ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.417.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 417/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně B. W., zastoupené advokátkou, proti žalované J. Š., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 964.760,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 52/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2007, č.j. 29 Co 429/2006-296, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta se sídlem v Praze 9, Jandova 8.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) jako soud odvolací v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 28. června 2006, č.j. 9 C 52/2001-274, který zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 964.760,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 2. 4. 1999 do zaplacení, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) a c) a z hlediska dovolacího důvodu namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Kromě toho žalobkyně také namítá, že „Soud se nevyrovnal s rozpory, které byly v průběhu dokazování objektivně zjištěny“, když takto uplatněnou výtku skutkového charakteru v další části svého dovolání podrobně rozvádí. Vytýká také odvolacímu soudu, že ten své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolatelka nebyla schopna chápat smysl listin, které podepisovala, což je podle dovolatelky v rozporu se znaleckým posudkem „a ne jak odvolací soud uvádí v souladu se znaleckým posudkem E. V.“ Podle dovolatelky rozsudkem ze dne 28. června 2006, č.j. 9 C 52/2001-274, soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila k dovolání žalobkyně. Dovolání označuje za zjevně bezdůvodné, neboť jeho přípustnost nevyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., jelikož v předchozím kasačním usnesení odvolací soud žádný právní názor nevyslovil a rozsudku nalézacího soudu vytkl pouze nedostatečně zjištěný skutkový stav. V podaném dovolání není (ani označen) žádný důvod, na jehož základě by měl dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam. Skutkový rozbor podaného dovolání nemá podklady v provedeném dokazování, někdy jeho tvrzení neodpovídají skutečnosti. V dovolání učiněný odkaz na nedostatečné zhodnocení provedených důkazů je pouze obecný a neuvádí, v čem by tvrzená nedostatečnost měla spočívat. Poukaz na skutečnost, že žalobkyně je neslyšící, je bezpředmětný s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná (správně žalobkyně) uvádí, že s její záležitostí jí vypomáhala sestra jejího manžela. Žalovaná (správně žalobkyně) je osobou svéprávnou a mohla si své zájmy zajistit způsobem, jaký sama uznala za vhodné, což také učinila. Tvrzení, že zajištěné byty byly nedostatečně specifikovány, postrádá podklad. Každý kupující věděl, jaký byt si sám zajistil a do něho se také bez nejmenšího omylu nastěhoval. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné není. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházela dvě kasační rozhodnutí [srov. rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. května 2003, č.j. 62 Co 177/03-120, jehož výrokem II. byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. listopadu 2002, č.j.
9 C 52/2001-97, ve vztahu k (tehdy první) žalované zrušen a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (zatímco ve vztahu k původně žalovaným 2. a 3. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen), a dále usnesení téhož soudu ze dne 1. září 2005, č.j. 29 Co 229/2005-235, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. března 2005, č.j. 9 C 52/2001-215], jimiž byly citované rozsudky soudu prvního stupně zrušeny pro nepřezkoumatelnost, resp. ve druhém případě z důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně „je založeno na skutkovém základě nedostatečně zjištěném, který nepostačuje ani k tomu, aby věc mohla být
po právní stránce vůbec posouzena, když ani ze žaloby samé není patrno, z jakého důvodu žalobkyně na žalované požaduje zažalovanou částku.“ Ani v jednom z uvedených kasačních rozhodnutí tedy odvolací soud nezavázal soud prvního stupně právním názorem, jenž by měl vliv na následné meritorní rozhodnutí nalézacího soudu. V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že právním názorem soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je (pouze) názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být (vždy) příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. blíže např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993, či usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck, svazku 1, pod č. C 80, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 1398/2003).
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samostatnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, tedy – jinak řečeno – zahrnuje-li posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Takový judikatorní přesah u dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem absentuje, neboť rozsouzená věc pro své jedinečné skutkové okolnosti a právní závěr, jež soudy v dané věci zaujaly, širší využitelnost pro soudní praxi zjevně nevytváří. Dovolatelka ve svém dovolání vlastně rekapituluje průběh řízení před soudy obou stupňů a předkládá svou skutkovou verzi, kterou oproti soudům obou instančních stupňů také odlišně právně kvalifikuje. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je však zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nikoliv s přezkumem skutkového zjištění, z nějž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel. Znamená to tedy, že v mezích uvedeného dovolacího důvodu dovolací soud – z hlediska posouzení přípustnosti dovolání – zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, in www.nsoud.cz).
Jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým a právním závěrem nalézacího soudu, že žalobkyně a její manžel potvrdili převzetí částky 2,500.000,- Kč jako kupní ceny za nemovitosti, které prodali, dále že část této kupní ceny byla použita v souvislosti se zajištěním předmětných bytových náhrad a že žalobkyně byla způsobilá k právním úkonům, jež v dané věci činila, takže její žaloba o vydání bezdůvodného obohacení nebyla podána důvodně. Uvedené skutkové zjištění, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, odvolacímu soudu umožňovalo takový právní závěr učinit. Pokud dovolatelka ve svém dovolání namítá, že „Soud měl od počátku k dispozici znalecký posudek žalobkyně, ze kterého je zřejmé, že žalobkyně nechápe smysl listin, pokud jí nebyly tlumočeny do znakového jazyka a znalec dále uvádí, že navíc tento znakový jazyk nemá některé odborné termíny“, přehlíží, že sama tato skutečnost, jež vychází ze závěru znaleckého posudku E. V., zpracovaného v trestní věci vedené Policí České republiky, Obvodním úřadem pro P., pod sp. zn. ČVS OV1-2170/20-Bh-2000, v němž se mj. uvádí, že „Svědkyně (roz. dovolatelka) nebyla schopna chápat smysl listin, které podepsala, pokud jí nebyly tlumočeny do znakové řeči“, z kteréhož důkazního prostředku vycházel i odvolací soud při řešení dané věci, nemůže vést k závěru o neplatnosti právního úkonu. Nejednalo se totiž o případ předvídaný v §37 odst. 1 obč. zák. (vady právního úkonu), ani o případ ve smyslu §38 odst. 1 nebo 2 obč. zák. (právní úkon učiněný osobou, která nemá způsobilosti k právním úkonům, resp. je zbavena nebo omezena v této způsobilosti), anebo o případ ve smyslu §40 odst. 5 obč. zák. (absence náležitostí právního úkonu u těch, kteří nemohou číst a psát). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při popsaném skutkovém zjištění žádného hmotněprávního pochybení vydaným rozhodnutím nedopustil a že v důsledku toho přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovodit nelze.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované, která se v dovolacím řízení prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila k dovolání žalobkyně, vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají z odměny
za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „vyhláška“). Podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí odměna částku 10.000,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč a náhradou za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, tak činí částka přiznaná žalované 12.257,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu