ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2905.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2905/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně H. F., zastoupené advokátkou, proti žalované V. n. a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 25/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2007, č.j. 1 Co 43/2006 - 123, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. listopadu 2005, č.j. 23 C 25/2005-58, výrokem I. uložil žalované zaslat prostřednictvím svého statutárního orgánu do tří dnů od právní moci rozhodnutí žalobkyni dopis následujícího znění:“Vážená paní F., dne 10.10.2001 jsme Vám na gynekologicko-porodnickém oddělení naší nemocnice provedli sterilizaci, aniž bychom Vás řádně poučili a nenechali Vás poradit se před provedením s Vaším manželem, čímž jsme vážně zasáhli do Vaší nejintimnější sféry a způsobili Vám trvalé fyzické a psychické následky. Za tento zásah do Vašeho práva na ochranu osobnosti se Vám tímto omlouváme. V. nemocnice, a.s.“, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.000.000,- Kč, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná provedla dne 10. října 2001 sterilizaci žalobkyně bez jejího kvalifikovaného souhlasu, což mělo za následek, že žalobkyně se stala neplodnou a nemůže mít další děti. Touto protiprávně provedenou sterilizací žalovaná hluboce a takřka nereparovatelně zasáhla do osobnostních práv žalobkyně na zdraví a soukromí chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku (dále jen “o.z.“). Proto soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost se za způsobený zásah písemně omluvit. Vzhledem k hloubce a neodčinitelnosti způsobeného zásahu soud dovodil, že žalobkyni současně vznikl nárok na peněžité zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z. Poněvadž však žalovaná vznesla v průběhu řízení důvodně námitku promlčení uplatněného nároku na relutární satisfakci, nebylo možné žalobkyni požadované peněžní zadostiučinění přiznat. Vyšel z úvahy, že zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z. má majetkovou povahu, které podléhá promlčení podle ustanovení §100 odst. 2 o.z. K zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo sterilizací provedenou dne 10. října 2001 a od tohoto dne počala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta podle ustanovení §101 o.z., která skončila dnem 10. října 2004. Poněvadž žalobkyně uplatnila nárok u soudu až dne 4. března 2005, učinila tak opožděně.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly žalovaná i žalobkyně odvolání. Žalovaná napadla výrok o povinnosti omluvit se žalobkyni a žalobkyně napadla výrok týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č.j. 1 Co 43/2006-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Proto dovodil, že žalovaná popsaným způsobem porušila práva žalobkyně chráněná §11 o.z., takže jí vznikla povinnost poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve formě omluvy a relutární satisfakce. Dále se zabýval zejména otázkou promlčení nároku
na zaplacení peněžního zadostiučinění podle §13 odst. 2 o.z. se závěrem, že právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle uvedeného ustanovení jako právo majetkové povahy promlčení podléhá (§100 odst. 2 o.z.) v obecné tříleté promlčecí lhůtě (§101 o.z.).
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 21. února 2007 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 20. dubna 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen “o.s.ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. promlčuje. Poukázala na ustanovení §100 odst. 2 věty první o.z., podle něhož se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva je nutno chápat v nedělitelné celistvosti, a proto žalobkyni takto vzniklá práva jsou nepromlčitelná, včetně práva na peněžní zadostiučinění. Vyjádřením náhrady nemajetkové újmy v penězích neztrácí toto právo svou osobní, resp. osobnostní povahu. Dovolatelka se domnívá, že použití analogie s jinými právy upravenými v o.z. soudy obou stupňů, je contra legem, protože ve svých důsledcích znamená, že oběti méně závažných porušení osobnostních práv jsou zvýhodněny, když jejich nároky jako je morální satisfakce, upuštění od zásahů, odstranění následků, jsou nepromlčitelné, zatímco nárok oběti závažného porušení osobnostních práv, které je odčinitelné pouze zadostiučiněním v penězích, je omezen tříletou promlčecí lhůtou. Oba soudy svým výkladem ustanovení §13 a §100 odst. 2 o.z. tak založily nerovnost žalobkyně
před zákonem, která je v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Upozorňuje také, že povinnost k peněžitému zadostiučinění je založena konstitutivně, tj. teprve právní mocí rozsudku, když výši náhrady určí až soud. Není proto možné, aby se tento nárok promlčel ještě dříve, než je založen soudním rozhodnutím. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 23. července 2007. Uvádí, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 1.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy v penězích, je promlčený, protože toto právo jako právo majetkové povahy promlčení podléhá v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) uvážil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), účastnicí řízení, která je v dovolacím řízení zastoupena advokátem. Dovolání však důsledně nerozlišuje mezi jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Fakticky tak směřuje též proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen pokud žalované uložil omluvit se žalobkyni. Je zřejmé, že
v tomto rozsahu tak bylo žalobě vyhověno, takže žalobkyni nebyla způsobena jakákoliv újma na jejích právech. V této části proto nebyla k dovolání legitimováni (§240 odst. 1 o.s.ř.). Proto bylo nezbytné v této části dovolání odmítnout podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b/ téhož zákona.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání v posuzované věci není proti výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. téhož zákona. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu zmíněného ustanovení je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, takže bylo rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání tak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Podle ustanovení §11 o. z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to morální nebo případně i relutární).
Podle ustanovení §100 odst. 2 věta první o.z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
K otázce, zda se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje či nikoliv, se vyjádřil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2008, č. j.
31 Cdo 3161/2008-156, v němž konstatoval, že právo na náhradu nemajetné újmy
v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. promlčení podléhá. V této souvislosti velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR mimo jiné připomněl, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
Při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolání tak není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném výroku za rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání v této části jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §150 o.s.ř., když shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro její nepřiznání žalované, spočívající ve skutečnosti zjištěného vážného zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu