ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2697.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2697/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. H., a 2) J. H., o určení vlastnictví a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 1060/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2008, č.j. 49 Co 292/2004-111, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. dubna 2008, č.j. 49 Co 292/2004-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2008, č.j. 49 Co 292/2004-111, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. dubna 2008, č.j. 49 Co 292/2004-118,
a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 3 C 1060/95-66, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (po změně původní žaloby) domáhala určení vlastnictví k nemovitosti par. č. 1145 díl 2 o výměře 554m², zapsané na listu vlastnictví č. 610 pro obec a katastrální území H. a současně „vydání“ této nemovitosti žalovanými.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 31. července 1998 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2002, č.j. 44 Co 360/99-32.
Po úpravě žaloby a změně v číslování označeného pozemku Okresní soud
ve Vyškově rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 3 C 1060/95-66, výrokem I. zamítl návrh, jímž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku p.č. 1175/6, vedeném u katastrálního úřadu ve V. pro obec a katastrální území H., výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaní byli zavázáni vyklidit tento pozemek a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázáno, že smlouvou ze dne 29. 8. 1946 postoupili manželé O. M. K. pozemky, zapsané ve vložce č. 96 a pozemek p. č. 4338 zapsaný v knihovní vložce č. 540, které byly následně podrobeny scelovacímu řízení. Při projednání dědictví po M. K. byly vzaty v úvahu pouze nemovitosti zapsané ve vložce č. 96, které nabyl podle usnesení Státního notářství ve V. ze dne 7. června 1961, č.j. D 14/61-9, Š. K., a který je kupní smlouvou ze dne 29. 4. 1962 prodal J. H., a ta je převedla odstupní smlouvou ze dne 22. 4. 1971 na žalobkyni. V odstupní smlouvě jsou nemovitosti označeny jednak odkazem na knihovní vložku č. 96, jednak označením pozemku po scelení s tím, že mimo jiné se jedná o parcelu 1145 o výměře 7332m² v užívání J. H. Nemovitost zapsaná ve vložce č. 540 – role p.č. 4338, nebyla zařazena do majetku zůstavitelky. Z podnětu střediska geodézie však byla dodatečně projednána v dědickém řízení po zemřelé M. K. a na základě usnesení Státního notářství ve V. ze dne 5. 5. 1989 ji nabyl syn J. K. Pozemek byl označen jako „část pozemku p.č. 1145 o výměře 554 m² v užívání socialistické organizace. Soud prvního stupně uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně J. H. nikdy nenabyla vlastnické právo ke spornému pozemku, neboť pozemek č. 4338 role zapsaný v knihovní vložce č. 540 byl do scelovacího řízení zahrnut jakožto majetek manželů O., do knihovní vložky č. 96 nebyl přepsán a ke dni úmrtí M. K. jej nenabyl Š. K., ale J. K., který je platnou kupní smlouvou převedl na žalované. Okolnost, že následkem scelovacího řízení není dána fyzická totožnost pozemku p.č. 4338 zapsaného v knihovní vložce č. 540 a pozemku p.č. 1145 díl 2, nyní č. 1175/6, pak možnost smluvního nabytí sporného pozemku žalobkyní vylučuje. Pozemek nemohla žalobkyně nabýt ani vydržením, neboť dobu faktického užívání pozemku tehdejším jednotným zemědělským družstvem nelze vlastníku věci započíst jako dobu oprávněné držby s účinkem vydržení, neboť fakticky s věcí jako se svou nenakládal.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č.j. 49 C 292/2004-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a povinnosti zaplatit náhradu nákladů státu. Dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva (§80 písm. c/ o.s.ř.), neboť se považuje za vlastnici nemovitosti, k níž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalovaných. Po odstranění v označování sporného pozemku, zjištění průběhu a výsledku scelovacího řízení a lokalizaci pozemku v terénu provedl soud důkaz znaleckým posudkem z oboru geodézie a kartografie a dospěl k závěru, že odstupní smlouvou ze dne 22. 4. 1971 žalobkyně nenabyla vlastnické právo k pozemku p.č. 1 175/6 o výměře 563m². Odstupitelka J. H. nabyla kupní smlouvou ze dne 29. 4. 1962 do svého vlastnictví pouze ty nemovitosti, které její právní předchůdce Š. K. nabyl děděním po M. K., tj. výhradně nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. 96 pro katastrální obec H. Tyto pozemkové parcely pak nelze ztotožňovat s pozemkovými parcelami vzniklými nově v rámci scelovacího řízení v terénu odlišně lokalizovanými, mezi které patří i parcela č. 1145 GP o výměře 7332m². Podle současného stavu zápisů v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci parcely č. 1145, díl 2 o výměře 554m² zapsáni žalovaní a jako vlastník parcely č. 1145, díl 1 o výměře 1139m² je zapsána žalobkyně. Pozemek parcelní číslo 1175/6 o výměře 563m², jehož se žalobkyní požadované určení týká, není přitom s dílem 2, parcely 1145GP totožný, a to z důvodu, že díl 2 parcely č. 1145 nikdy nebyl geometricky a polohově určen. Parcelu č. 1145 GP o výměře 7332m² nelze ani „přiřadit“ některé z parcel, které byly předmětem kupní smlouvy mezi Š. K. a J. H. s ohledem na rozdílný počet i výměry nově vzniklých parcel oproti parcelám pojatým do scelení a jejich odlišné umístění v terénu. Odstupní smlouva ze dne 22. 4. 1971 je tak v uvedené části neplatná. Nelze proto ani dovozovat nabytí vlastnictví žalobkyně k pozemku p. č. 1175/6, jehož se žalobkyní požadované určení týká, který není s pozemkem p. č. 1145 díl 2 identický. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na základě odstupní smlouvy ze dne 22. dubna 1971 žalobkyni vlastnické právo ke sporné nemovitosti nevzniklo.
Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v závěru, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnictví k uvedenému pozemku ani vydržením, přičemž pro stručnost se na tento závěr odvolal. Fakticky tak vyšel z úvahy, že podle §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) ve znění účinném od 1. ledna 1992, oprávněný držitel
se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. V dané věci je rozhodující, zda užívání pozemku jednotným zemědělským družstvem lze z hlediska vlastníka posuzovat jako realizaci držby věci. Žalobkyně na podporu svého tvrzení o existenci oprávněné držby argumentuje tehdejšími poměry, v jejichž rámci s věcí jako s vlastní nakládala. S tím se soudy neztotožnily, když dovodily, že dobu faktického užívání pozemku tehdejším jednotným zemědělským družstvem nelze vlastníku započíst jako dobu oprávněné držby s účinkem vydržení, neboť fakticky s věcí jako se svou nenakládal. Vzhledem k tomu, že pozemek byl v užívání tehdejšími socialistickými organizacemi „po celou dobu do roku 1989“, nemohla vlastnické právo vydržet ani žalobkyně, ani její právní předchůdkyně. „I v případě předchozí úpravy institutu vydržení je podle soudů nutno na užívání pozemku družstvem z hlediska existence držby pohlížet stejně“. Žalobkyně tak neprokázala nabytí vlastnického práva k předmětu sporu.
Rozsudek Krajského soudu v Brně byl doručen zástupci žalobkyně dne
10. března 2008 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 7. května 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.), a domnívá se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Je přesvědčena, že soudy chybně posoudily otázku vydržení, neboť podle názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho rozhodnutí 22 Cdo 83/99 „sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejich držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Sdružením pozemků přitom nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty. Pokud pak odvolací soud dovodil, že nelze dovozovat nabytí vlastnictví žalobkyně k pozemku p.č. 1175/6, který není s pozemkem p.č. 1145 díl 2 identický, pak stejně tak žalovaní jsou jako vlastníci pozemku evidování neoprávněně, čímž se odvolací soud nezabýval. Dovolatelka se domnívá, že administrativním zásahem státních orgánů došlo k neoprávněnému zásahu do pokojného stavu věcí a žalobkyně byla postavena do procesně nevýhodnějšího postavení. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po té, co přihlédl k čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání splňují předpoklady obsažené v ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., a že byla podána ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. účastnicí řízení. Dovolací soud dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V souzené věci nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Proto je třeba vzít v úvahu, že není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) posuzoval otázku možného vydržení vlastnického práva ke sporem dotčenému pozemku ve smyslu ustanovení §134 násl. o.z. v rozporu s hmotným právem, když nepřihlédl ani k judikatuře Nejvyššího soudu ČR vztahující se k této právní otázce. V dané věci je proto dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Pro posouzení daného sporu bylo za situace, kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyni na základě odstupní smlouvy ze dne 22. dubna 1971 nevzniklo vlastnické právo k sporné nemovitosti, určující, zda vlastnictví k ní nabyla vydržením či nikoliv. Soudy při řešení této otázky vyšly – jak již bylo uvedeno – z úvahy, že dobu faktického užívání pozemku tehdejším jednotným zemědělským družstvem nelze započíst jako dobu oprávněné držby s účinkem vydržení. Podstatné tak bylo posoudit, kdo byl držitelem pozemku, ke kterému příslušelo jednotnému zemědělskému družstvu právo družstevního užívání.
Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními občanského zákoníku
ve znění novely č. 509/1991 Sb. i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1.lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (§868 o.z.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 o.z., obdobně viz §132a odst. 1 o.z. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 o.z). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 o.z.). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – to platí i pro věci a pozemky, ke kterým měla „socialistická organizace“ právo užívání podle zvláštních předpisů, tedy i pro pozemky sdružené do jednotného zemědělského družstva).
Držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo kdo vykonává právo
pro sebe (§143 občanského zákoníku z roku 1950). O držbu věci jde v případě, že držitel má věc ve své faktické moci (corpus possessionis) a má vůli nakládat s věcí jako se svou (animus possidendi). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva, popřípadě i bez právního důvodu, pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen “holé vlastnictví”. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem, který je držitelem věci. Proto sdružením pozemků k hospodaření
v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků
do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 83/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 10/2000). J. nebylo držitelem sdružených pozemků (nedrželo je „pro sebe“, ale vědomě na základě práva družstevního užívání), ale jejich detentorem; držitelem vlastnického práva k pozemkům byl nadále jejich vlastník, pokud ovšem o jejich existenci věděl a měl vůli mít je pro sebe, byť je nemohl vzhledem k tehdejší právní úpravě užívat. J. tak bylo zástupcem držitele, šlo o držbu vykonávanou zástupcem; na tom nic nemění skutečnost, že vztah mezi J. a držitelem se neutvářel svobodně, ale byl regulován tehdejší právní úpravou (obdobě viz rozsudek NS ČR ze dne 30. března 2005, sp.zn. 22 Cdo 1824/2004). Je tak zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tuto otázku posuzoval zcela odlišně. Podmínkou vydržení pozemků je jejich oprávněná držba, která předpokládá, že držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Touto otázkou se již odvolací soud, s ohledem na jím vyslovený názor týkající se možnosti vydržení, v dané věci nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí nelze považovat za správné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit a věc vrátit Okresnímu soudu ve Vyškově
k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí
o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.
předseda senátu