ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3922.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3922/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení 340.911,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 28/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 6 Cmo 297/2005-151, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2006, č. j. 6 Cmo 297/2005-151, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2005, č. j. 34 Cm 28/2003-118, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 324.468,90 Kč s 15,10 % úrokem
z prodlení od 15. 9. 1998 do zaplacení, žalobu ohledně částky 16.338,- Kč
s příslušenstvím zamítl, řízení co do částky 5,- Kč a příslušenství zastavil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o uplatněném nároku na zaplacení ceny zásob zboží, které žalobce žalovanému prodal a následně vyúčtoval fakturou č. 372/8/98 v částce 212.815,20 Kč, fakturou č. 373/8/98 v částce 111.653,70 Kč, k nimž připojil inventurní soupisy zboží; dále žalobce žádal zaplacení částky 5.761,- Kč a částky 10.547,- Kč na základě faktury č. 374/8/98 za nápoje a jídlo, které žalovaný spolu s dalšími osobami zkonzumoval v hotelu A. H. P. v době od 22. 8. 1998 do 31. 8. 1998. Soud vyšel ze zjištění, že od 1. 9. 1998 byl označený hotel pronajat I. G., majitelkou a zákonnou zástupkyní dědiců po zemřelém společníkovi žalobce Z. P., žalovanému s tím, že došlo k jednáním mezi jmenovanou, S. Š. (jež byla pověřena vedením společnosti žalobce a zároveň pracovala na základě mandátní smlouvy jako hlavní účetní společnosti), a žalovaným o prodeji zásob, které měla společnost D., s.r.o., v hotelu a které souvisely s jeho provozem, z nichž žalobce dovozuje existenci kupních smluv o prodeji zásob zboží; těchto jednání se však nezúčastnil prokurista žalobce. Dále bylo zjištěno, že k 31. 8. 1998 byla v hotelu jeho pracovníky provedena měsíční inventura zboží a zásob, o čemž svědčí inventurní soupisy zásob zboží k tomuto datu i výpovědi svědků M. S., T. Č. a S. Š., kteří uvedli, že inventurní soupisy zásob zboží podepsali, že nadále v hotelu pracovali jako zaměstnanci žalovaného a že zásoby byly používány k další činnosti hotelu pod jeho vedením. Soud prvního stupně dovodil, že I. G. ani S. Š. nebyly v rozhodné době oprávněny jednat za žalobce a nemohlo tudíž dojít k uzavření kupních smluv o prodeji zásob zboží. Uplatněný nárok na zaplacení požadované částky proto posoudil jako bezdůvodné obohacení (§451, §456 a §458 odst. 1 obč. zák.), které žalovaný získal plněním bez právního důvodu tím, že převzal zásoby zboží společnosti D., s.r.o., tyto zásoby spotřeboval, přičemž okolnost, že mu fakticky nebyly předány, že do hotelu P. podle dokladů převezl zboží z hotelu J. a že do předloženého deníku své firmy a malé knihy faktur tyto zásoby nezapsal, neznamená, že je nepoužíval. Protože již není možná naturální restituce, uložil soud prvního stupně žalovanému zaplatit žalobci peněžitou náhradu ve výši nákupních cen zboží v částce 324.468,90 Kč včetně příslušenství, když v řízení bylo prokázáno, že žalovanému vzniklo v této částce bezdůvodné obohacení. Co se týče faktury č. 374/8/98 za spotřebované jídlo a nápoje přisvědčil námitce žalovaného, že tento nárok je promlčen.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2006, č. j.
6 Cmo 297/2005-151, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 324.468,90 Kč s 15,1 % p.a. úrokem z prodlení od 15. 9. 1998 do zaplacení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co přečetl obsah výpovědi svědků M. S. (čl. 48), T. Č. (čl. 74) a výpovědi I. G. (čl. 59 až 60), učiněných před soudem prvního stupně, ve shodě s ním posoudil požadavek žalobce na zaplacení částky 324.468,90 Kč jako nárok z bezdůvodného obohacení, když osoby, které podle jeho tvrzení jednaly při uzavření kupních smluv o prodeji zásob zboží, nebyly oprávněny za žalobce v rozhodné doby jednat, a nemohlo tak dojít k uzavření kupních smluv. Na rozdíl od něj však dovodil, že z inventurních zápisů, které nejsou žalovaným podepsány ani odsouhlaseny, vyplývá jen to, že v hotelu ke dni 31. 8. 1998 zůstaly zásoby zboží v množství a sortimentu v nich uvedených. Svědci S. a Č. sice ve svých svědeckých výpovědích uvedli, že zásoby zboží uvedené v inventurních soupisech zůstaly v hotelu v době, kdy v něm působil žalovaný a že se „braly ke spotřebě“, avšak z těchto výpovědí nevyplynulo, které konkrétní zásoby byly spotřebovány, a v jakém rozsahu, přičemž tato okolnost nevyplývá ani z žádných dalších důkazů. I. G. sice vypověděla, že poté, co žalovaný hotel opustil, v něm zůstaly zásoby zboží, nebylo však tvrzeno ani prokázáno, zda se jednalo o zásoby nové vnesené žalovaným, nebo zda šlo o zásoby původní, které byly označeny v inventurních zápisech. S ohledem na to odvolací soud uzavřel, že „nelze dospět k závěru, že žalovaný zásoby zboží převzal a spotřeboval a v jakém rozsahu, tedy zda a v jakém rozsahu se případně na úkor žalobce obohatil“. Nárok žalobce v předmětné výši proto nepovažoval za důvodný.
Proti zamítavému výroku a nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud věc sice správně posoudil podle §451 obč. zák., toto ustanovení však nesprávně aplikoval. Je přesvědčen o tom, že žalovaný zásoby zboží, které jsou při provozní činnosti hotelu obvykle používány, skutečně převzal, resp. převzít musel, přičemž poukazuje na to, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zcela jasné, zda tuto skutečnost vzal zcela za prokázanou. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že netvrdil ani neprokázal, zda vůbec, případně v jakém rozsahu zásoby v hotelu
po odchodu žalovaného zbyly, a pokud by se jednalo o skutečnost, kterou je nezbytné pro rozhodnutí prokázat, pak by šlo o důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a nikoliv pro jeho změnu; v této souvislosti vyslovuje názor, že prokázání této skutečnosti je na žalovaném, nikoliv na žalobci. Dále uvedl, že jiné důkazy než inventurní soupisy si lze těžko představit, že z prokázaného skutkového stavu vyplývá, že žádné inventurní soupisy zásob při odchodu žalovaného z hotelu nebyly vypracovány, že cena zásob převzatých a spotřebovaných žalovaným byla pro rozhodnutí soudu dostatečně dokladována a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by došlo k přerušení činnosti hotelu. K obraně žalovaného, že si do hotelu přivezl vlastní zásoby, pak poukazuje na to, že se jednalo o věci pocházející z privatizace a že pro chod hotelu byly prakticky nepoužitelné. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil se závěry odvolacího soudu, přičemž poukázal na to, že i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (čl. 3) uvedl (aniž se však touto okolností blíže zabýval), že podle inventurních seznamů, které žalovaný provedl dne 3. 1. 1999, tedy v den ukončení své činnosti v hotelu, a jež spolupodepsala i účastnice I. G., jednatelka dovolatele, jakož i svědkyně Š., zůstalo v hotelu mnoho zásob potravin a pomocného materiálu celkem v hodnotě 223.397,20 Kč; není tudíž pravdivé tvrzení dovolatele, že se jednalo o nepatrné zbytky zásob. Žalovaný má za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že by mu cokoli předal a žalovaný převzal, a tím se obohatil, a že žalobce neprokázal ani výši bezdůvodného obohacení. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 4. 2005 a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z §242 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Z obsahu spisu v dané věci je patrno, že řízení před odvolacím soudem je v měnícím výroku postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§213 odst. 3 o. s. ř.).
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně na základě soudem prvního stupně provedených důkazů, musí zopakovat ty důkazy, o něž chce své skutkové závěry opřít, bez ohledu na to, zda je při svém skutkovém zjišťování sám soud prvního stupně použil nebo ne. Je tomu tak proto, aby byla dodržena zásada ústnosti a přímosti a aby tak soud mohl hodnotit provedené důkazy na základě vlastního (nikoli zprostředkovaného) vnímání důkazu.
V projednávané věci soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal zásoby zboží společnosti D., které byly v hotelu P. a tyto zásoby spotřeboval. Naproti tomu odvolací soud o stejné otázce uzavřel, že „nelze dospět k závěru, že žalovaný zásoby zboží převzal a spotřeboval a v jakém rozsahu“. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlit, ale toliko za podmínek uvedených mimo jiné v ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. (za podmínky zopakování provedených důkazů, o něž chtěl svůj odchylný názor opřít). Jak ale vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem v této věci ze dne 3. 5. 2006 (čl. 147 - 149)], odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Toliko „přednesl podle obsahu spisu soudu prvního stupně stav věci a dosavadní průběh řízení“ a „přečetl na listu č. 48 spisu výslech pana svědka M. S., svědeckou výpověď T. Č. na čl. 74 a výslech paní I. G. čl. 59 - 60“. Je tedy zřejmé, že postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř.; dovolací soud musel k této vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlédnout (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyla v dovolání namítána.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu