ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.328.2008.2
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně společnosti I. R. SE, zastoupené advokátem, proti žalované V. B., dříve S., zastoupené advokátem, o zaplacení 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 36/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č.j. 3 Co 64/2006-83, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 9.282,- Kč k rukám
advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. července 2006, č.j. 36 C 36/2006-64, uložil žalované zaplatit žalobkyni 72.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 9. června 2004 převedla moderátorka M. M. svou pohledávku na žalobkyni. M. M. byla moderátorkou pořadu v T. P. s názvem H.I.T., za který jí podle smlouvy ze dne 20. ledna 2004 uzavřené se žalovanou (a podle názoru žalobce) náležela odměna výkonného umělce, a to i za reprízy. Předmětem postoupení byl pouze nevyplacený a neuznaný nárok na odměny za reprízy. Soud prvního stupně na věc aplikoval §49, §67 a §74 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen autorský zákon) a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je po právu. Poukázal na to, že výkon moderátora je uměleckým dílem ve smyslu §67 autorského zákona a že sama předmětná smlouva nese název „smlouva o provedení uměleckého výkonu a jeho šíření“. Sporný výklad článku č. 2 odst. 1) smlouvy: - „Za provedení uměleckého výkonu, za udělení souhlasu s převodem práv v rozsahu vymezeném smlouvou
a za každé užití a šíření uměleckého výkonu podle čl. 4 odst. 1) smlouvy náleží umělci jednorázová kombinovaná paušální odměna ve výši 6000,- Kč za každý jednotlivý díl pořadu. Z toho činí 5000,- Kč za výkon moderátorky a 1000,- Kč za podíl na přípravě scénáře pořadu.“ - vyložil soud pomocí obecných zvyklostí a smyslu celého autorského zákona, kdy (pokud není výslovně dohodnuto jinak) má autor nárok na odměnu
za každé užití díla.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č.j. 3 Co 64/2006-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 72.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, ale učinil jiný právní závěr. Článek 2 odst. 1) smlouvy vyložil v souvislosti s ostatními články smlouvy, zejména čl. 4 odst. 1), z něhož vyplývá udělení neomezeného výhradního svolení k užití uměleckého výkonu a audiovizuálního díla s užitím uměleckého výkonu, a rovněž právo k šíření vysíláním a dalším vysíláním všemi v době uzavření smlouvy známými technologickými postupy a to libovolně často. Právě to, že byla dohodnuta odměna za každé, ve smlouvě uvedené užití a šíření uměleckého výkonu, je podle soudu jednoznačně vyjádřeno tím, že v čl. 2 odst. 1) smlouvy byla dohodnuta odměna jednorázová a paušální. Uzavřel, že částka 6.000,-
za jednotlivý díl pořadu, jichž bylo celkem dvanáct, představuje odměnu i za tzv. reprízy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., tudíž se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Napadá jednak závěr odvolacího soudu o tom, že sjednání odměny v článku 2 smlouvy výrazem „za každé užití a šíření“ s ohledem na následný termín „jednorázová paušální odměna“ dostatečně určitě vylučuje nárok na tzv. reprízné. Domnívá se, že výraz „jednorázová kombinovaná paušální odměna“ nevyjadřuje ještě význam „jednou provždy“, bez zkoumání vazby k dalším údajům. Podle názoru žalobkyně tento termín logicky obstojí i s ujednáním časového údaje např. „měsíčně“ i „za každý případ užití“ apod. Domnívá se, že znění každé dohody o omezení zákonem přiznaného práva by mělo být vždy jasné a jednoznačně, v opačném případě by pak mělo jít k tíži té strany, která použila sporný výraz jako první. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolaní se písemně vyjádřila žalovaná a navrhla jeho zamítnutí.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 30 Cdo 328/2008-127, které nabylo právní moci dne 8. prosince 2009, bylo rozhodnuto, že v řízení bud pokračováno na straně žalobkyně (původně obchodní společnost I. R., a.s., se společností I. R. SE, L., K. republika.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu
v Praze přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatelka uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Současně odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle posledně uvedeného ustanovení je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr,
na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože
-soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
-soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,
-v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,
-nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i
pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michalů Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK, str. 1067, násl.)
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí založil
na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených důkazů – především pak z obsahu již zmíněné smlouvy ze dne 20. ledna 2004. Své rozhodnutí v tomto smyslu též řádně odůvodnil. Nelze přitom dovodit, že by byly splněny předpoklady naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., t.j., že by napadený rozsudek vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud se týče dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b), samo dovolání fakticky nenaznačuje, v čem by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo být poznamenáno nesprávným právním posouzením, t.j., že se soud dopustil omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy by byl použil buď jiný právní předpis, než který měl správně užít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil.
Při vázanosti podaným dovoláním je třeba dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.282,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu