ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3322.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3322/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) S. N., a b) A. N., obou zastoupených advokátem, proti žalované U. spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 667.365,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 111/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2007, č. j. 22 Co 465/2006-102, takto:
Dovolání žalobců se odmítá.
Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále již „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2006, č. j. 11 C 111/2005-68, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 667.365,- Kč (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „krajský soud“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 22 Co 465/2006-102, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II.). Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu,
že ložisko štěrkopísku pod pozemkem [p. č. 178 v katastrálním území (dále již „k. ú.“) V.] je ve vlastnictví státu a že žalovaná se tak nemohla na úkor žalobců bezdůvodně obohatit. Žalobcům se dále podle okresního soudu nepodařilo prokázat, že by skutečně došlo k těžbě štěrkopísku na jejich pozemku p. č. 178, nepodařilo se jim prokázat, kdy a v kolika případech k případnému vytěžení štěrkopísku došlo. Krajský soud v odvolacím řízení doplnil dokazování (níže cit.) listinnými důkazy. Č. b. ú. v P. dopisem ze dne 14. 12. 2006 sdělil odvolacímu soudu, že pozemek p. č. 178 v k. ú. V. je součástí dobývacího prostoru V. (uvedený úřad k dopisu přiložil snímek katastrální mapy s vyznačením předmětného dobývacího prostoru), jehož dnešní vymezení je dáno rozhodnutím O. b. ú. v K. o zmenšení a změně názvu dobývacího prostoru V. ze dne 25. 10. 1993, č. j. 4098/93/465/Ha/Vch, a který je součástí výhradního ložiska štěrkopísku – nevyhrazeného nerostu, jehož ložisko je ve vlastnictví státu. Odvolací soud dále provedl dokazování žalobci navrženou listinou, označenou jako „Ocenění ložiska nerostných surovin“, kterou pro žalobce zpracoval znalec V. B. Zpracovatel v této listině uvedl, že při těžbě štěrkopísku na pozemku p.č. 177 v k. ú. V. byl zasažen i pozemek p. č. 178 o celkové ploše 1937 m2, jak je uvedeno v geometrickém plánu, který byl zaměřen dne 27. 2. 2004. Informace o mocnosti těžby štěrkopísku měl jmenovaný od žalobců, měla být do hloubky 6,0 m od terénu, těžení nerostných surovin se provádělo najednou a vytěžený materiál byl rozprodán. Znalec B. hodnotil zemní práce, tj. výpočet skrývky ornice a odstranění podorniční vrstvy a přemístění do 50 m, částkou 15.264,- Kč a odstranění podorniční vrstvy částkou 11.448,- Kč, vypočetl způsobem uvedeným v listině, že bylo vytěženo celkem 18.580 tun štěrkopísku, přičemž obvyklá cena za 1 tunu je 70,- až 100,- Kč, celkem tedy 1.300.600,- Kč. Zpětné navezení stavebního materiálu a obvyklá cena za uložení materiálu činí 923.950,- Kč a výnos žalované tak 2.224.550,- Kč, náklady na těžení jsou specifikovány v uvedené listině částkou 1.557.185,- Kč a činí 70 % z výnosu a čistý výnos dle zpracovatele pro žalovanou byl 667.365,- Kč. Dále odvolací soud provedl při odvolacím jednání důkaz zprávou, kterou vypracovala společnost Vodní zdroje, a. s. v listopadu 2006. Tato organizace prováděla terénní práce při hranici pozemku p. č. 178 v k. ú. V., sondy 1 až 4 a ve své zprávě uvedla, že provedenými sondážními pracemi bylo jednoznačně prokázáno zasažení tohoto pozemku těžbou v přilehlé pískovně na pozemku p. č. 177 v k. ú. V. Odtěžený prostor na pozemku byl následně zasypán různorodou navážkou a přikryt hlínou o mocnosti 0,20 – 0,35 m. Polohové zaměření sond dne 8. 11. 2006 provedla firma G. – I. C. Na základě takto doplněného dokazování v odvolacím řízení krajský soud dospěl
ke shodnému závěru jako soud prvního stupně. Žalobcům se především nepodařilo prokázat, kdy byl narušen jejich pozemek jiným subjektem, kdy došlo k odkrytí ornice
a těžbě štěrkopísku s následnou rekultivací pozemku a zda to byla žalovaná, kdo zasáhl do vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku. Žalované nebylo povoleno provádět hornickou činnost na pozemku žalobců a žalovaná tedy ve smyslu §33 horního zákona neřešila střet zájmů se žalobci, vlastníky předmětného pozemku. „Tak, jak bylo potvrzeno odvolacímu soudu i Č. b. ú. v P. dopisem ze dne 14. 12. 2006, doloženým snímkem katastrální mapy s vyznačením dobývacího prostoru V., je pozemek žalobců č. kat. 178 v k. ú. V. součástí tohoto dobývacího prostoru, ten je součástí výhradního ložiska štěrkopísku – nevyhrazeného nerostu, a toto ložisko nerostu je vlastnictvím ČR. Ložisko štěrkopísku na pozemku žalobců tak není součástí tohoto pozemku.“ Odvolací soud v návaznosti na uvedené zdůraznil, že „samozřejmě nesouhlasí s tím, aby byla v rozporu s právními předpisy porušována práva fyzických osob, tedy i právo vlastnické, které svědčí žalobcům k předmětnému pozemku. Ti tvrdí a dokládají to listinou, kterou vypracoval V. B., jenž vycházel pouze z údajů žalobců, že těžbou štěrkopísku na jejich pozemku získal žalovaný bezdůvodné obohacení ve výši 667.365,- Kč a měl by tedy je vydat ve prospěch toho, kdo měl z takového bezdůvodného obohacení majetkovou újmu, tedy žalobcům. Vzhledem k tomu, že ložisko štěrkopísku na pozemku žalobců je majetkem České republiky, mohl by se bezdůvodně obohatit žalovaný při své hornické činnosti pouze na úkor státu, tedy nikoliv na úkor žalobců. Vzhledem k tomu, že žalobci sice tvrdili, že jim vznikla těžební činností žalovaného i jiná škoda, tu však vůbec nespecifikovali, ani nevyčíslili, odvolacímu soudu nezbylo, než v souladu s ustanovením §219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdit...“
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali žalobci, zastoupeni advokátem, včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při uplatnění dovolacích důvodů ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Za právní otázku zásadního významu, o které krajský soud dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodl v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.), považují „to, zda je možno přiznat ochranu subjektu, který zcela prokazatelně porušil vlastnické právo žalobců k nemovitosti, a provedl na tomto pozemku, při nesplnění podmínek uložených zákonem, a v rozporu se správním rozhodnutím těžbu, aniž by byl povinen cokoli za užití pozemku žalobcům uhradit.“ Dovolatelé pak ve svém dovolání podrobně rozvádějí jimi prvně uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., t. j. že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když v tomto směru poukazují na „vadné hodnocení právního významu technické zprávy G., jejímž obsahem se v podstatě (okresní soud) vůbec nezabýval...“, dále na „zcela vadné hodnocení právního významu ocenění ložiska nerostných surovin V. B. ve vztahu k ostatním provedeným důkazům“, když „jde podle přesvědčení žalobců o to, že důvodem odmítnutí hodnocení skutečností, prokazovaných listinami, nemůže být jen pochybnost o formálních náležitostech listiny...anebo o oprávnění podnikatelské činnosti pro jiný obor, než ten, který je zachycen na listině, dostatečným podkladem pro závěr, že se žalobcům nepodařilo to, co je jejich předmětem, prokázat...“ Žalobci v této souvislosti připomínají, že „po novele občanského soudního řádu jsou povinni tvrdit, a ke svým tvrzením buď předkládat anebo alespoň označovat důkazy. Bylo tedy v této fázi na soudu, aby postupem podle §119a a násl. o. s. ř. přivedl žalobce k tomu, aby navrhli provedení znaleckého posudku, a to tím spíše, že v části týkající se sondáže poškozeného pozemku, jakož i ověření dodržení hranice mezi pozemky, jde o otázku odbornou.“ Dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b), t. j. že rozhodnutí (odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „spatřují žalobci v tom, že soudy obou stupňů se, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, spokojily se skutečností, že odtěžený písek je ve vlastnictví státu, a tedy není důvodu k tomu, aby žalovaný cokoli nahrazoval žalobcům.“ Podle dovolatelů „takovéto právní hodnocení však...svědčí o tom, že se ani jeden ze soudů nevěnoval meritu věci, tedy zda skutečně došlo k těžbě písku na, resp. pod pozemkem žalobců, a za jakých podmínek, zda šlo o těžbu povolenou či nikoli, zda šlo o těžbu v souladu s právem, či bez jakéhokoliv titulu, a teprve poté pak se oba soudy měly věnovat titulu a výši náhrady. K tomu ostatně směřuje oprávnění soudu v rámci jeho poučovací povinnosti seznámit účastníky s tím, že dle jeho názoru bude věc posuzována podle jiných ustanovení zákona, a znovu je po takovémto poučení vyzvat, aby doplnili skutková tvrzení a nabídli k nim důkazy, což však v této podobě ani jeden ze soudů neučinil..“ Rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí krajského soudu s hmotným právem dovolatelé spatřují v tom, že „důsledkem rozhodnutí obou soudů za výše uvedených skutečností je pak nepochybně popření významu občanského zákoníka, upravujícího nároky na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného, spočívajícího v hodnotě vytěženého písku, aniž však jakkoli reflektovaly skutečnost, že nároky žalobců mohou pocházet i z toho, že žalovaný těžil, aniž vyřešil otázku dohody se žalobci /§33 Horního zákona/, a niž měl platné povolení...k těžbě v dané lokalitě, že jejich nárokem může být i nájemné za dobu těžby, anebo eventuálně dokonce i nárok na náhradu škody znehodnocením pozemku, zvláště když skutková tvrzení žalobce odpovídala, s výjimkou vyčíslení výše škody (a to je vždy, nikoli v tomto konkrétním sporu, otázka odborná), všem těmto možným variantám. Důsledkem rozhodnutí soudů obou stupňů je tedy dle názoru žalobců poskytnutí ochrany žalovanému, který v rozporu s právem provedl těžbu na pozemku jiného, aniž by mu byl povinen cokoli plnit.“
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců (ve stručnosti shrnuto) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. Žalobci se extrémně mýlí, jsou-li přesvědčeni,
že prokázali, že došlo k těžbě na jejich pozemcích. Soudy obou stupňů správně dovodily, že uvedená skutečnost nebyla prokázána, přičemž „pokud se žalobci snaží tento skutkový závěr obou soudů zvrátit, nemá to místa v řízení dovolacím.“ Vadná hodnocení důkazů, která žalobci namítají, nemohou být dovolacím důvodem. Navíc vzhledem k tomu, že ložisko štěrkopísku na pozemku je ve vlastnictví České republiky, mohla by se bezdůvodně obohatit žalovaná při své hornické činnosti pouze na úkor státu, nikoliv na úkor žalobců. Žalobcům se nepodařilo prokázat, kdy byl narušen jejich pozemek jiným subjektem, kdy došlo k odkrytí ornice a kdy došlo k těžbě štěrkopísku s následnou rekultivací, a zda to byla žalovaná, kdo zasáhl do vlastnického práva žalobců. Nedůvodná je též námitka žalobců, že je soud měl vést postupem podle §119a a násl. o. s. ř. k tomu, aby navrhli provedení znaleckého posudku. K žalobci tvrzenému rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem žalovaná uvádí, že žalobci dovolacímu soudu nenabídli žádnou skutečnost, „ze které by bylo možno jen např. zhruba dovodit, z čem má spočívat ona otázka zásadního právního významu. Pokud žalobci argumentují občanským zákoníkem, žalovaná žije v přesvědčení, že dle něj stále ještě platí, že zákon může chránit jen právo na vydání bezdůvodného obohacení toho, jehož majetek byl zásahem třetího subjektu snížen.“ Nedůvodný je též poukaz žalobců na §33 horního zákona, neboť otázka řešení střetu zájmů má význam pouze v oblasti působení veřejného práva; v této souvislosti žalovaná nechápe, jakým způsobem
by existence takové dohody o řešení střetu zájmů mohla ovlivnit či dokonce založit vznik nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení. V závěru svého vyjádření žalovaná nechápe návrh žalobců na odklad vykonatelnosti rozhodnutí (odvolacího soudu), když žalobci předmětnou (platební) povinnost (náhradu nákladů řízení)
už dávno (žalované) splnili. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud podané dovolání žalobců odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas a oprávněnými osobami, které jsou zastoupeny advokátem, a že obsahuje zákonem stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné, přičemž dospěl k negativní odpovědi.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde
o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek
a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a písm. b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 991/2005).
Dovolateli v jejich dovolání zformulovaná (shora již citovaná) právní otázka, které dle jejich názoru má být zásadního významu, podmínky předvídané v §237 odst. 3 zjevně nesplňuje, neboť vlastně představuje dovolateli předestřený právní názor, který se dle jejich úsudku nutně musí vyvodit z jimi v dovolání nabízené verze skutkového posouzení věci, navíc při jejich výtce údajného skutkového deficitu v nalézacím řízení. Jinak řečeno, dovolateli zformulovaná právní otázka nevykazuje žádný judikatorní přesah, jenž by bylo lze – mimo tuto posuzovanou věc – v rozhodovací praxi využít, když striktně vychází ze skutkového posouzení věci dovolateli, kteří v dovolání
v podstatě polemizují s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a vytýkají jim již shora zmíněný skutkový deficit. Protože dovolací soud je ovšem při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán právě rozsahem i obsahem zformulované právní otázky z rozhodnutí odvolacího soudu, jež podle dovolatele má pro rozhodovací praxi zásadní význam, je při posouzení přípustnosti dovolání pozornost dovolacího soudu zaměřena pouze na takto (zformulovanou otázkou) provedené vymezení právní podstaty věci, aniž by tím dovolacímu soudu byl otevřen prostor
pro zkoumání právních otázek jiných, jakkoliv by je bylo lze z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vysledovat a podřadit pod otázky zásadního právního významu s judikatorním přesahem.
V případě, že dovolací soud dospěje k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze uplatnit toliko dovolací důvod ve smyslu §241a
odst. 2 písm. b), nikoliv dovolací důvod ve smyslu písm. a) cit. paragrafu. Je tomu
tak z toho důvodu, že konkrétní vada řízení (sama o sobě) nemá judikatorní přesah, neboť zatěžuje-li dané řízení, pak pouze a jen coby důsledek nastanuvších jedinečných skutkových či procesních okolností daného případu, který v tomto kontextu je zcela bez významu pro rozhodovací praxi.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam ovšem i tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Při procesu aplikace práva jde tedy o vyhledání příslušeného pravidla chování, které – s ohledem
na totožnost právních skutečností předvídaných v hypotéze dané právní normy
se skutečnostmi, které byly v soudním řízení zjištěny – je možno na takto zjištěný skutkový stav použít (aplikovat).
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože v případě posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn odvolacím soudem, je dovolacímu soudu při posuzování toho, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, zapovězeno přihlížet k případným skutkovým deficitům nebo posuzovat, zda v hodnocení důkazů je logický rozpor, anebo zda skutkové zjištění je v rozporu s obsahem spisu atd. Z pohledu posuzování přípustnosti dovolání v tomto směru je podstatné, zda skutkové zjištění, z nějž vychází rozhodnutí odvolacího soudu, dávalo tomuto soudu podklad pro právní posouzení skutkového stavu věci. Pokud si na tuto otázku dovolací soud odpoví pozitivně, nemůže být založena přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) (ve vazbě na odst. 3 cit. par.) o. s. ř., neboť v takovém případě odvolací soud ve svém rozhodnutím vyřešil právní otázku, která byla podstatná pro rozsouzenou věc, v souladu s hmotným právem.
Při popsané vázanosti skutkového zjištění dovolací soud v tomto případě pochybení krajského soudu v dovoláním napadeném rozsudku nezaznamenal.
Krajský soud se – jak již vpředu bylo z jeho rozhodnutí citováno – ztotožnil se skutkovým zjištěním okresního soudu, když v odvolacím řízení doplnil dokazování rovněž shora uvedenými listinnými důkazy. Skutkový závěr o tom (ve stručnosti shrnuto), že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná na předmětném pozemku
ve vlastnictví žalobců prováděla těžbu štěrkopísku, nemohl (logicky) vést k jinému právně kvalifikačnímu závěru, než který v napadeném rozsudku učinil odvolací soud, resp. které ve svých rozhodnutích zaujaly soudy obou stupňů. Tedy k zamítnutí žaloby, resp. z pohledu krajského soudu k potvrzení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. Přitom, s přihlédnutím k rovněž již výše připomenutému, dovolací soud nemohl přihlížet k možným (potencionálním) vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolatelé v dovolání např. poukazují na absenci poučení ze strany obou instančních soudů z hlediska možnosti jiného právního posouzení věci), neboť ty ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přicházejí v úvahu teprve v okamžiku, kdy dovolací soud ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. shledá dovolání přípustným, což ovšem v dané věci nenastalo.
Se zřetelem k uvedenému proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. odmítl.
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z 19 % sazby daně z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy činí 12.257,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu