ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5059.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5059/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně E. H., dříve M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) K. K., 2) H. K., oběma zastoupeným advokátem, a 3) J. M., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 314/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2008, č. j. 10 Co 108/2008 - 556, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z nich částku 4.046,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 21. 10. 2004, domáhala, aby soud určil, že vlastníky pozemků p. č. 12198/22, 12198/15, 12198/103 a 12198/148, vše v k.ú. P., a to ve společném jmění manželů, jsou žalobkyně a třetí žalovaný. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný 3) tyto nemovitosti nabyl za trvání jejich manželství kupní smlouvou ze dne 22. 1. 2001, že kupní cena podle této smlouvy byla uhrazena z jejich společných prostředků, a byly tedy součástí jejich společného jmění manželů bez ohledu na skutečnost, že jako vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán pouze žalovaný 3). Kupní smlouvou ze dne 14. 4. 2004 žalovaný 3) bez jejího souhlasu předmětné nemovitosti prodal žalovaným 1) a 2), a tato je tedy relativně neplatným právním úkonem ve smyslu §40a a §145 odst. 2 věta druhá obč. zák. Žalobkyně současně výslovně uvedla, že se touto žalobou neplatnosti uvedené kupní smlouvy dovolává.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 17. 2. 2006, č. j. 12 C 314/2004-192, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně sice shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, avšak po provedeném obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně konkludentně souhlasila s uzavřením předmětné kupní smlouvy, jejíž relativní neplatnosti se dovolává, když byla přítomna převzetí kupní ceny vztahující se k této smlouvě a tyto finanční prostředky přijala.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 10. 2006, č. j. 10 Co 305/2006-245, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté, co „účastníky poučil podle §5, §43 odst. 1 o. s. ř. za použití §40a obč. zák.“, připustil podle §95 odst. 1 a 2 o. s. ř. „změnu žalobního petitu
na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi prodávajícím J. M., tj.
3. žalovaným, a manžely K. a H. K. ohledně specifikovaných pozemků“, neboť podle jeho názoru bylo třeba „jednat o neplatnosti právního úkonu, když její projednání jako předběžné otázky vztahující se k rozsahu či zařazení do SJM, tak jak byl žalobní petit formulován, za daného stavu řízení nelze akceptovat“; podle názoru odvolacího soudu „by bylo možné dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy projednat jako předběžnou otázku pouze při žalobě na určení, že je 3. žalovaný vlastníkem sporných nemovitostí“, a „teprve v návaznosti na takové rozhodnutí by bylo možné dál uvažovat o tom, zda spadá či nikoli do SJM.“ Dospěl k závěru, že „zamítavé stanovisko soudu prvního stupně opírající se o jedinou skutečnost, a to okamžik uzavření kupní smlouvy v r. 2004, je za daného zjištění společného hospodaření žalobkyně a 3. žalovaného kusé a neúplné“, a proto uložil soudu prvního stupně, aby účastníky řízení poučil podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a „provedl případné návrhy na doplnění důkazního řízení.“
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. 11. 2007, č. j. 12 C 314/2004-497, žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně udělila žalovanému 3) „generální zmocnění“ k hospodaření s majetkem v jejich společném jmění manželů a že při prodeji předmětných nemovitostí (které žalovaný zakoupil s podnikatelským záměrem) tak žalovaný 3) postupoval se souhlasem žalobkyně (minimálně konkludentním), který mu udělila při prvním použití majetku v SJM (§146 obč. zák.). Tento souhlas pak má ten důsledek, že právní úkony podnikajícího manžela při dispozici se společným majetkem nejsou relativně neplatné ve smyslu §145 odst. 2 a §40a obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003). Soud dále konstatoval, že i kdyby žalobkyně žalovanému 3) souhlas s použitím majetku v SJM pro jeho podnikání neudělila (což se v daném případě stalo), nemohl by být návrh žalobkyně důvodný vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně udělila konkludentní souhlas přímo k uzavření kupní smlouvy datované dne 14. 4. 2004 tím, že byla přítomna převzetí kupní ceny vztahující se k této smlouvě a tyto finanční prostředky přijala. Z těchto důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, č. j. 10 Co 108/2008-556, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž „za rozhodující považoval zjištění o charakteru společného hospodaření“ žalobkyně a žalovaného 3) za trvání manželství. Poukázal na to, že žalovaný 3) v rámci podnikání nakupoval a prodával nemovitosti a veškerý majetek a příjmy tvořící SJM bez jakýchkoli omezení při podnikání používal, že s tímto způsobem hospodaření byla žalobkyně srozuměna, když si uvědomovala, že finanční zabezpečení rodiny vychází z podnikání žalovaného 3), a „ani neprokazovala, že by žádný souhlas k použití společného majetku nikdy neudělila.“ V průběhu odvolacího řízení vznesl žalovaný 3) námitku promlčení uplatněné námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 14. 4. 2004, jíž odvolací soud přisvědčil, když „žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ve formě na určení vlastnictví k nemovitosti byla uplatněna 21. 10. 2004, tedy po uplynutí zákonem stanovené tříleté promlčecí doby;“ poukázal i na to, že „dokonce až během odvolacího jednání byla žaloba přeformulována na určení neplatnosti kupní smlouvy (16. 10. 2006). V této souvislosti není podle odvolacího soudu bez významu ani uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 1. 2001, kdy třetí žalovaný nabyl sporné pozemky do výlučného vlastnictví údajně rovněž bez vědomí žalobkyně.“
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní po právní stránce považuje otázku, „zda výkladem práva soudy obou stupňů není žalobkyně krácena ve svých právech, jako manželka ve smyslu ustanovení §144 a 146 obč. zák.“ Dále uvedla, že ve svých podáních před soudy obou stupňů jednoznačně prokázala, že byla žalovaným 3) zcela opomenuta, že nebyla o prodeji nijak informována a ani se jej nezúčastnila a že žalovanému 3) souhlas k prodeji nedala. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání v této věci podle nich není přípustné, že dovolacím důvodem v tomto případě nemůže být nesprávné hodnocení důkazů, a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Žalovaný 3) ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka
ve svém dovolání otázku jeho přípustnosti nevymezila tak, aby její podání bylo projednatelné, a nevymezila ani důvod dovolání; navrhl, aby dovolací řízení bylo zastaveno.
Podáním ze dne 12. 2. 2009, doručeným soudu prvního stupně dne 13. 2. 2009, žalobkyně doplnila prostřednictvím svého nynějšího zástupce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání vykazuje nedostatky, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců
od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel
před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; ani případný pouhý odkaz na text zákona anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení NS ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 23, C 1688). Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§243c odst. 1, §43 odst. 1 o. s. ř.), se po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nemůže přihlížet.
Vadu podání může dovolatel odstranit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty
k podání dovolání. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Jak vyplývá z obsahu spisu, rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobkyni doručeno dne 23. 5. 2008. Tímto dnem jí začala běžet dvouměsíční lhůta k podání dovolání, která skončila dne 23. 7. 2008. Žalobkyně sice včas podala prostřednictvím svého zástupce dovolání, v němž dostatečně určitě vymezila jeho rozsah, dovolací důvody však obsahově nevymezila. Protože dovolání lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dovolání žalobkyně postrádá obsahové vymezení dovolacích důvodů, nelze pro tyto nedostatky dovolání v dovolacím řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že zákonná lhůta, v níž bylo možno tyto nedostatky dovolání odstranit, marně uplynula, dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, aniž mohl přihlédnout k doplnění dovolání ze dne 12. 2. 2009, doručenému soudu prvního stupně dne 13. 2. 2009, či se zabývat dalšími okolnostmi.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3
o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalovaní 1) a 2), kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [odměna určená podle §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných 1) a 2) doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným 1) a 2) vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.292,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.092,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalované 1) a 2) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá
na náhradu nákladů řízení právo, a žalovaný 3), který byl odvolacím řízení úspěšný, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna určená podle §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 3) doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému 3) vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 3) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu