ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2676.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2676/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. G., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. G., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 77/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2009, č.j. 30 Co 79/2009-64, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. prosince 2008, č.j.
3 C 77/2008-49, který nepřipustil vstup D. W., do řízení na straně žalované. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že v daném případě z výpisu z katastru nemovitostí, týkajícího se předmětných nemovitostí (dotčených určovací žalobou), bylo zjištěno, že D. W. nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na podkladě kupní smlouvy ze dne 14. července 2008, přičemž právní účinky vkladu práva podle této smlouvy nastaly rovněž k 14. červenci 2008, tedy až po zahájení řízení v posuzované věci. Znamená to tedy, že za řízení došlo k hmotně právní singulární sukcesi. Tato skutečnost však není důvodem pro připuštění dalšího účastníka do řízení ani k připuštění záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 3 o.s.ř. V závěru odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinností účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku univerzální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení, vymezených podle §90 o.s.ř. Žalobce však může s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o.s.ř.). V posuzované věci však žalobce soudu prvního stupně nenavrhl postup ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř., nýbrž postup podle §92 odst. 1 o.s.ř., který ovšem v daném případě, kdy za řízení došlo na straně žalované k singulární sukcesi, nepřichází v úvahu. Z těchto důvodů shledal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, přestože vycházelo z nesprávného předpokladu, že žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována již v době zahájení řízení; proto cit. usnesení soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Proti shora označenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. , tj. že (dovoláním napadené) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nepopírá, že z hlediska přechodu vlastnického práva došlo k převodu práva. Zdůrazňuje však, že při rozhodování o určovací žalobě je nutné jako předběžnou otázku zjistit platnost či neplatnost úkonu, který vedl ke vzniku práva, jež je předmětem určovací žaloby. Z podané žaloby i odvolání je zřejmé, že při posuzování této otázky bude rozhodováno o úkonech, které činila žalovaná. Podle názoru žalobce by tedy žalovaná měla být nadále účastníkem řízení. S přihlédnutím k této zásadní skutečnosti žalobce navrhl přistoupení dalšího účastníka, když má za to, že „ve specifickém řízení o určovací žalobě jsou účastníky jak subjekt, který napadené právo vykonává, tak subjekt, který způsobil neplatnost titulu k výkonu tohoto práva. Pokud by žalobce navrhl vstup paní D. W. do řízení na místo dosavadního účastníka, musel by navrhnout přistoupení dosavadní žalované jako dalšího účastníka, což se jeví jako puristický přístup, který by pak teprve byl v rozporu s hospodárností řízení a také s podstatou řízení o určovací žalobě.“ Z vyložených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání je sice přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř., není však důvodné.
V posuzované věci z obsahu nalézacího spisu vyplývá, že žalobce podal dne
11. února 2008 u Okresního soudu Praha-západ žalobu proti žalované, jíž se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo deklarováno jeho vlastnické právo k nemovitostem (zapsaným v katastru nemovitostí) specifikovaným v žalobním petitu. Touto žalobou tak žalobce aktivoval občanské soudní řízení, jímž byl mj. založen procesně právní vztah mezi předmětnými účastníky, v jehož rámci žalobce usiloval
o soudní věcně právní deklaraci k předmětnému nemovitému majetku. Pro takto založený procesně právní vztah je – stejně jako u jiných normativních vztahů – esenciální, že má-li dojít k jeho (obsahové) změně či zániku (např. i v přistoupení či záměně účastníků), musejí nastat, resp. být osvědčeny ty právně relevantní skutečnosti, které příslušná procesní norma občanského soudního řádu ve své hypotéze předvídá; není-li takové právně relevantní skutečnosti, odpadá úvaha o aplikaci (použití) sledované (procesní) právní normy na konkrétní procesní situaci, neboť se nemohou aktivovat práva či povinnosti obsažená v dispozici právní normy, jež mají vliv na vznik, resp. změnu či zánik (v tomto případě) příslušného procesně právního vztahu. Z uvedeného je také zřejmé, že nelze zaměňovat či směšovat procesně právní vztahy se vztahy hmotněprávními, neboť při aktivaci občanského soudního řízení představují procesně právní vztahy za užití procesních institutů procesní prostor k naplnění hmotněprávních vztahů, když teprve výsledek sporu má zpravidla vliv na vznik, změnu či zániku předmětného hmotněprávního vztahu, případně kdy soudní rozhodnutí autoritativně deklaruje (již nastalý) hmotněprávní vztah, což je typické např. právě
pro oblast sporů o určení vlastnického práva k věcem.
Touto subsumpční verifikací se také zcela řídil odvolací soud, který při zjištění právně významné skutečnosti, že teprve po podání žaloby došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze žalované na D. W., správně s ohledem na žalobcem učiněný procesní návrh uzavřel, že takto žalobcem tvrzená právní skutečnost nemohla být důvodem k aplikaci procesního ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. (institut přistoupení účastníka), když je třeba na adresu žalobce opětovně připomenout notorietu, že třetí odstavec citovaného ustanovení výslovně stanoví, že ustanovení odstavců 1 a 2 (tj. institut přistoupení a záměny účastníků) se nepoužije v případech v §107a, tedy v situaci procesního nástupnictví při tzv. singulární sukcesi, tj. tehdy, kdy nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde. Nesprávná je přitom právně kvalifikační úvaha žalobce, že by (ve stručnosti shrnuto z jeho uplatněné dovolací argumentace) v rámci návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované měla proběhnout verifikace hmotně právního vztahu ve vztahu k posuzování (hmotněprávních) úkonů, které měla učinit žalovaná, neboť takový závěr učiní soud až po provedeném řízení a zohlední ve svém meritorním rozhodnutí.
Proto přijatý závěr odvolacího soudu o absenci podmínek vedoucích k připuštění D. W. do řízení na straně žalované je správný a dovolací soud pro preciznost vyložené argumentace odvolacího soudu v tomto směru pro stručnost zcela odkazuje
na odůvodnění písemného vyhotovení napadeného usnesení.
Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude
o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu