadostiučinění uveřejněním omluvy, s výjimkou části textu uvedené v předchozím odstavci, neboť žalobci se dostalo postačující omluvy za první část již v předchozím textu a ke konstatování uvedenému v druhé části není žalovaný oprávněn a navíc jde
o údaje, které jsou již nad rámec zveřejněných tvrzení. Odvolací soud se ztotožnil i
se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny předpoklady pro přiznání nemajetkové újmy v penězích, když předmětné nepravdivé sdělení je zvlášť závažným zásahem do práv žalobce a v řízení bylo prokázáno, že mu tímto neoprávněným zásahem na jeho osobnostních právech nemajetková újma vznikla. Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepřihlížel pouze k závažnosti vzniklé újmy, ale i k tomu, že původní shodná informace byla uveřejněna dne 11. února 2004 v deníku M. f. D., který vychází v podstatně vyšším nákladu než L. n. a je též považován za seriózní, dále k tomu, že motivem zveřejněného sdělení byl spíše obdiv k tvrzenému prohlášení žalobce a konečně i k tomu, že se žalobci dostalo již morálního zadostiučinění, když žalovaný zhruba do jednoho měsíce od uveřejnění předmětného článku po zjištění nepravdivosti uveřejněné informace o žalobci, v opravě uveřejněné v L. n. dne 25.10.2005, uvedl věc na pravou míru a žalobci se, byť ne plnohodnotně, omluvil.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 20. června 2007 dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Především dovozuje, že odvolací soud odlišně hodnotil okolnosti, za nichž došlo k porušení práva žalobce, aniž by o nich provedl dokazování. Neuvádí, na základě jakých důkazů mění skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. jak ke svému hodnocení dospívá. Provedl pouhý výčet těchto okolností, aniž by jejich význam hodnotil, ať už ve vztahu k závažnosti nemajetkové újmy žalobce, tak i ve vztahu k hodnocení, které provedl soud prvního stupně. Žalovaný je toho názoru, že za okolnosti, za nichž k porušení práv žalobce došlo, nelze považovat tu, které zmiňuje odvolací soud, zejména skutečnost, že shodnou informaci uveřejnil předtím deník MF D. a reakci žalovaného, který se po uveřejnění článku omluvil. Nejde totiž o okolnosti, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu. Do těchto okolností by mohl spadat pouze motiv zveřejněného sdělení, kterým byl spíše obdiv k tvrzenému prohlášení žalobce, avšak takové argumentaci nelze přisvědčit. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 27. července 2007 a navrhl jeho zamítnutí.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Pokud se týče otázky přípustnosti tohoto dovolání, pak je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že ač dovolatel v něm výslovně žádá, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen (když případně neoznačuje konkrétní výroky, o nichž by takto měl dovolací soud rozhodnout), je třeba z obsahu tohoto dovolání dovodit (§41 odst. 2 o.s.ř.), že jsou jím ve skutečnosti napadány pouze výroky ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (lze odkázat především na konstatování dovolatele, že „ dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) za tohoto stavu konstatuje, že dovolání je tedy proti napadeným výrokům ve věci samé přípustné podle již zmíněného ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v těchto výrocích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel především výslovně uplatňuje dovolací důvody
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno
od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2).
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak
z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.). Dovolací soud tak pravidelně při svém rozhodování vychází v obdobných případech ze zásady, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). V rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 3/2003 pod č. 35, Nejvyšší soud judikoval, že platná právní úprava nestanoví meze zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích; soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se ke zjištěné míře zásahu do osobnostních práv postižené osoby. Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích pak zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Ve svém rozsudku ze dne 31. července 2006, č.j. 30 Cdo 1746/2006-89, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že při vymezení relutární satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je nezbytné přihlédnout k zadostiučinění, kterého se poškozenému již dostalo (event. má dostat) podle ustanovení 13 odst. 1 téhož zákona ve formě morálního zadostiučinění (t.j. ve formě nemajetkové, resp. morální satisfakce). Formy této satisfakce mohou být rozličné (lze zmínit omluvu, konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, apod.). Je tak nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků (kterých se tak dotčené osobě již dostalo) zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu.
V souzeném případě odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal
v úvahu okolnosti daného případu, zejména pak již žalovaným realizovanou částečnou satisfakci žalobci; proto z hlediska výtek uplatněných žalobcem v dovolání je třeba napadené výroky považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta
před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 12.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalovaného činí 12.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 15.232,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu