ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1516.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1516/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně A. C. L., zastoupené Mgr. M. S., advokátem, proti žalovaným 1) L. Š., 2) L. Š., a M. Š., všech tří zastoupených JUDr. J. Č., advokátem, a 3) M. A., zastoupené Mgr. M. Z., advokátem, o zaplacení částky 2,356.487,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 214/2000, o dovolání prvního a druhého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2006, č. j. 5 Cmo 192/2006-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. června 2005, č. j. 23 Cm 214/2000-189, uložil prvnímu a druhému žalovaným zaplatit žalobkyni částku 1,836.325,37 Kč, úroky z prodlení od 1. ledna 1999 do 10. října 2000 ve výši 520.161,87 Kč a 16% úrok z prodlení z částky 1,836.325,37 Kč od 11. října 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních z nich, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky vůči druhému žalovanému jen do výše ceny jimi nabytého dědictví (výrok I.), žalobu vůči třetí žalované zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil zaplatit třetí žalované náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 26. února 1996 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně Č. s., a. s. (dále též jen „spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, ve znění dodatků č. 1 až 3 (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které byl prvnímu žalovanému poskytnut úvěr ve výši 1,578.075,56 Kč, jenž měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Strany si sjednaly, že úvěr lze použít pouze k „restrukturalizaci dříve poskytnutého úvěru J. A.“. Úvěr byl vyčerpán, nebyl však zcela vrácen, dlužná částka představuje žalovanou částku;
2) splnění závazku prvního žalovaného bylo zajištěno ručením M. Š. (původně druhé žalované, zemřelé 3. května 2002) založeným prohlášením o ručitelském závazku ze dne 26. února 1996. Procesními nástupci M. Š. jsou L. Š., a M. Š., (dále jen „druhý žalovaný“) jako její dědici;
3) kupní smlouvou ze dne 7. července 1995 uzavřenou mezi prvním žalovaným a M. Š. jako kupujícími a J. A. (původně třetím žalovaným) jako prodávajícím (dále jen „kupní smlouva“) prodal J. A. nemovitost - restauraci s prodejnou a pozemky zapsanými na LV u Katastrálního úřadu R. (dále jen „předmětné nemovitosti“) kupujícím a vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí;
4) dne 26. února 1996 byla uzavřena mezi prvním žalovaným a M. Š. jako vlastníky a spořitelnou smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“), v níž bylo zřízeno zástavní právo k těmto nemovitostem ve prospěch spořitelny k zajištění úvěru poskytnutého prvnímu žalovanému; zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí;
5) J. A. dopisem ze dne 15. ledna 1996 od kupní smlouvy odstoupil, kupní smlouva byla od počátku zrušena a vlastníkem předmětných nemovitostí se následně stala na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 15. května 2001 M. A.;
6) přípisem ze dne 20. listopadu 1998 spořitelna podle článku XI. bodu 4 smlouvy o úvěru tuto vypověděla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou uzavřenou podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a žalobkyně má právo na zaplacení dlužných splátek úvěru, úroků, smluvní pokuty a úroků z prodlení v žalované výši.
Námitku prvního žalovaného, že úvěr byl vázán na předmětné nemovitosti, jejichž vlastníkem po odstoupení od kupní smlouvy se stal opět J. A. nepovažoval za důvodnou s tím, že účel, ke kterému dlužník může poskytnuté peněžní prostředky použít, není nijak omezen a dohoda o tom, že úvěr bude použit na restrukturalizaci úvěru J. A. zákonu neodporuje. I když první žalovaný z úvěru splatil část kupní ceny předmětných nemovitostí, není zde žádná vazba na tyto nemovitosti a změna v osobě jejich vlastníka nemá na závazek prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru vliv. Sjednaný účel smlouvy slouží k ochraně věřitele, který má v případě nedodržení účelu úvěru právo odstoupit od smlouvy.
Nepřisvědčil ani výhradě, podle níž měl J. A. dopisem z 15. listopadu 1996, kterým sdělil, že po převodu nemovitostí zpět na jeho osobu bude pokračovat ve splátkách úvěru, převzít dluh či k němu přistoupit. Bez ohledu na to, zda byl dopis spořitelně skutečně doručen, neměl zákonné náležitosti ani jednoho z těchto právních úkonů. Co se týče druhého žalovaného, uzavřel s odkazem na ustanovení §303 a §306 obch. zák., že odpovídá za závazek prvního žalovaného pouze do výše ceny nabytého dědictví. Ve vztahu ke třetí žalované neshledal nárok po právu.
Vrchní soud v Praze, poté, kdy usnesením ze dne 27. ledna 2006, č. j. 5 Cmo 433/2005-284, připustil v souladu s ustanovením §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby do řízení na místo původní žalobkyně vstoupila společnost A. C. L., k odvolání prvního a druhého žalovaného dovoláním napadeným rozsudkem odvolání proti druhému a třetímu výroku soudu prvního stupně, tj. v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu ke třetí žalované, odmítl (první výrok), ve zbývající části jej potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, považuje je za správné. Námitku, podle níž spořitelna porušila své povinnosti ze smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy, když umožnila převod zastavené nemovitosti zpět na původního vlastníka, nepovažoval za důvodnou, neboť nešlo o faktický převod vlastnického práva k nemovitosti, k němuž by musela dát podle smlouvy souhlas, ale o obnovení vlastnického práva původního vlastníka J. A. Další změna v osobě vlastníka předmětných nemovitostí rovněž nebyla realizována kupní smlouvou, ale podkladem pro změnu v osobě vlastníka na třetí žalovanou byla dohoda o vypořádání společného jmění manželů. Ani v tomto případě tedy nebyla změna vlastníka vázána na souhlas spořitelny. Dovozují-li odvolatelé jakékoli vazby úvěru na předmětné nemovitosti, pak k tomu odvolací soud uvedl, že předmětný úvěr, jímž byl zaplacen původní úvěr poskytnutý J. A. byl jen částečnou úhradou kupní ceny a nešlo o způsob úhrady celé kupní ceny; ve smlouvě o úvěru žádná vazba na předmětné nemovitosti není zmíněna. Pokud v důsledku porušení povinností kupujících došlo k odstoupení prodávajícího od kupní smlouvy, je otázka vypořádání jen věcí účastníků kupní smlouvy; spořitelna účastníkem tohoto vztahu nebyla.
Nepřisvědčil rovněž námitce týkající se hodnocení prohlášení J. A. v dopise z 15. listopadu 1996 a zdůraznil, že přistoupení k dluhu by nic nezměnilo na postavení dlužníka, neboť přistoupivší dlužník stojí pouze vedle existujícího dlužníka a na existenci závazku původního dlužníka to nic nemění, pouze oba dlužníci jsou vázáni společně a nerozdílně. K převzetí dluhu stanoví zákon obligatorně v ustanovení §531 občanského zákoníku písemnou dohodu mezi dlužníkem a třetí osobou. Žádná taková dohoda však prokázána nebyla. Navíc je převzetí dluhu podmíněno souhlasem věřitele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali společně první a druhý žalovaný dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé mají za to, že zásadní pro posouzení věci je jednání původního věřitele - spořitelny, neboť ta svou nečinností zavinila, že se první žalovaný ocitl v situaci, kdy „vrátil“ předmětné nemovitosti, ale jemu kupní cena vrácena nebyla, naopak je po něm znovu vymáhána jako dluh ze smlouvy o úvěru. Namítají, že soudy se nezabývaly tou skutečností, proč byla smlouva o úvěru uzavřena. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že ponechala-li si strana, která účelově odstoupila od kupní smlouvy, „obojí plnění“, pak je takový postup v rozporu dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelé mu nepředkládají k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Námitky dovolatelů se netýkají správnosti posouzení smlouvy o úvěru, práv a povinností, které z této smlouvy vyplývají pro smluvní strany, ani posouzení ručitelského závazku, ale důsledků odstoupení J. A. od kupní smlouvy k předmětným nemovitostem. Závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaných zaplatit žalovanou částku byl učiněn ze smlouvy o úvěru (v případě prvního žalovaného) a z ručitelského závazku (v případě druhého žalovaného), a tyto závěry dovolatelé nezpochybňují.
Námitka, podle níž odvolací soud pochybil, pokud v jednání J. A. neshledal rozpor s dobrými mravy, se připíná k jednání J. A. právě jako prodávajícího z kupní smlouvy. Odvolací soud se však posouzením této smlouvy nezabýval a nehodnotil ji, když předmětem sporu nebylo právo z kupní smlouvy, nýbrž ze smlouvy o úvěru a z prohlášení ručitele. Proto se ani dovolací soud nemohl zabývat tvrzenou nesprávností právního posouzení jednání prodávajícího z kupní smlouvy.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního a druhých žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu