ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1489.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1489/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce A. Š., zastoupeného JUDr. T. Ch., advokátem, proti žalované A.s. r. o., zastoupené JUDr. Z. F., advokátkou, o zaplacení částky 1,664.891,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 169/2003, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2006, č. j. 15 Co 54/2006-176, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku ze dne 18. října 2006, č. j. 15 Co 54/2006-176, jímž Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku, jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce zamítá.
III. Dovolání žalované se odmítá.
IV.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 15 C 169/2003-123, uložil P. R., (původně prvnímu žalovanému, dále jen „dlužník“) a žalované (původně druhé žalované) zaplatit žalobci částku 1,664.891,25 Kč s 20% úrokem z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 286.340,47 Kč od 1. března 2003 do zaplacení s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého žalovaného (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud prvního stupně zejména uvedl, že dlužník uzavřel s právní předchůdkyní žalobce Č. s., a. s. (dále jen „banka“) 3. dubna 1997 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou byl dlužníkovi poskytnut střednědobý úvěr ve výši 5,000.000,- Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu se stanoveným úrokem. V článku III. odst. 1 smlouvy o úvěru si strany dohodly úrokovou sazbu ve výši 3 % ročně nad základní úrokovou sazbu banky, a ta ke dni uzavření smlouvy činila 12,6 % ročně. Pro případ prodlení se splácením jistiny byla dohodnuta v článku III. odst. 2 smluvní pokuta ve výši 20 % ročně a v článku VII. odst. 1 pro případ prodlení dlužníka s plněním kterékoliv nepeněžité smluvní povinnosti smluvní pokuta 50.000,- Kč. Součástí smlouvy o úvěru byly obecné úvěrové podmínky (dále jen „úvěrové podmínky“), které obsahovaly ustanovení, podle něhož je úroková sazba stanovena ve smlouvě součtem základní úrokové sazby banky, jež se mění v souladu s vývojem cen na finančních trzích, a odchylky od základní úrokové sazby. Smlouvou o postoupení pohledávek z 30. června 2001, ve znění dodatku č. 1 z 16. července 2001 (dále jen „první smlouva“) byla pohledávka ze smlouvy o úvěru postoupena K. b. P., s. p. ú., jejíž právní nástupkyní se na základě zákona č. 239/2001 Sb., o Č. k. a. a o změně některých zákonů (zákon o Č. k. a.), stala k 1. září 2001 Č. k. a.(dále jen „Č.“), která následně smlouvou o postoupení pohledávek z 10. února 2004 (dále jen „druhá smlouva“) postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobci.
Splnění závazku ze smlouvy o úvěru bylo zajištěno prohlášením o ručitelském závazku žalované z 26. března 1997 (dále jen „ručitelské prohlášení“), ve kterém se žalovaná zavázala uspokojit věřitele, jestliže dlužník nesplní závazky ze smlouvy o úvěru, a to v plném rozsahu, včetně příslušenství. Banka vyzvala dlužníka k úhradě dlužné částky upomínkou ze 4. května 2001.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle §497 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a platným je i ručitelský závazek podle §303 a §304 odst. 2 obch. zák. První i druhá smlouva mají zákonné náležitosti a za smluvní strany je podepsaly osoby k tomu oprávněné. Nepřisvědčil námitce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a považoval za nesporné, že dlužník své povinnosti ze smlouvy o úvěru nesplnil. Žalovanou částku představují dlužné splátky úvěru ve výši 842.000,14 Kč, neuhrazené smluvní úroky 286.340,47 Kč, úroky z prodlení - smluvní pokuta 512.430,66 Kč, úroky z prodlení ze smluvních úroků 19.882,58 Kč a poplatky 4.237,40 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované co do částky 1,132.578,01 Kč s tím, že povinnost žalované k plnění zaniká v rozsahu plnění dlužníka (první výrok), změnil jej v části výroku, kterou byla žalovaná zavázána k zaplacení další částky 532.313,24 Kč, úroku ve výši 20 % ročně z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 3 % z částky 286.340,47 Kč od 1. března 2003 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud částečně opakoval dokazování listinami a zjistil, že úrok z prodlení nebyl ve smlouvě o úvěru dohodnut a že podle článku IX. úvěrových podmínek dlužník dal souhlas ke sdělování údajů, jež jsou předmětem bankovního tajemství pro potřeby jiných bank i jiných osob. Z úvěrových podmínek ani ze smlouvy o úvěru nevyplývá, že se smluvní strany dohodly na přičítání úroků k jistině.
Z první smlouvy odvolací soud zjistil, že postupitel postoupil smluvní úroky z prodlení ve výši 231.917,70 Kč a na smluvní pokutě postoupil částku 0,- Kč. Z druhé smlouvy zjistil, že na žalobce byl mimo jiné postoupen nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši 642.537,-Kč, úroků z prodlení z úroků po splatnosti ve výši 25.749,96 Kč, poplatků 12.337,40 Kč a smluvní pokuty 50.000,- Kč. Zdůraznil, že první smlouvou byla postoupena neexistující pohledávka na smluvní úrok z prodlení, ale nebyl postoupen nárok na smluvní pokutu, neboť ta byla postoupena ve výši 0,- Kč. Druhou smlouvou tak nemohla být postoupena pohledávka na smluvní úrok z prodlení ani na smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč, neboť nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám. Z žádného ujednání smlouvy o úvěru neplyne ani nárok na zaplacení 20% úroku z jistiny od 1. března 2003 do zaplacení. Žalobci nebylo platně postoupeno ani právo na zaplacení smluvní pokuty uplatněné v žalobě v kapitalizované výši 512.430,66 Kč, neboť jeho právní předchůdkyně - postupitelka Č. tohoto nároku z první smlouvy nenabyla.
Odvolací soud považoval za správné právní závěry soudu prvního stupně o platnosti smlouvy o úvěru, ručitelského prohlášení i první a druhé smlouvy. Co do jednotlivých nároků shledal žalobu důvodnou ohledně nároku na zaplacení dlužné jistiny ve výši 842.000,- Kč, kapitalizovaných úroků z jistiny ve výši 286.340,47 Kč a dlužných poplatků ve výši 4.237,40 Kč, celkem co do částky 1,132.578,01 Kč.
Ve zbývajícím rozsahu shledal žalobu nedůvodnou, proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Pokud jde o smluvní pokutu ve výši 20 % pro případ prodlení se splácením jistiny vyčíslené na 512.430,60 Kč, kterou žalobce nesprávně označoval i jako smluvní úroky z prodlení, dovodil, že za její zaplacení žalovaná neručí, protože jde o ujednání neplatné pro neurčitost. Smluvní pokuta byla sjednána způsobem jejího výpočtu podle §544 odst. 1 (správně odst. 2) občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), přesto jde o ujednání neplatné pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák., protože v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru není uvedeno, z jaké částky se 20 % vypočítává, tedy zda z původně poskytnuté, aktuálně dlužné apod. I kdyby smluvní pokuta byla sjednána platně - pokračoval odvolací soud - nebyla jako samostatný nárok postoupena první smlouvou. Následně proto nemohla být platně postoupena druhou smlouvou žalobci. Vedle toho žalovaná je zavázána vůči žalobci pouze v rozsahu svého ručitelského závazku, neboť ručení se může vztahovat pouze k takovému závazku, který již vznikl nebo o němž je jisté, že ze smlouvy vznikne, nikoliv k závazku, který v době prohlášení ručitele neexistoval, a jehož vznik a rozsah je nejistý, jako je tomu u smluvní pokuty (§303 obch. zák. a contrario). Přitom ručení i smluvní pokuta jsou samostatnými zajišťovacími instrumenty, jejichž cílem je zajistit splnění závazku, nikoliv zajistit jeden zajišťovací institut druhým.
K nároku na zaplacení kapitalizovaných úroků z prodlení z úroků ve výši 19.882,58 Kč a 3% úroku z prodlení z kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 286.340,47 Kč s odkazem na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 5/2006 (dále jen „R 5/2006“) uvedl, že z ustanovení občanského ani obchodního zákoníku nevyplývá, že by k úrokům jako příslušenství pohledávky náleželo další příslušenství v podobě dalšího úroku či úroku z prodlení. Žalované přisvědčil též v názoru, že není povinna zaplatit žalobci 20% úrok z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení, když ve smlouvě o úvěru se dlužník k zaplacení takového úroku nezavázal a není tedy povinností žalované jako ručitele, aby v takovém rozsahu za dlužníka plnila.
Námitce žalované o porušení bankovního tajemství postoupením pohledávky banky odvolací soud nepřisvědčil s tím, že dlužník souhlasil s poskytnutím potřebných informací třetí osobě. Kromě toho dlužník, k jehož ochraně je institut bankovního tajemství určen, jeho porušení nenamítal, dlouhodobě neplnil své povinnosti a úplatným postoupením pohledávky banka učinila úkon k ochraně svého majetku.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a výslovně i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podal dovolání žalobce, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že smluvní pokuta nebyla předmětem postoupení, zdůrazňuje, že z článku I. bodu 1.2 první smlouvy jednoznačně vyplývá opak, přičemž údaj o výši smluvní pokuty 0,- Kč je nutno vyložit tak, že vůči dlužníkovi nebyla v době postoupení pohledávky žádná smluvní pokuta uplatněna, což nelze zaměňovat s tím, že by postupník neměl možnost smluvní pokutu následně uplatnit. Má za to, že žalobou uplatněný nárok, včetně příslušenství a smluvní pokuty byl řádně postoupen první i druhou smlouvou. Za nesprávný považuje i závěr o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o úvěru s tím, že jde o ujednání dostatečně určité a srozumitelné, odpovídající běžné obchodní a smluvní praxi dané doby.
S odkazem na ustanovení §304 odst. 2 obch. zák. nesouhlasí se závěrem o nemožnosti zajištění závazku, který vznikne v budoucnu. Ručitel se ve shodě s tímto ustanovením v ručitelském prohlášení zavázal, že v plném rozsahu uspokojí věřitele, pokud dlužník nesplní své závazky ze smlouvy o úvěru, stvrdil, že byl s obsahem těchto závazků seznámen a neuvedl, že by chtěl některý z možných závazků ze smlouvy o úvěru vyloučit. Ručení se proto vztahuje i na případnou smluvní pokutu. Poukazoval-li odvolací soud na to, že 20% úrok z dlužné jistiny žalobci nepřísluší, protože ve smlouvě o úvěru takový úrok sjednán nebyl, je tento závěr zavádějící, protože jde o terminologickou nepřesnost, jíž se dopustil soud prvního stupně, který nesprávně označil smluvní pokutu ve výši 20 % za úrok.
Odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru co do nedůvodnosti uplatněných úroků z prodlení z úroků. Zdůrazňuje, že požaduje sankční úrok z prodlení ve výši podle §369 odst. 1 obch. zák. ze smluvních úroků. Vyjadřuje přesvědčení, že úroky z úvěru, které byl dlužník povinen hradit vedle jistiny, je možno považovat za součást jistiny. Dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu i v části týkající se nákladů řízení. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala dovolání žalovaná, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že banka postupovala v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (dále jen „zákon o bankách“), když první smlouvou postoupila pohledávku a postupníkovi poskytla informace o majetkové a finanční situaci dlužníka a identifikační údaje o jeho osobě. Má za to, že bez ohledu na souhlas dlužníka s poskytnutím informací bylo postoupení pohledávky učiněno v rozporu s kogentním ustanovením §38 odst. 1 zákona o bankách. Obě smlouvy o postoupení pohledávky dlužníka jsou proto neplatné podle §39 obč. zák. a žalobce není ve sporu aktivně legitimován.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že ujednání článku III. odst. 1 smlouvy o úvěru o výši úrokové sazby posoudil jako dostatečně určité, a uvádí, že „je obecně známo“, že banka má různé úrokové sazby pro různé úvěry, a bez specifikace typu úvěru není možné určitě, a tedy ani platně, úrok dohodnout. Současně není možné platně sjednat úrok bez uvedení částky, z níž má být placen.
Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně porušil právo rovného postavení účastníků řízení, provedl-li důkazy, jejichž provedení účastníci nenavrhovali, navíc poté, co bylo dokazování skončeno. Odvolací soud pak porušil zásadu neúplné apelace opakováním a doplněním dokazování. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání žalobce přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby co do částky 512.430,66 Kč představující smluvní pokutu dohodnutou v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru na třech závěrech, podle nichž a) ujednání o smluvní pokutě je neurčité, a proto neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák., b) nárok na smluvní pokutu nebyl postoupen první smlouvou, proto nemohl být a nebyl postoupen druhou smlouvou žalobci, a c) žalovaná se za závazek zaplatit smluvní pokutu nezaručila.
Právní závěr, podle něhož je ujednání o smluvní pokutě neurčité a proto neplatné, považuje Nejvyšší soud za nesprávný. Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemá Nejvyšší soud pochybnost o tom, že smluvní pokuta představovala 20 % ročně z každé splátky jistiny, s jejíž úhradou byl dlužník v prodlení, přičemž výše splátek jistiny a přesně i doba splatnosti byla ve smlouvě o úvěru dohodnuta. Vyplývá-li z ustanovení §544 odst. 2 obč. zák., že v ujednání o smluvní pokutě musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení, byla smluvní pokuta v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru dohodnuta způsobem jejího určení v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud považuje za nesprávný rovněž závěr, že první smlouvou nebyl postoupen nárok na zaplacení smluvní pokuty. Je-li v první smlouvě uvedeno, že postupovaná pohledávka se skládá i ze smluvní pokuty, kterou postupitel uplatnil na dlužníkovi v celkové výši 0,- Kč, je zřejmé, že byl postoupen i nárok na smluvní pokutu v aktuální vůči dlužníkovi uplatněné výši 0,- Kč. Přesto je závěr o tom, že žalobce nemá právo na zaplacení smluvní pokuty v žalované výši správný, protože druhou smlouvou byla postoupena smluvní pokuta ve výši 50.000,- Kč, a ta byla dohodnuta, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pro případ prodlení s plněním kterékoliv nepeněžité smluvní povinnosti. Nešlo tedy o smluvní pokutu dohodnutou v článku III. odst. 2 smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již nezabýval správností závěru, že žalovaná se za závazek zaplatit smluvní pokutu nezaručila.
Rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby co do částky 19.882,58 Kč představující úroky z prodlení z úroků a co do 3% úroku z prodlení ze smluvních úroků ve výši 286.340,47 Kč považuje dovolací soud za správné, vycházející ze závěrů obsažených v R 5/2006, na něž odvolací soud odkázal.
Nejvyšší soud se ztotožňuje i se závěrem, že žalobce nemá právo na zaplacení 20% úroku z částky 842.000,14 Kč od 1. března 2003 do zaplacení, protože ve smlouvě o úvěru se dlužník k zaplacení tohoto úroku nezavázal.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání žalované není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 o. s. ř. pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno, že soud prvního stupně provedl důkazy, které účastníci nenavrhovali, a odvolací soud opakoval a doplnil dokazování, protože jde o námitku vady řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázkou, zda smlouva o postoupení pohledávky, kterou banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru třetí osobě, není neplatná pro rozpor s ustanovením §38 odst. 1 zákona o bankách, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 46/2009. V něm uzavřel, že nedohodl-li se věřitel s dlužníkem na zákazu postoupení pohledávky (§525 odst. 2 obč. zák.), není smlouva o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení, neplatná jen proto, že postupitelem je banka a že tím došlo k prolomení bankovního tajemství. Závěr odvolacího soudu je s uvedeným závěrem v souladu.
Na zásadní právní význam nelze usuzovat ani z hlediska námitek zpochybňujících závěr o platnosti ujednání článku III. odst. 1 smlouvy o úvěru o výši úrokové sazby, neboť jde o posouzení konkrétního právního úkonu, které je významné jen pro projednávanou věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud jej přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §502 odst. 1 obch. zák.).
Jelikož dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, dovolání žalované bylo odmítnuto a k dovolání protistrany se účastníci nevyjádřili.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu