ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.919.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 919/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně T. C. R. a. s., proti žalované T. 0. C. R. a.s., zastoupené advokátem, o 898.932.721,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 274/2004-43, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2006, č. j. 3 Cmo 383/2005-95, takto:
Dovolání proti výroku III. odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení se odmítá, jinak se dovolání zamítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením v záhlaví označeným k odvolání žalobkyně rozhodl tak, že zamítl její návrh na přerušení řízení (výrok I.), potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2005, č. j. 22 Cm 274/2004-43, jímž bylo ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno řízení s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Č. t. ú., rozhodnuto o vrácení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve věci, v níž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 898.932.712,39 Kč s příslušenstvím jako sporné ceny služby propojení telekomunikačních sítí mezi nimi v období od 1. 1. 2001 do 26. 11. 2001, není dána pravomoc k rozhodování soudu, nýbrž jinému orgánu – Č. t. ú. V odůvodnění uvedl, že z §78 odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně jiných zákonů vyplývá, že ve sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Č. t. ú., jeho působnost všeobecná i působnost v oblasti přístupu a propojování veřejných telekomunikačních sítí a v oblasti cen je vymezena dále i v ustanoveních §95 odst. 1 písm. c), odst. 4 písm. a) a odst. 7 písm. c) tohoto zákona.
Žalobkynino dovolání směřuje proti výrokům II. a III. napadeného usnesení odvolacího soudu. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podává je z toho důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolacím soudem užitá ustanovení zákona o telekomunikacích „neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že rozhodování předmětného sporu je v pravomoci českého telekomunikačního úřadu“. Domnívá se, že je dána pravomoc obecného soudu. V podání, označeném jako „Doplnění dovolacího důvodu“, poukazuje na to, že zákon o telekomunikacích byl od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů. Opakuje námitku, obsaženou již v žalobě, že účastníci uzavřeli smlouvu o propojení dne 17. 12. 1997 dobrovolně jako podnikatelé. Nárok na zaplacení ceny za propojení do mobilní sítě, jehož přiznání žalobkyně požaduje, je tedy nárokem z obchodního závazkového vztahu. Protože tento nárok časově předchází počátek účinnosti zákona o elektronických komunikacích a jde o nárok z obchodního vztahu, není sporem o povinnosti uložené posledně uvedeným zákonem ve smyslu §127 odst. 1 cit. zákona.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na ustanovení §136 odst. 1 zákona o elektrických komunikacích, podle něhož se tímto zákonem řídí i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé dle dosavadních právních předpisů. Z toho plyne, že rovněž zmocňovací ustanovení §127 odst. 1 cit. zákona se vztahuje i na spory týkající se takových dříve vzniklých právních vztahů v oblasti elektronických komunikací. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání, jež je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle §78 odst. 6 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, o sporech v oblasti cen za propojení rozhoduje Ú. (Č. t. ú.) podle zvláštního předpisu, jímž je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. I když nárok žalobkyně vznikl za účinnosti tohoto zákona, je třeba jej posuzovat podle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, a to s přihlédnutím k §136 odst. 1, podle něhož se tímto zákonem řídí i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Mýlí se proto dovolatelka, pokud se domnívá, že nelze užít ustanovení §127 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., podle něhož předseda R. (Č. t. ú., zřízeného podle §3 tohoto zákona) rozhoduje spory mezi osobami vykonávajícími komunikační činnosti (§7) na základě kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Podle §7 odst. 1 písm. b) zákona jsou komunikačními činnostmi poskytování služeb elektronických komunikací. Uvedenému úřadu, resp. předsedovi jeho R., proto přísluší rozhodnutí o nároku žalobkyně na zaplacení ceny za služby propojení telekomunikačních sítí účastníků.
To je ostatně ve shodě i s usnesením Zvláštního senátu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. Konf 21/2007-107, vydaným ve věci týchž účastníků, jež vychází z toho, že příslušným k rozhodnutí o zaplacení ceny za propojení veřejných telekomunikačních sítí je předseda Č. t. ú. (zde jeho R.), když zákon č. 127/2005 Sb. v tomto ohledu nic odchylného nestanoví (srv. §136 odst. 1 cit. zákona). Pro stručnost lze proto v bližším odkázat na odůvodnění označeného usnesení.
Pro úplnost třeba dodat, že je to ve shodě i s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1393/07, jímž byla m. j. ústavní stížnost žalobkyně proti uvedenému usnesení Zvláštního senátu odmítnuta, a na jehož odůvodnění lze v bližším rovněž odkázat.
Z vyloženého je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl, krom dovolání, směřujícího proti výroku III. usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, jež občanský soudní řád v §236 – 239 o. s. ř. vůbec nepřipouští, a které proto odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, resp. odmítnuto, takže je ve smyslu cit. ustanovení povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (odměna určená podle §14 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou částku 800,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit žalované v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který žalovanou v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu