ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3261.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3261/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. K. I. E. – I., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 720.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 1343/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 3. dubna 2007, č. j. 35 Co 562/2006-135, takto:
Dovolání žalovaného pokud směřuje proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 3. dubna 2007, č. j. 35 Co 562/2006-135, se zamítá; jinak se odmítá.
Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 31.118,50 Kč k rukám jeho zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se v označené věci žalobou domáhal zaplacení částky 720.000,- Kč s úroky ve výši 5% ročně od 1. 9. 2001 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení
s odůvodněním, že se žalovaným dne 16. 10. 2001 uzavřel podnájemní smlouvu ve znění dodatku ze dne 13. 12. 2001, týkající se podnájmu nebytových prostor. Smlouva byla uzavřena s přihlédnutím ke skutečnosti existence nájemní smlouvy uzavřené dne 27. 6. 1992 mezi žalovaným jako nájemcem a M. K., jako pronajímatelem. Podle zmíněné podnájemní smlouvy žalobce zaplatil žalovanému v hotovosti předem při podpisu smlouvy částku 720.000,- Kč jako úplatu za první rok podnájemního vztahu. Později však zjistil, že nájemní smlouva uzavřená mezi M. K., jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem, postrádá souhlas orgánu státní správy ve smyslu tehdejšího znění ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Vzhledem k tomu byla tato nájemní smlouva absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V důsledku toho proto nemohla být platně uzavřena ani podnájemní smlouva. Žalobce tedy plnil žalovanému z neplatného právního úkonu a na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení.
Rozsudkem ze dne 16. března 2004, č. j. 7 C 1343/2002-45, Okresní soud v Jablonci nad Nisou žalobu v celém rozsahu zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 27. 6. 1992 byla uzavřena platně. Nedostatek předchozího souhlasu s pronájmem nebytových prostor nemohl mít podle soudu za následek neplatnost smlouvy, protože ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. se příčilo zásadě rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů, když omezovalo v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy dispoziční vůli účastníků smlouvy, zejména právo vlastníka nakládat s předmětem vlastnictví. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vzhledem k platnosti nájemní smlouvy, byla platně uzavřena i smlouva podnájemní, takže částka 720.000,- Kč, kterou zaplatil žalobce žalovanému jako roční nájemné předem, nebyla částkou plněnou bez právního důvodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením ze dne 27. ledna 2005, č. j. 35 Co 353/2004-58, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že platnost nájemní smlouvy ze dne 27. června 1992 je třeba posuzovat podle hledisek obsažených v §3 zák. č. 116/1990 Sb. ve znění před novelou č. 302/1999 Sb. V této souvislosti poukázal na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, č. j. 31 Cdo 1895/2002-100. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neprovedl rozhodný důkaz ke zjištění skutkového stavu navržený žalobcem ohledně existence předcházejícího souhlasu k uzavření nájemní smlouvy, resp. jeho fikce, uložil mu tento důkaz provést a opětovně posoudit platnost nájemní smlouvy v intencích právního názoru odvolacího soudu, jakož i platnost smlouvy o podnájmu.
Soud prvního stupně po doplnění důkazního řízení v naznačeném směru rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 7 C 1343/2002-81, zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 720.000,- Kč a úroky z této částky ve výši 5% p. a. ode dne 19. října 2001 do dne vydání částky 720.000.- Kč, to vše do tří dnů. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Vzal v úvahu, že Městský úřad v J. n. N. sice nepotvrdil udělení předchozího souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy ze dne 27. 6. 1992, avšak současně zkoumal, zda byla naplněna fikce tohoto souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Svědek P. R. vypověděl, že v rozhodné době v roce 1992 provozoval advokátní kancelář v L. mimo jiné i s již zemřelým J. N., který ve druhé polovině května toho roku na tehdejším M. v J. n. N. předložil příslušnému oddělení žádost
o souhlas, ovšem prezenční razítko na kopii žádosti si nedal vyznačit. Na M. mu bylo řečeno, že souhlas bude zaslán do advokátní kanceláře, ale to se nestalo. Svědek R. dal pak pokyn tehdejší sekretářce advokátní kanceláře, aby předmětnou žádost okopírovala a znovu ji zaslala na Městský úřad v J. n. N. Svědek se snažil dohledat ještě i poštovní archy odeslané pošty z dané doby, ale ty již byly skartovány. Předložil však fotokopii žádosti o udělení souhlasu a soud, který jí provedl důkaz, z ní učinil zjištění, že je skutečně vyhotovena na formuláři, jehož stáří koresponduje s dobou, kdy měla být vyhotovena. Z obsahu žádosti je pak patrno, že je jasně formulována v intencích §3 odst. 2 zákona č, 116/1990 Sb. Okresní soud pak vzal za prokázáno, že žalovaný o potřebný souhlas požádal a je tedy třeba vycházet z fikce udělení souhlasu. Protože nájemní smlouva z 27. června 1992 je platná, neobstojí tvrzení žalobce, že následně uzavřená podnájemní smlouva mezi účastníky z 16. října 2001 je neplatná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č. j. 35 Co 562/2006-135, rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 720.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4% ročně z této částky od 1. 8. 2002 do zaplacení do 3 dnů, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně o podání písemné žádosti o udělení souhlasu k nájemní smlouvě. Uvedl, že předložená kopie listiny není opatřena žádným dokladem o tom, že byla např. podána na poštu či na Městském úřadu (resp. bývalém M.) v J. n. N. a ani Městský úřad v J. n. N. její podání nepotvrdil. Svědecká výpověď R. podle názoru odvolacího soudu není způsobilá ozřejmit skutečnosti týkající se doručení žádosti o udělení souhlasu s nájemní smlouvou do dispozice Městského úřadu v J. n. N., neboť svědek jednak líčí skutečnosti, jichž sám nebyl účastníkem (tj. tvrzeného osobního doručení žádosti), jednak pouze tvrdí,
že dal pokyn tehdejší sekretářce advokátní kanceláře, aby žádost ofotografovala a znovu ji zaslala úřadu. Odvolací soud rovněž poukázal na nesrovnalosti v textu samotné žádosti. Žalovaný tedy neprokázal dojití žádosti o udělení souhlasu na Městský úřad, takže nebyla prokázána ani fikce udělení předchozího souhlasu s nájmem nebytových prostorů podle §3 odst. 2 zákona č. 16/1990 Sb. Za této situace nelze považovat nájemní smlouvu z 27. 6. 1992 za platnou, a proto nemohla být následně platně uzavřena ani odvozená podnájemní smlouva. Soud dále konstatoval, že z výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního pracoviště J. n. N., vyhotoveného k 2. 7. 2002 vyplývá, že s právními účinky vkladu k 1. 2. 1999 se vlastníkem domu se spornými nebytovými prostorami stala společnost C., takže žalovaný neměl právo požadovat po žalobci ani částku za skutečné užívání předmětných prostor z titulu bezdůvodného obohacení, neboť užíváním těchto prostor se žalobce obohatil na úkor vlastníka domu a nikoliv na úkor žalovaného, kterému v rozhodné době nesvědčilo vlastnické právo k domu a nebytovým prostorám v něm (§451 odst. 1 o. z.). Vyplacení částky 720.000,- Kč žalobcem žalovanému je proto plněním bez právního důvodu, které je žalovaný povinen žalobci z titulu vydání bezdůvodného obohacení zaplatit.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 21. května 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“). Neztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu pokud dovodil, že nájemní smlouva je neplatná. Domnívá se, že i v případě neplatnosti této smlouvy a následně smlouvy podnájemní, žalobce, který nebytové prostory fakticky užíval, měl povinnost platit žalovanému za toto užívání. V opačném případě by došlo na straně žalobce k bezdůvodnému obohacení na úkor žalovaného. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. února 2007, č. j. 28 Cdo 239/2007-214, resp. v dalších rozhodnutích tohoto soudu. Nesouhlasí též se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která jsou podle jeho názoru nesprávná a odporují zjištěnému stavu věci.
Žalobce v písemném vyjádření uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a současně vyslovil názor, že dovolání nesplňuje zákonem požadované náležitosti. Navrhl, aby bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po té, co přihlédl k čl. II bodu
12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé bylo podáno včas, účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti tomuto výroku není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaný především zpochybňuje správnost závěru, že nájemní smlouva ze dne 27. června 1992 je pro absenci předchozího souhlasu orgánu obce podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb., neplatným právním úkonem. V této souvislosti je nezbytné připomenout, že Nejvyšší soud České republiky např. ve svém rozhodnutí ze dne 20. ledna 2004, sp. zn.
31 Cdo 1895/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 7/2005, vyložil, že smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřená před datem
3. prosince 1999 v rozporu s výše zmíněným ustanovením, v uvedeném znění, bez předchozího souhlasu orgánu obce, je absolutně neplatná. Poukázal na to, že okolnost, že ustanovení §3 odst. 2 a 4 citovaného zákona vyžadující předchozí souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly. Absolutní neplatnost smlouvy nastala ex tunc, tedy od počátku, a pokud by byl přijat názor „zhojení“ takovéto neplatnosti (konvalidace), došlo by k opětovné nerovnosti či rozdílnosti právního režimu smluv o nájmu nebytových prostor, uzavřených před 3. prosincem 1999 (před přijetím zákona č. 302/1999 Sb.), a to jednak těch, jejichž platnost byla posuzována před uvedeným datem, a jednak těch, jejichž platnost je posuzována po uvedeném datu.
V posuzované věci proto dovolací soud sdílí s ohledem na příslušná skutková zjištění (když žalovaný především neprokázal dojití žádosti o udělení předchozího souhlasu ze dne 15. května s nájemní smlouvou uzavřenou mezi žalovaným coby nájemcem a M. K. jako pronajímatelkou dne 27. června 1992 na Městský úřad) názor soudu odvolacího, že nájemní smlouva z 27. června 1992 je neplatná, takže v důsledku toho je absolutně neplatnou i podnájemní smlouva ze dne 16. října 2001.
Pokud žalovaný dále zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že je povinen vrátit žalobci částku 720.000,- Kč s příslušenstvím, a argumentuje tím, že žalobci (byť neplatnou) podnájemní smlouvou poskytl možnost užívat předmětné prostory, nelze se s tímto názorem ztotožnit.
Podle §451 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §456 o. z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Podle §458 odst. 1 o. z. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 násl. o. z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil.
Podle §559 odst. 1 o. z. splněním dluh zanikne. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dluh musí být splněn řádně a včas.
Podle §562 části věty před středníkem o. z. dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o tom, že je oprávněn přijmout plnění.
K přijetí plnění za účelem splnění dluhu je podle této úpravy zásadně oprávněn věřitel; tento úkon za něj může učinit případně též zástupce na základě plné moci, případně věřitelem k tomu zmocněná osoba podle §562 o. z. Plnil-li však dlužník osobě, která k přijetí plnění nebyla oprávněna, dluh splněním nezaniká; dlužník se tak svého závazku vůči věřiteli nezprostí, a to ani v případě, že o této skutečnosti nevěděl. V takovém případě se nic nemění na právním vztahu dlužníka a věřitele, jehož pohledávka nezanikla a jehož majetkového stavu se plnění neoprávněné osobě nedotýká. Bezdůvodné obohacení tedy vzniká osobě, která neoprávněně plnění přijala (její majetkový stav se zvětšil o přijaté plnění), avšak nikoliv na úkor věřitele, nýbrž
na úkor dlužníka, jehož majetkový stav se zmenšil tím, že plnění vydal, aniž dosáhl zániku svého dluhu vůči věřiteli splněním (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000).
Jak již bylo uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že žalobce spornou částku vyplatil žalovanému, ač tomu – s ohledem na neplatnost podnájemní smlouvy – nenáležela, přičemž žalobce se touto platbou nezprostil své povinnosti vydat bezdůvodné obohacení představované užíváním dotčených nebytových prostor jejich vlastníku (kterým ovšem nebyl žalovaný). Vzhledem k podanému výkladu je třeba akceptovat závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit v uvedeném výroku jako správný. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto dovolání, pokud směřovalo proti výše uvedenému výroku ve věci samé, jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatel v zásadě nerozlišuje mezi jednotlivými výroky napadeného rozhodnutí, přičemž požaduje jeho celkové zrušení. Dovolání tak takticky směřuje i proti výroku, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta. V tomto případě však žalovaný není k dovolání ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř. legitimován. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že dovolání výslovně napadá i výrok týkající se náhrady nákladů řízení. Ustanovení §236 až §239 o. s. ř. však přípustnost dovolání proti takovémuto rozhodnutí neupravuje. V této části proto bylo dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. b) a c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 25.850,- Kč (srov. §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění od novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 26.150,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobce, představována částkou 31.118,50 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu