ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5450.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5450/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. R. p. R., proti žalovaným 1) R. M., a 2) K. M., oběma zastoupenými advokátem, o zaplacení částky 18.647,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 69.213,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně-pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 C 124/2001, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně-pobočce ve Valašském Meziříčí ze dne 23. května 2005, č.j. 15 C 124/2001-186, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2006, č.j. 42 Co 199/2006-242, takto:
Řízení o dovolání žalované 1) proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně-pobočce ve Valašském Meziříčí ze dne 23. května 2005, č.j. 15 C 124/2001-186, se zastavuje.
Dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. června 2006, č.j. 42 Co 199/2006-242, se odmítá.
Žalobce nemá vůči žalované 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. června 2006, č.j. 42 Co 199/2006-242, k odvolání žalovaných 1) a 2) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně- pobočce ve Valašském Meziříčí ze dne 23. května 2005, č.j. 15 C 124/2001-186,
ve výroku I., kterým byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit žalobci v zákonné lhůtě částku 18.647,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 22.6.2001 do zaplacení, ve výroku III., kterým byl zamítnut vzájemný návrh, aby žalobce byl zavázán zaplatit žalovaným 1) a 2) částku 69.213,- Kč a 10% úrok z částky 27.868,- Kč od 16.1.1997
do zaplacení, a ve výroku IV., kterým byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 750,- Kč (výrok I.); dále odmítl odvolání proti výroku II. rozsudku okresního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní 1) a 2) byli zavázání zaplatit žalobci 8% úrok z prodlení z částky 18.647,- Kč za den 21.6.2001 (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími byla dne 21.6.1996 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převáděný byt a společný podíl na společných částech domu a stavební parcely za kupní cenu 418.691,- Kč. Kupní smlouva byla zrušena dne 6.12.1996, kdy bylo žalovaným doručeno odstoupení žalobce od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny ve sjednané době, když takovou možnost si účastníci smlouvy výslovně sjednali. Syn žalovaných P. M. a jejich snacha M. M. zaslali po uzavření kupní smlouvy žalobci dne 28.11.1996 částku 80.000,- Kč a dne 16.6.1997 částku 13.500,- Kč, a to z účtu P. M. Dále z úvěru ze svého stavebního spoření poskytli platbu žalobci ve výši 92.696,30 Kč. Učinili tak na základě dohody s žalovanými, kteří měli vůči žalobci závazek zaplatit na kupní cenu bytu částku 418.691,- Kč. Důvodem poskytnutí těchto plateb byla skutečnost, že syn žalovaných v minulosti obdržel od žalovaných byt. Aby nebyl zvýhodněn oproti své sestře, která od žalovaných neobdržela ničeho, uhradil po dohodě s žalovanými předmětné platby. Peníze považoval syn žalovaných za peníze žalovaných a po rodičích je nechtěl vrátit. Celkem žalobce obdržel platbu ve výši 186.196,30 Kč. Dne 24.6.1999 dal žalobce příkaz k převodu částky 158.328,- Kč ze svého účtu na účet P. M., když dopisem ze dne 28.6.1999 učinil vůči žalovaným projev vůle směřující k započtení vzájemných splatných pohledávek mezi účastníky. Žalobce tak vrátil na tento účet částku o 27.868,- Kč nižší než přijal. Žalovaní po dobu od srpna 1996 do 2.1.2001 užívali předmětný byt bez právního důvodu, přičemž řádně hradili pouze platby za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a neplatili nájemné. Částka 27.868,- Kč, kterou si ponechal žalobce, odpovídala výši nájemného za předmětný byt za období od srpna 1996 do června 1999. Výše čistého nájemného za období od července 1999 do prosince 2000 (žalované období) činila celkem 18.647,- Kč. Tyto skutečnosti byly mezi účastníky nesporné a nebyly zpochybněny ani podaným odvoláním.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní v období od srpna 1996 do 2.1.2001 užívali předmětný byt bez právního důvodu, přičemž jim za žalované období od července 1999 do prosince 2000 vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §451 obč. zák., spočívající v majetkovém prospěchu získaném plněním bez právního důvodu. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase u obdobných bytů v dané lokalitě, a které za žalované období představuje částku 18.647,- Kč spolu s 8% úrokem z prodlení od 22.6.2001 do zaplacení.
Oproti soudu prvního stupně, který posoudil vzájemný návrh žalovaných vůči žalobci z hlediska ujednání žalovaných se synem jako přistoupení k závazku žalovaných dle ustanovení §534 obč. zák., odvolací soud dospěl k závěru, že se jednalo o tzv. nepojmenovanou smlouvu, na základě které syn žalovaných s úmyslem vyrovnat svůj předchozí závazek vůči rodičům poskytl žalovaným plnění ve výši poskytnutých plateb s tím, že se dále již jedná o finanční prostředky žalovaných. Odvolací soud se však ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že plnění žalobci v celkové výši 186.196,30 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalobce ve smyslu ustanovení §451 obč. zák. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že nárok žalovaných na vrácení bezdůvodného obohacení žalobce je již ve smyslu ustanovení
§107 odst. 1 a 2 obč. zák. promlčen, když již uplynula dvouletá subjektivní i tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku. Přitom v době, kdy žalobce učinil právní úkon směrující k započtení částky 27.868,- Kč, existoval prokazatelně nárok žalobce na zaplacení této částky představující bezdůvodné obohacení žalovaných za užívání bytu a tento nárok žalobce nebyl v plném rozsahu promlčen. Za nadbytečné odvolací soud pak považoval zabývat se podrobněji tím, zda započtení ze strany žalobce bylo učiněno platně v plném rozsahu započtené částky dle ustanovení §581 odst. 2 obč. zák., za situace, kdy právo žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení se jednoznačně promlčelo.
Konečně odvolací soud nesouhlasil s odvolací námitkou žalovaných o úmyslném bezdůvodném obohacení žalobce, když žádné skutečnosti o úmyslném jednání žalobce nebyly zjištěny. V době, kdy žalobce si ponechal částku 27.868,- Kč z peněz, které mu zaslali žalovaní, existoval jeho nárok vůči žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž právě za účelem úhrady této pohledávky si žalobce tuto částku započetl.
Na straně žalobce nelze proto shledat úmyslné bezdůvodné obohacení.
Proti tomuto rozsudku i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že soudy hodnotily užívání bytu ze strany žalovaných jako užívání bez právního důvodu, což je ale v rozporu s provedenými důkazy, zvláště s kupní smlouvou o převodu bytu. Navíc žalovaní třemi splátkami uhradili část kupní ceny bytu. V rozporu se svědeckou výpovědí syna žalovaných jsou závěry soudů, že to byl syn žalovaných, který svými penězi zaplatil část kupní ceny, a tyto peníze měly být jakýmsi ekvivalentem, kterým by syn vyrovnal dluh žalovaných v souvislosti s tím, že od nich v minulosti obdržel byt a že tyto peníze považoval za peníze žalovaných. V příkrém rozporu se svědeckou výpovědí syna žalovaných je i závěr odvolacího soudu, že se v daném případě nemělo jednat o půjčku rodičům. Žalobce si bez jakéhokoliv právního důvodu započetl částku 27.868,- Kč z titulu jakéhosi svého nároku vůči žalovaným. Žalobce nemohl učinit projev vůle k započtení splatných pohledávek mezi účastníky, nemohl si tudíž ani započítat částku 27.868,- Kč na dluh za nájem bytu, který užívali žalovaní. Především se žalovaní domnívají, že jejich nárok, který uplatnili vzájemným návrhem, nemohl být promlčen, když mají za to, že na straně žalobců se jedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, jak vypovídají listiny, které jsou součástí spisu. Žalovaná 1) navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolatelka výslovně dovoláním napadla i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci napadá žalovaná část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl výrokem v odstavci I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 18.647,- Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že se jedná o peněžité plnění, jehož výše nedosahuje zákonné hranice 20.000,- Kč, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v této části přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná 1) dále napadá dovoláním část rozsudku odvolacího soudu, kterým byl výrokem v odstavci I. rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen ve výroku III., kterým byl zamítnut vzájemný návrh, aby žalobce byl zavázán zaplatit žalovaným 1) a 2) částku 69.213,- Kč s příslušenstvím. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaná 1) kromě níže uvedené námitky nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalované 1) pro posouzení věci významné. Žalovaná 1) tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelka namítá, že žalobce si bez jakéhokoliv právního důvodu započetl částku 27.868,- Kč, nejedná se o právní otázku, která by byla pro rozhodnutí věci určující s tím, že její posouzení samo o sobě nemělo na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí týkající se vzájemného návrhu žalovaných na právním závěru, že rozhodující je skutečnost, že právo žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalovanou 1) (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Směřuje-li dovolání i proti výroku II. napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti výroku II. soudu prvního stupně, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn (§218 písm. b) o.s.ř.), dovolání není podle občanského soudního řádu přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.10.2002, sp. zn.
26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 196, ročník 2002).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované 1) není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované 1) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalovaná 1) v něm byla bezúspěšná.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Karel Podolka, v . r.
předseda senátu