ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.504.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 504/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) D. K., zastoupené advokátkou, a 2) M. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 56/2005, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2008, č. j. 21 Co 214/2007-168, takto:
Dovolání se odmítá.
Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. 21 Co 214/2007-168, k odvolání první žalované změnil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 3. 2007, č. j. 7 C 56/2005-147, v napadeném výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, jímž bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí parc. č. 4815 zast. plocha a nádvoří, parc. č. 4818/1 zast. plocha a nádvoří, budova bez č.p./č.e. na parc.č. 4815 jiná stavba, budova bez č.p./č.e. na parc. č. 4818/1 jiná stavba, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O. k., katastrální pracoviště P. na LV č. 7137 pro obec a k.ú. P.“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, tak, že žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí, zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo-li v řízení zjištěno, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána druhý žalovaný a nikoliv první žalovaná, není první žalovaná ve sporu pasivně věcně legitimována; žaloba vůči ní proto měla být bez dalšího zamítnuta. Protože pak druhý žalovaný proti rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé nepodala odvolání a protože žalovaní mají postavení samostatných společníků (91 odst. 1 o. s. ř.), nabyl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným samostatně právní moci a nepodléhal odvolacímu přezkumu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal druhý žalovaný dovolání, v němž namítá, že soudy obou stupňů vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu a že věc nesprávně právně posoudily, protože okresní soud „jednal o právech žalovaných tak, jako kdyby byli vlastníci nemovitostí, přestože jejich vlastnicí byla pouze druhý žalovaný. Odvolací soud ovšem nenapravil pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že jeho rozhodnutí je neurčité, nevykonatelné a nepřezkoumatelné, neboť žalobu vůči první žalované měl zamítnout, a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným určit, že vlastníkem předmětných nemovitostí je druhý žalovaný, takže bylo namístě rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž „trpí vadou, a to nevykonatelnosti a nekonkrétnosti rozhodnutí“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce a první žalovaná ve svých písemných vyjádřeních k dovolání poukázali na to, že druhý žalovaný nebyl účastníkem odvolacího řízení, takže rozhodnutí soudu prvního stupně vůči ní nabylo právní moci. Navrhli, aby dovolání druhého žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto.
V daném případě existuje mezi oběma žalovanými samostatné společenství podle §91 odst. 1 o. s. ř., pro něž je charakteristické, že každý z účastníků jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních účastníků žádný vliv; odvolání podané první žalovanou tudíž mělo procesní následky pouze pro ni samotnou. Vzhledem k tomu dospěl Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) k závěru, že druhý žalovaný není subjektivně způsobilý k podání dovolání, neboť nebyl účastníkem odvolacího řízení. Proto dovolací soud dovolání druhého žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. jako podané někým, kdo k dovolání není oprávněn, odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť nebyl-li druhý žalovaný účastníkem odvolacího řízení, nelze náklady žalobce vynaložené
na sepis vyjádření k dovolání druhé žalované považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva (§142 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.), když dovolání bylo nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť těmto účastníkům navzájem žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu