ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4393.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4393/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně obchodní společnosti A. Z., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní společnosti P. R. P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 509.146,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 334/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č.j. 15 Co 103/2007-77, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. května 2007, č.j. 15 Co 103/2007-79, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně jejímu zástupci advokátu, částku 26.459,65 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 výrokem I. rozsudku ze dne 7. listopadu 2006, č.j.
20 C 334/2004-57, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 97.812,39 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. žalobu zamítl v rozsahu částky 411.333,61 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
22. května 2007, č.j. 15 Co 103/2007-77 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne
23. května 2007, č.j. 15 Co 103/2007-79), kterým rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku (II.) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 328.107,61 Kč s příslušenstvím; jinak ve zbývající části tento výrok potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala část nemovitostí náležejících žalobkyni bez právního důvodu, neboť příslušná nájemní smlouva byla uzavřena bez předchozího souhlasu obecního úřadu (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) s následkem absolutní neplatnosti této smlouvy. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni peněžní ekvivalent obohacení, jehož se jí užíváním nemovitosti dostalo (§451 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „o.z.“). Odvolací soud se však současně neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, takže odpovídá za škodu, která žalované vznikla tím, že musela předčasně opustit prostory, které dříve užívala. Poukázal na to, že zmiňovanou smlouvu uzavíral se žalovanou právní předchůdce žalobkyně, takže neplatnost smlouvy, jako důsledek absence zákonem požadovaného souhlasu obecního úřadu s jejím uzavřením, žalobkyně nezavinila. Naopak žalovaná, která tuto smlouvu uzavírala, se měla zajímat o to, zda zákonem vyžadovaný souhlas byl dán. Odpovědnost za neplatné uzavření této smlouvy je proto též na žalované. K vyklizení nemovitosti žalobkyně žalovanou vyzvala až po neúspěšných jednáních s žalovanou o uzavření nájemní smlouvy v dubnu a v květnu roku 2004 – tedy nikoliv neočekávaně „ze dne na den“. Odvolací soud uvedl, že skutečnost, že se vlastník domáhá ochrany svého vlastnického práva vyklizením nemovitosti užívaného bez právního důvodu, nelze označit za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud proto uzavřel, že není důvodu od částky, která žalobkyni (z titulu vydání bezdůvodného obohacení) náleží, odečíst částky, které by odpovídaly škodě, kterou měla žalovaná utrpět (jak učinil soud prvního stupně). Z tohoto důvodu byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 27. června 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 24. srpna 2007 včasné dovolání, a to do jeho části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a má tedy za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že argument, že žalobkyně nejednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť vyzývala žalovanou k vyklizení prostor již v dubnu a v květnu, nemá oporu ani v tvrzení žalobce ani v provedeném dokazování. Jednání žalobkyně tak bylo jednoznačně v příčinné souvislosti se vznikem škody, která žalované vznikla. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl v uvedeném výroku ve věci samé zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně nedatovaným písemným podáním založeným na č.l. 87 spisu (došlým soudu dne 21. září 2007), kdy navrhla jeho zamítnutí.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1
až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §451 odst. 1 o.z., podle něhož ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání podané v této věci však neobsahuje případnou argumentaci, která by ve smyslu vyloženého skutečně také zmíněné ustanovení naplňovala. Zabývá se v zásadě pouze ve stručnosti skutkový okolnostmi dané věci, což odpovídá faktickému uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., podle něhož lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí pak jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce. Dovolání však v tomto případě neuvádí takové skutečnosti, které by svědčily pro naplnění tohoto dovolacího důvodu. Podstatné přitom je to, že dovolatelka nikterak nezpochybňuje zásadní a současně přiléhavý argument odvolacího soudu spočívající v konstatování, že žalovaná se sama (na rozdíl od žalované) uzavření smlouvy účastnila jako smluvní strana, a měla se tedy zajímat o to, zda byl dán zákonem požadovaný souhlas s pronájmem.
Jestliže tedy v souzeném případě odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal náležitě v úvahu okolnosti daného případu, pak z hlediska výtek uplatněných žalovanou v dovolání je třeba napadený výrok ve věci samé považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 21.935,- Kč (srov. §2 odst. 1, §3 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 22.235,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, představována částkou 26.459,65 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu