ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4015.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4015/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně B. a.s., zastoupené J. P., správcem podniku, proti žalované E. s.r.o., o zaplacení částky 5,000.615,- Kč s příslušenstvím, o vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 164/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2005, č.j. 22 Co 545/2005-27, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením Městský soud v Praze (jako soud odvolací) zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. května 2005, č.j.
46 C 164/2005-6 (jímž soud prvního stupně návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření po zahájení řízení odmítl), a řízení o nařízení předběžného opatření zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně, zastoupena správcem podniku – fyzickou osobou (advokátem), včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z objektivního hlediska je sice dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve smyslu §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, nicméně z hlediska subjektivní stránky (t.j. ve vztahu k dovolatelce) přípustnost dovolání dovodit nelze.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30.10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 3/98 pod označením SJ 28/98, zaujal právní názor, že zatímco objektivní přípustnost dovolání vystihuje – v klasické pozici navzájem diformních výroků soudu prvního stupně a soudu odvolacího – kvalifikovanou „nejistotu“ v rozhodování, přípustnost subjektivní reflektuje stav procesní „újmy“, jež konečným výsledkem sporu nastala v osobě určitého účastníka. Tato újma se logicky vztahuje k očekáváním, jež jeden účastník spojuje se svým návrhem, to jest s tím, že mu bude (zcela) vyhověno, a druhý naopak s tím, že návrhem hrozící důsledky budou v řízení odvráceny, tedy – typicky – s tím, že návrh bude (rovněž zcela) zamítnut. Obecněji řečeno, procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma
na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
Protože v posuzované věci po vydání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu bylo usnesením téhož soudu prvního stupně ze dne 6. března 2006, č.j. 46 C 164/2005-31, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 23. dubna 2007, č.j. 22 Co 510/2006-61, řízení o zaplacení částky 5,000.615,- Kč s příslušenstvím zastaveno, je třeba podané dovolání žalobkyně, které v jejím zastoupení učinil správce podniku, poměřovat právě ve vztahu k procesnímu důsledku, jenž v řízení o předmětné peněžité plnění nastal, t.j. že řízení ve věci samé bylo již zastaveno. Z toho vyplývá, že otázka rozhodování o vydání předběžného opatření ve smyslu §102 o.s.ř., a tedy i rozhodování o mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož předmětem bylo přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, je zastavením řízení ve věci samé konzumována. Odtud také plyne závěr, že za popsané procesní situace dovolatelce nesvědčí subjektivní přípustnost dovolání, neboť v jejích procesních poměrech – tím, že ve věci samé bylo řízení zastaveno – nelze (objektivně) již dosáhnout příznivého procesního výsledku.
Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud České republiky podle §§243b
odst. 5 věty první o.s.ř. a §218 písm. b) o.s.ř. dovolání žalobkyně odmítl, aniž se mohl zabývat důvodností dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 1 písm. c) per analogiam o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu