ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3722.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3722/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce B. d. H., zastoupeného advokátem, proti žalované H. M., o zaplacení částky 156.215,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 20/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2007, č. j. 28 Co 385/2006-64, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 22. 8. 2002 domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 114.931,- Kč, z níž částka 78.058,- Kč představuje dluh
na nájemném za užívání bytu, a částka 36.873,- Kč dluh za poplatky z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 1. 2004, č. j. 10 C 20/2003-27, žalobu na zaplacení částky 114.931,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2004, č. j. 28 Co 377/2004-42, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zaujal právní názor, že „ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nájemného není žalobce aktivně legitimován“ a že žalované vznikla pouze povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení, spočívající v získání plnění
za „spotřebované služby spojené s užíváním bytu“. Soudu prvního stupně uložil,
aby vedl žalobce k řádnému vymezení uplatněného nároku.
V podání, došlém soudu prvního stupně dne 25. 3. 2004, žalobce uvedl, že dědici po původním nájemci P. M. se staly jeho tři děti, které se však nedohodly o tom, kdo z nich se stane členem bytového družstva a výlučným nájemcem předmětného bytu. Nadále nepožadoval úhradu částek, které měly představovat nájemné za užívání bytu, ale žalobu omezil jen na náhradu za poskytované služby, které žalovaná čerpala, nezaplatila a které za ni uhradil žalobce, přičemž požadoval celkový dluh ve výši 88.617,- Kč za rok 2002, 2003 a 2004. V dalším podání pak žalobce uvedl, že poplatky z prodlení z dluhu ve výši 88.617,- Kč stanovené ve výši 0,25 % denně podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb. činí částku 164.065,- Kč, takže požaduje zaplatit částku 88.617,- Kč a poplatky z prodlení ve výši 164.065,- Kč.
Při ústním jednání dne 16. 11. 2005 připustil soud prvního stupně „rozšíření“ žaloby o částku 78.157,- Kč s příslušenstvím, nepřipustil „rozšíření“ žaloby o 10.460,- Kč a dále při tomto jednání rozsudkem pro uznání uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 88.617,- Kč s tím, že o zbytku žalované pohledávky, příslušenství a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poté Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 6. 2006, č. j. 10 C 20/2003-55, žalobu na zaplacení částky 67.598,- Kč s poplatkem z prodlení v celkové výši 200.938,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná předmětný byt užívala v rozhodné době se svým nezletilým synem, že byt se nachází v domě ve vlastnictví žalobce, přičemž členský podíl je předmětem dosud nevypořádaného dědictví po otci syna žalované P. M., dalšími dědici jsou dvě děti zůstavitele. Dále bylo zjištěno, že předpis služeb pro předmětný byt za rok 1998 činil částku 28.467,- Kč, za rok 1999 částku 23.709,- Kč, za rok 2000 částku 28.010,- Kč a za rok 2001 částku 23.818,- Kč, a že žalovaná zaplatila od ledna 1999 do 31. 12. 2001 celkem částku 92.592,- Kč. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí odkázal na právní názor vyslovený odvolacím soudem v předchozím zrušujícím usnesení, že ohledně nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nájemného není žalobce aktivně legitimován, protože členská práva k předmětnému bytu jsou předmětem dosud nevypořádaného dědictví; z toho důvodu žalobu co do částky 40.864,- Kč zamítl. Žalobu neshledal důvodnou ani pokud žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v poskytnutých službách spojených s užíváním bytu za období po 1. 1. 2002, neboť žalovaná tento nárok žalobce uznala a bylo o něm již bylo pravomocně rozhodnuto; ohledně předchozího období pak bylo prokázáno, že žalovaná zaplatila za služby spojené s užíváním bytu více než činil jejich předpis. Dále dovodil, že účtoval-li žalobce některé platby na nájemném z bytu, nebyl k tomu oprávněn, a i v této části proto žalobu zamítl. Rovněž poplatek z prodlení není žalobce oprávněn požadovat, neboť žalovaná byt neužívala z titulu svého členství v družstvu ani z titulu nájemního vztahu, a mohl by žádat pouze úrok z prodlení, který však neuplatnil.
K odvolání žalobce proti výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 164.065,- Kč, představující kapitalizovaný poplatek z prodlení z částky 88.617,- Kč, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2007, č. j. 28 Co 385/2006-64, rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil žalobci v tom, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je na hranici srozumitelnosti (§157 odst. 2 o. s. ř.) a že „procesní kroky“ tohoto soudu vytvořily nepřehlednou situaci, nicméně vzhledem k žalobcem vymezenému rozsahu odvolání lze vě rozhodnout. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalobce není oprávněn poplatek z prodlení ve výši 0,25 % denně z nedoplatku za služby spojené s užíváním bytu za rok 2002 ve výši 66.493,- Kč, za rok 2003 ve výši 54.867,- Kč a za rok 2004 ve výši 42.705,- Kč po žalované požadovat, když ze spisu jednoznačně vyplývá, že žalovaná sporný byt neužívala z titulu svého členství v družstvu ani z titulu nájemního vztahu. Protože úhrada za služby byla požadována (a rozsudkem pro uznání i přiznána) z titulu bezdůvodného obohacení, mohl žalobce požadovat pouze úroky z prodlení podle §517 obč. zák., které však neuplatnil, a setrval na svém požadavku na zaplacení poplatku z prodlení. Tato povinnost však stíhá pouze nájemce bytu podle §697 obč. zák. a nikoliv tedy žalovanou, neboť povinnost dlužníka platit poplatek z prodlení (namísto úroku z prodlení) musí být v zákoně výslovně stanovena; úroky z prodlení soud nemohl v dané věci přiznat, jestliže to žalobce nenavrhl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí není podle jeho názoru správné. Zásadní právní význam „dané kauzy“ spatřuje v „širším kontextu, který počíná již dědickým řízením týkajícím se zemřelého P. M., a týká se rozporu dvou základních zákonů: obchodního zákoníku s občanským zákoníkem“. Poukazuje na to, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 34 D 2936/97, došlo k určení dědiců po zemřelém P. M. (dne 12. 10. 1997) tak, že se jimi staly jeho děti P. M., I. M. a J. M., a že podle právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím usnesení nelze dovodit, na kterého z dědiců přešlo členství v družstvu a nájem bytu podle §706 odst. 2 obč. zák., jestliže mezi dědici nedošlo k dohodě o vypořádání členského podílu, takže oprávněným k užívání družstevního bytu bude ten dědic, kterému připadne členský podíl. Dovolatel však má za to, že ustanovení §706 odst. 2 obč. zák. je v rozporu s §232 odst. 1 a 2 obch. zák., neboť „podle občanského zákoníku přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na dědice (automaticky), ale podle obchodního zákoníku nepřechází členství v družstvu automaticky, ale dědic, chce-li se stát členem družstva, musí požádat o členství“. Dědicové po zemřelém P. M. se však nedohodli, na kterého z nich přejde členství v družstvu, a žádný z nich ani družstvo nepožádal o přijetí za člena, tudíž zůstala nevyřešena otázka, kdo z dědiců bude jediným členem družstva a nájemcem bytu. Za této situace, která trvá do současné doby, je faktickým uživatelem bytu žalovaná, a spolu s ní v něm bydlí a je faktickým uživatelem bytu též její syn P. M. (jeden z dědiců), dnes již zletilý. Protože základní povinností členů družstva je platit nájemné a další úhrady za služby spojené s bydlením, domnívá se žalobce, že tato povinnost stíhá uživatele bytu, jímž je P. M., a jeho matka (žalovaná), kteří ovšem neplní z těchto dvou platebních povinností ani jednu. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „by mu příslušely jen úroky z prodlení, namísto poplatků z prodlení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 164.065,- Kč potvrzen, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání
je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že při prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení nevzniká žalobci jako věřiteli právo na poplatek z prodlení, nýbrž pouze na úroky z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák.
Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatků z prodlení stanoví prováděcí předpis.
V rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, zaujal Nejvyšší soud právní závěr, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení (§517 obč. zák.).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že žalovaná v předmětném bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví žalobce sice spolu se svým synem v rozhodné době bydlela, avšak užívala jej nikoliv z titulu svého členství v družstvu na základě nájemního vztahu k družstvu jako pronajímateli, jedná se v daném případě, kdy žalovaná nezaplatila včas úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, jež za ni zaplatil žalobce, o vztah z bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo plněním bez právního důvodu. Protože se tedy mezi účastníky nejedná o vztah nájemní, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže v souladu s ustálenou judikaturou soudů dospěl k závěru, že žalobce jako věřitel má právo požadovat od žalované jako dlužnice vedle plnění jen úroky z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák., neboť povinnost zaplatit poplatek z prodlení pronajímateli má podle §697 obč. zák. (které platí i pro družstevní byty) nájemce, který nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti.
Otázka dovolatelem tvrzeného rozporu §706 odst. 2 obč. zák. s §232 odst. 1 a 2 obch. zák. rovněž v daném případě není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a odvolací soud ani neměl důvod ji řešit, když předmětem odvolacího řízení bylo přezkoumání správnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí uplatněného nároku žalobce na zaplacení částky 164.065,- Kč, představující kapitalizovaný poplatek z prodlení z částky 88.617,- Kč, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem pro uznání vydaným soudem prvního stupně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věta první,
§224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu