ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.946.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 946/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. B., 2) B. V., a 3) M. B., všem zastoupeným advokátem, o zaplacení 213.909,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7C 2380/2004, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2007, č.j. 19 Co 413/2006-236, takto:
Dovolání žalovaných se odmítá.
Dovolání žalobce se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 3. března 2006, č.j. 9 C 2380/2004-121, výrokem I. a III. uložil, aby jak první, tak i druhá žalovaná zaplatily žalobci každá částku 64.058,75 Kč. Výrokem V. uložil třetímu žalovanému zaplatit žalobci částku 54.186,42 Kč. Výrokem II. a IV. žalobu zamítl pokud se žalobce domáhal proti první žalované a proti druhé žalované, aby každá z nich zaplatila žalobci další částku 7.244,48 Kč, stejně jako příslušenství pohledávky. Výrokem VI. žalobu zamítl, aby třetímu žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci dalších 17.116,81 Kč, stejně jako příslušenství pohledávky. Výroky VII. a VIII. rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek a výroky IX. a X. o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 29. března 2007, č.j. 19 Co 413/2006-236, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I., III. a V., že ve vztahu jak k první, tak i k druhé žalované žalobu zamítl u každé z nich co do částky 53.741,25 Kč; ve vztahu k třetímu žalovanému žalobu zamítl co do částky 53.740,90 Kč, přičemž v ostatním rozsudek soudu prvního stupně v těchto výrocích potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že splnil závazek plynoucí ze smlouvy zprostředkovatelské tím, že aktivně vyvíjel činnost směřující k vytvoření příležitosti pro žalované jako zájemce o uzavření nové smlouvy s A. B. Z., a.s. (dále jen „A.“) a tato činnost byla v příčinné souvislosti s uzavřením smlouvy s obsahově lepšími podmínkami pro žalované. Má proto nárok na 15% z vyplacených odměn žalovaným za rok 2002 plynoucích z využití jejich autorských práv podle této smlouvy. Tento závěr podle odvolacího soudu však platí jen ve vztahu ke smlouvě s A. v základní podobě ke dni 1. ledna 2002, nikoliv již k dodatku této smlouvy (který se vztahuje na užití díla jinými způsoby, jež nebyly obsahem smlouvy původní, když strany reagovaly pouze na uzavření smlouvy mezi A. a Č., jíž zprostředkoval A., přičemž přínos žalobce k uzavření této smlouvy byl vyloučen, a potvrzen nebyl ani přínos žalobce na uzavření zmiňovaného dodatku smlouvy; žalobci v tomto případě proto odměna nenáleží). Žalobcem tvrzený základ nároku – doplatek ve výši 370.370,- Kč podle odvolacího soudu nelze dovodit z žádného důkazu provedeného soudy. Uplatněný požadavek je v rozporu s obsahem zprávy o přehledu vyplacených částek na autorských honorářích za rok 2002, jak jejich přehled soudu poskytl A. ve zprávě ze dne 31. října 2005, podle něhož byla na skladě smlouvy ze dne 1. ledna 2002 na odměnách za prodej díla zálohově vyplacena částka 725.260,- Kč bez DPH; na základě uskutečněného prodeje díla pak žalovaným vznikl nárok na celkovou odměnu ve výši 921.784,82 Kč. Po odpočtu vyplacené zálohy byl za rok 2002 vyplacen žalovaným na účet žalobce doplatek z odměny z prodeje autorských práv ve výši 196.524,82 Kč; včetně DPH ve výši 206.350,20 Kč. Odvolací soud pak vzal tuto částku za základ nároku, představovaného 15% z této sumy, tedy celkem 30.952,50 Kč. Na každého z žalovaných tak připadá z tohoto nároku pouze třetina, tj. 10.317,50 Kč. K odměně zjištěné za rok 2002 tak nelze připočítat ani odměny za využití díla plynoucí ze smlouvy s Č. Nárok na odměnu nelze přiznat ani z částek vyplacených z realizovaných obchodů za rok 2002 se společnostmi S. F. P., R. I. a T. N., neboť jde o nároky (sice vyplacené v roce 2002), avšak plynoucí z licenčních smluv, uzavřených již v roce 2001, tedy ještě před účinností smlouvy mezi účastníky, jak je zřejmé ze zprávy A. ze dne 3. února 2006.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupcům účastníků dne 18. července 2007, resp. dne 19. července téhož roku, kdy toto rozhodnutí také nabylo právní moci. Uvedené rozhodnutí napadli včasnými dovoláními jak žalobce, tak i žalovaní.
Žalovaní přípustnost dovolání odvíjejí z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod činí odkaz na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Žádají, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce dovolání podává z důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a napadá jím výrok ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel mimo jiné poukazuje na to, že odvolací soud dovodil, že žalobce prokázal, že splnil svůj závazek plynoucí ze zprostředkovatelské smlouvy tím, že aktivně vyvíjel činnost směřující k vytvoření příležitosti pro žalované jako zájemce k uzavření nové smlouvy s A., a tato jeho činnost je v příčinné souvislosti s uzavřením smlouvy s obsahově lepšími podmínkami pro žalované, takže žalobce má nárok na 15 % z vyplacených odměn žalovaným za rok 2002 plynoucích z využití jejich autorských práv podle této smlouvy. V rozporu s tímto závěrem a s ustanovením §774 odst. 1 o.z. pak odvolací soud rozhodl o nároku žalobce na odměnu z autorských honorářů žalovaných od A. za užití filmových práv Č. t. Dovolatel poukazuje na to, že se stejně jako o uzavření výhradní smlouvy z prvního ledna 2002 mezi žalovanými a A., přičinil i o uzavření dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 20. srpna 2002. Vznikl mu tak vůči žalovaným nárok na odměnu ve výši 15% z veškerých autorských honorářů vyplácených žalovaným A., tedy i z honorářů za užití díla Č. t. Podle dovolatele je podstatné, že v posuzovaném případě šlo o obchody uskutečněné na základě původní výhradní smlouvy o převodu práv k užití autorského díla a o správě autorských práv ze dne 1. ledna 2002 (byť ve znění dodatku z 20. srpna 2002), takže všechny obchody uskutečněné A. by měly mít stejný režim (vyjma délky licenčního období pro Č. t.). Dovolatel též poukazuje na to, že v plném rozsahu prokázal i nárok na zaplacení odměny za obstarání výkonu autorských práv žalovaných odvozené z autorských honorářů zúčtovaných žalovaným ze strany A. za obchody se společnostmi T. N., R. I.
a S. F. P. Dovolatel navrhuje, aby dovoláním napadená část rozsudku byla rušena, a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud při posouzení podaných dovolání přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
V souvislosti s dovoláním žalovaných je třeba připomenout, že pokud napadeným rozsudkem byla žaloba v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně proti každému z nich zčásti zamítnuta, žalovaní nejsou k němu ve smyslu §240 odst. 1 o.s.ř. legitimováni, neboť v tomto případě se toto rozhodnutí nikterak nedotýká jejich práv. Dovolání proti zbývajícím výrokům ve věci samé, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen pak není přípustné, neboť ve vztahu ke každému z žalovaných bylo rozhodnuto o částce nepřevyšující 20.000,- Kč (u první žalované jde o částku 10.317,50 Kč, u druhé žalované o tutéž částku a u třetího žalovaného o sumu 445,52 Kč). Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 téhož zákona ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto podané dovolání žalovaných z tohoto důvodu odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b) a c/ téhož zákona).
V případě dovolání žalobce dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté rozsudek Krajského soudu v Praze přezkoumal v tomto výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. O tento případ však v souzené věci nejde, když samotné dovolání neuvádí v zásadě takové právní argumenty, které by užití tohoto ustanovení odůvodňovaly. Skutečností totiž je, že základem rozhodnutí odvolacího soudu byla skutková zjištění vztahující se k obsahu již míněné smlouvy uzavřené dne 1. ledna 2002 účastníky, což nachází odraz i ve vlastním dovolání žalobce.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se vztahuje k pochybením soudů ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132, protože
-soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
-soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo,
-v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor,
-nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (viz Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Lubomír Drápal, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Michalů Mazanec, 6. vydání 2003, C.H.BECK, str. 1067, násl.).
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí založil na konkrétních skutkových zjištěních vyplývajících z konkrétně provedených důkazů
a své rozhodnutí v tomto smyslu též odůvodnil. Dovodil takto, že pokud má žalobce nárok na 15% z vyplacených odměn žalovaným za rok 2002 plynoucích z využití autorských práv, pak tento závěr platí jen ve vztahu ke smlouvě s A. v základní podobě ke dni 1. ledna 2002, nikoliv již k dodatku této smlouvy (který se vztahuje na užití díla jinými způsoby, jež nebyly obsahem smlouvy původní, když strany reagovaly pouze na uzavření smlouvy mezi A. a Č., jíž zprostředkoval A., přičemž přínos žalobce k uzavření této smlouvy byl vyloučen, a potvrzen nebyl ani přínos žalobce na uzavření zmiňovaného dodatku smlouvy. Nelze proto mít za to, že by byl splněn některý z uvedených předpokladů naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Z hlediska podaného dovolání tak nebyly naplněny dovolatelem uplatněné dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je v dovoláním žalobce napadených výrocích správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151, 142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy dovolání žalobce bylo zamítnuto a dovolání žalovaných bylo odmítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu