ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1278.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1278/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce E. B. s.r.o., proti žalovanému A.-T. s.r.o., zastoupenému JUDr. R. M., advokátem o zaplacení 500.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 43/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č.j. 12 Cmo 178/2007-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 3 Cm 43/2004-72, uložil žalovanému zaplatit žalobci 500.560,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení p.a. od 20.11.2002 do zaplacení (výrok I.), co do nároku na zaplacení 7,5 % úroku z prodlení p.a. z částky 500.560,- Kč za dobu od 28.12.2001 do 19.11.2002 žalobu zamítl (výrok II.), co do nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 500.560,- Kč za dobu od 27.12.2001 do 28.12.2001 a ve výši 4,5 % p.a. z uvedené částky od 28.12.2001 do zaplacení, řízení zastavil (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci jejich náhradu ve výši 56.755,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 6.3.2001 uzavřena platná smlouva, označená jako smlouva o výpůjčce (dále jen „smlouva“), na jejímž základě předal žalobce žalovanému do užívání autobus blíže specifikovaný ve smlouvě. Žalovaný autobus užíval do 19.12.2001, aniž by žalobci za užívání tohoto autobusu zaplatil nějakou částku. Počáteční stav tachometru autobusu činil ke dni jeho předání žalovanému 1.280 km a ke dni 11.10.2001 37.802 km. Žalobce v rozhodné době účtoval nájemné za pronájem dopravních prostředků ve výši „kolem“ 17,- Kč za jeden kilometr.
Soud prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu jako platnou s tím, že je nutno na ni aplikovat ustanovení §630 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), upravujícího smlouvu o nájmu dopravního prostředku, byť je označena jako smlouva o výpůjčce a ve všeobecných podmínkách, jež jsou nedílnou součástí smlouvy, je uvedeno, že se řídí ustanoveními občanského zákoníku, neboť ve smlouvě bylo „jednoznačně uvedeno“, že žalobce (ve smlouvě označený jako půjčitel), půjčuje žalovanému (vypůjčiteli) předmětné vozidlo za úplatu. S ohledem na skutečnost, že mezi stranami sporu nedošlo k uzavření (smlouvou avizovaného) písemného dodatku ke smlouvě, jenž by stanovil výši nájemného, vycházel soud prvního stupně při určení výše nájemného z ustanovení §634 odst. 1 obch. zák. a na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobou požadované nájemné ve výši 500.560,- Kč je „ještě“ nižší, než činilo obvyklé nájemné v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze pronajatého dopravního prostředku. Pokud jde o nárok na zaplacení úroků z prodlení, dospěl soud prvního stupně v souladu s ustanovením §340 odst. 2 obch. zák. k závěru, že na základě provedeného dokazování se žalovaný ocitl v prodlení až od 20.11.2002 a nikoli od tvrzeného 28.12.2001.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva ze dne 6.3.2001 je platným právním úkonem, jakož i se závěrem, že na vztahy touto smlouvu založené je třeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, poněvadž touto smlouvou je upraven závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.). Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že dotčenou smlouvu je v souladu s jejím obsahem nutno kvalifikovat jako smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle §630 odst. 1 obch. zák., jejímž pojmovým znakem je úplatnost. Platnost smlouvy skončila až dne 19.12.2001, neboť žalovaný užíval pronajatý autobus i po 6.7.2001, kdy dle smlouvy mělo dojít k ukončení nájmu, a pronajímatel proti tomu nepodal v zákonné 30ti denní lhůtě návrh na vydání věci, v důsledku čehož v souladu s ustanovením §1 odst. 1 a 2 obch. zák. za analogického použití §676 odst. 2 věty první obč. zák. došlo k obnovení nájemní smlouvy za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně určení výše nájemného dle ustanovení §634 odst. 1 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel má výhrady k posouzení smlouvy o výpůjčce podle ustanovení §630 obch. zák. Má za to, že závěry soudů obou stupňů nebyly podloženy dostatečnými skutkovými zjištěními. Dovolatel se domnívá, že na předmětnou smlouvu plně dopadá úprava smlouvy o výpůjčce dle občanského zákoníku a odkazuje přitom na text dané smlouvy a všeobecné podmínky, jež jsou nedílnou součástí smlouvy. Smlouva by se dle jeho přesvědčení mohla stát úplatnou pouze přijetím zvláštního dodatku, k čemuž nikdy nedošlo, a žalobce žalovanému dokonce nikdy ani nepředložil návrh na sjednání takového dodatku. V řízení nebylo prokázáno, že se strany dohodly na ceně.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
V projednávané věci založil dovolatel výtku nesprávného právního posouzení věci především na kritice hodnocení provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění. Případná nesprávnost skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl, není však žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování). Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Námitka týkající se posouzení povahy (podstaty) smlouvy o výpůjčce jako smlouvy o nájmu dopravního prostředku dle ustanovení §630 obch. zák. neobstojí, neboť jednak výhrady dovolatele směřují ke konkrétním okolnostem daného případu a nemají tak judikatorní přesah, jednak závěr odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se s právním názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) v této otázce ztotožnil. V řízení bylo prokázáno, že žalobce a žalovaný při uzavírání smlouvy vystupovali jako podnikatelé, že oběma stranám smlouvy při jejím uzavírání bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se smlouva týká jejich podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.). Podle ustanovení §630 odst. 1 obch. zák. smlouvou o nájmu dopravního prostředku se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit úplatu (nájemné). Podle odstavce 2 smlouva vyžaduje písemnou formu. Smlouva o nájmu dopravního prostředku je zvláštním typem nájemní smlouvy ve vztahu k nájemní smlouvě upravené v ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku. K jejím podstatným obsahovým částem patří určení dopravního prostředku, dočasnost užívání a úplatnost, přičemž ze smlouvy musí být patrné, že jedna strana přenechává druhé straně užívání dopravního prostředku. Samotná výše úplaty pak ve smlouvě sjednána být nemusí (srov. §634 odst. 1 obch. zák.).
Právní posouzení smlouvy o výpůjčce ze dne 6. 3. 2001 jako platné smlouvy podle ustanovení §630 a násl. obch. zák. tak není v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání – aniž nařizoval jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, takže na náhradu těchto nákladů nemá právo, přičemž žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu