ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1119.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1119/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. ú. p. P., zastoupeného JUDr. L. B., advokátem proti žalovanému B. – P. a.s., zastoupenému JUDr. O. Š., advokátkou o zaplacení částky 365.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 152/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 1 Cmo 33/2007-124, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 1 Cmo 33/2007-124, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2006, č.j. 43 Cm 152/2003-91, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 43 Cm 152/2003-91, zamítl žalobu o zaplacení částky 365.000,- Kč (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem sporu je nárok žalobce na zaplacení smluvních úroků z prodlení se zaplacením ceny díla vyplývajících ze smlouvy o dílo (dále jako „smlouva“), jež byla uzavřena mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem dne 28.12.1998, v níž se žalobce zavázal zhotovit pro žalovaného výrobní dokumentaci stroje na výrobu sektových záklopek. O jistině, tj. o zaplacení ceny díla, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5.5.2003, č.j. 41 Cm 87/2000-33, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2004, č.j. 2 Cmo 447/2003-51, tak, že žalobě na zaplacení částky 500.000,- Kč bylo vyhověno. Při posuzování nároku na zaplacení příslušenství z přisouzené jistiny pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s výkladovými pravidly obsaženými v ustanovení §266 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), je nutno hodnotit smlouvu „odlišně“ jako absolutně neplatnou pro rozpor s §37 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), neboť její předmět byl vymezen neurčitě.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmět díla byl ve smlouvě sjednán „naprosto nejasně a neurčitě“ v rozporu s ustanovením §536 odst. 1 a 2 obch. zák., v důsledku čehož je smlouva absolutně neplatná, „a to včetně ujednání o sjednaném smluvním úroku“. Odvolací soud „pro úplnost“ konstatoval, že v řízení vedeném mezi účastníky před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 41 Cm 87/2000 se soud „pro procesní postoj účastníků“ otázkou platnosti sporné smlouvy vůbec nezabýval, v důsledku čehož ze závěrů rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2003, č.j. 41 Cm 87/2000-33, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 2 Cmo 447/2003-51, „nebylo lze vycházet“.
Žalobce podal proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, v němž namítl, že „napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam“, a to „rovněž“ proto, že je v rozporu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 430/04 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2004, č.j. 29 Odo 836/2003-286. Dovolatel uvedl, že soud se v daném případě „neměl vůbec platností či neplatností původního smluvního závazku mezi účastníky zabývat“ a měl vycházet ze skutečnosti, že o jistině již bylo pravomocně rozhodnuto. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se „odvolacími důvody žalobce vůbec nezabýval a tudíž nesplnil svou funkci soudu druhého stupně“.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů. Uvádí, že zaplacením jistiny podle již pravomocného rozhodnutí soudu splnil svoji povinnost, avšak teprve po zaplacení této částky došlo ke skutečnosti, z níž bylo možno dovodit neplatnost právního úkonu, proto uvedená námitka byla uplatněna teprve v řízení o nároku na zaplacení úroků z prodlení. Bylo-li plněno na základě neplatného právního úkonu, jsou si subjekty povinny vrátit plnění dle zásad o bezdůvodném obohacení, na čemž nic nemění skutečnost, že již dříve bylo rozhodnuto o zaplacení jistiny, neboť platnost smlouvy „nebyla ani nemohla“ být v těchto řízeních zkoumána. Pravomocný rozsudek, jímž byl žalovaný zavázán k zaplacení jistiny, není napadeným rozhodnutím nijak dotčen. Projednávaná věc je pak „zcela odlišná“ od věci, jež byla předmětem řízení před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 430/04. Rozhodnutím, že příslušenství musí sledovat osud jistiny, by „soud poskytl ochranu práv někomu, komu ve skutečnosti nepřísluší, čímž by došlo k rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu“.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť není splněna podmínka, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené podmínky a vykazuje stanovené náležitosti (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky, zda v řízení o zaplacení příslušenství pohledávky se může soud zabývat existencí pohledávky, bylo-li již v jiném – předcházejícím – řízení, jehož účastníky byly tytéž osoby, rozhodnuto o povinnosti žalovaného o úhradě pohledávky (jistiny).
Podle ustanovení §159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Nejvyšší soud již v rozsudku, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
Jelikož v předmětné věci již bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalovaného k úhradě ceny díla a tímto výrokem je ten, kdo byl účastníkem řízení, vázán (§159 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2002, jakož i §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2003), a ani soud při posouzení právního vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku (právního vztahu) mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (i soud je smyslu výše uvedených ustanovení vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění), nemůže existenci téhož právního vztahu v poměru mezi týmiž účastníky znovu posuzovat v jiném řízení (popř. další fázi téhož řízení), a to ani jako otázku předběžnou.
V daném případě bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5.5.2003, č.j. 41 Cm 87/2000-33, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.11.2004, č.j. 2 Cmo 447/2003-51, pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalovanému na peněžité plnění (zaplacení jistiny) z důvodu uzavřené smlouvy o dílo ze dne 28.12.1998. Proto v tomto následném řízení, v němž se žalobce domáhá zaplacení příslušenství z přisouzené jistiny, nelze ani jako předběžnou otázku řešit, zda z uvedeného právního důvodu měl žalovaný povinnost plnit vůči žalobci či nikoliv.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatele naplňující důvod nesprávného právního posouzení věci relevantními, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu