ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.1804.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1804/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného JUDr. P. J., advokátem proti žalované P. n. a. s., zastoupené JUDr. J. Ž., advokátem, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 14/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2007, č. j. 7 Cmo 121/2007-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.115,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. J. Ž.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2006, č. j. 27 Cm 14/2003-79, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 150.000,- Kč se 17,5 % úrokem z prodlení od 5. 3. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení, a dále rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
Ohledně vymáhaného nároku, který byl předmětem řízení, na náhradu škody 150.000,- Kč ve formě ušlého zisku, odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že sice žalovaná zaplatila žalobci úroky z prodlení za opožděně zaplacené služby, poskytnuté žalobcem, s prodlením, avšak včasné nezaplacení úroků z prodlení nebylo v příčinné souvislosti s nerealizováním investičního záměru žalobce v podobě nákupu a posléze prodeje akcií K. b., a tudíž s ušlým ziskem z této finanční transakce.
Odvolací soud dovodil, že zákon neumožňuje, aby v případě prodlení se zaplacením úroků z prodlení mohl věřitel požadovat náhradu škody, která mu vznikla v důsledku prodlení se zaplacením úroků z prodlení. Ustanovení §369 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) přiznává věřiteli nárok na náhradu škody v případě prodlení se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení. To, že žalovaná nesdělila žalobci, že mu včas nezaplatí úroky z prodlení, nepředstavuje ani porušení oznamovací povinnosti podle §377 obch. zák., a ani v tomto případě není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a tvrzeným vznikem majetkové újmy na straně žalobce. Nebyl-li nárok žalobce důvodný (co do základu), nebylo třeba se zabývat výší škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatňuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 cit. ustanovení občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel má za to, že závěr odvolacího soudu, že mezi prodlením se zaplacením úroků z prodlení a nerealizovanou investicí – nákupem akcií - není příčinná souvislost, není nijak odůvodněn a je proto nepřezkoumatelný. Připomíná, že ušlý zisk jako právní institut je pojmově založen na úvaze o ztrátě předpokládaného zisku (rozmnožení majetku), jak vyplývá i z komentáře k §442 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Dále namítá, že ustanovení §369 odst. 2 obch. zák. neupravuje otázku, se kterou odvolací soud spojil svůj závěr o nepřípustnosti souběhu nároků, nýbrž jen řeší tento souběh tak, že věřitel má nárok na náhradu škody toliko v tom rozsahu, o který rozsah nároku na náhradu škody přesahuje rozsah nároku na úroky z prodlení (tedy rozdíl mezi rozsahy obou nároků). Podle názoru dovolatele tak odvolací soud aplikoval nepřiléhavé ustanovení zákona.
Dovolatel míní, že odvolací soud se nevypořádal rovněž s otázkou prevence vzniku škody a porušení informační povinnosti žalované ve smyslu §377 obch. zák. a ani v tomto ohledu není závěr odvolacího soudu přezkoumatelný.
Po stránce procesní dovolatel namítá, že v důsledku použití nepřiléhavého hmotněprávního ustanovení odvolací soud odmítl provést navrhované důkazy, jeho odůvodnění je nepřezkoumatelné a ve svých důsledcích porušuje ústavní právo žalobce na spravedlivý proces. Odvolací soud dále oproti soudu prvního stupně posoudil žalobu jako zjevně bezdůvodnou, což ve vtahu k ustanovení §114b o. .s. ř. vůbec nezdůvodnil a žalobce poukazuje na to, že „byly naplněny právní účinky ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř.“.
Dovolatel se z uvedených důvodů domáhá zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání má napadený rozsudek za formálně i věcně správný. Uvádí, že nebylo možno použít výzvu podle §114b o. s. ř. a soud prvního stupně postupoval správně, když věc projednal. Žaloba nebyla patřičně doplněna důkazy a šlo o zjevně bezdůvodnou žalobu.
Žalovaná je toho názoru, že ve smyslu §369 odst. 2 obch. zák. nelze požadovat náhradu škody z prodlení se splácením úroků z prodlení. Dovozuje, že škoda vyčíslená žalobcem je pouhou spekulací, vycházející z nejnižších a nejvyšších cen akcií K. b. ve dnech 1. a 2. 3. 1999 (nákup) a ve dnech 26. 9. a 27. 9. 1999 (prodej), které však žalobce zjistil vždy až dodatečně. I kdyby žalovaná skutečně ohrozila údajný investiční plán žalobce pozdní úhradou úroků z prodlení, pak žalobce nepostupoval v souladu s §384 odst. 1 obch. zák. a nesplnil zákonem uloženou prevenční povinnost k odvrácení škody. K úhradě úroků z prodlení vyzval žalobce žalovanou výzvou z 15. 7. 1998, přitom samotný investiční plán žalobce se měl dle tvrzení žalobce naplnit až dne 1. 3. 1999, kdy žalobce údajně mohl nakoupit předmětné akcie. Žalobce tak měl více než 7 měsíců na opatření si finančních prostředků jinou formou s možností přenesení takto vzniklých nákladů na žalovanou, což neučinil.
Žalovaná popírá, že by odpovídala za žalobcem vymáhanou náhradu škody a navrhuje zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a §241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě může být přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel také odkazuje. Podle cit. ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V takovém případě jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které rovněž dovolatel uplatňuje, přičemž předpokladem dané přípustnosti dovolání je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec a proto otázka zásadního právního významu musí být konkrétně formulována a mít obecný judikatorní přesah.
Předmětné dovolání žádnou obecnou právní otázku zásadního významu nevymezuje a námitky dovolatele hmotněprávní povahy tak lze posoudit pouze z pohledu jejich případného rozporu s hmotným právem.
Dovolateli je nutno přisvědčit, že aplikace ustanovení §369 odst. 2 obch. zák. na daný případ nedopadá, jelikož tu nejde o náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku (tj. jistiny), nýbrž o prodlení se splněním úroků z prodlení (tj. příslušenství pohledávky).
Napadené rozhodnutí je přesto ve výsledku správné, poněvadž bylo nutno posuzovat uplatňovaný nárok na náhradu škody podle úpravy náhrady škody, obsažené v ustanoveních §373 a násl. obch. zák., tzn. zkoumat předpoklady objektivní odpovědnosti za škodu, jimiž jsou vznik škody (zde ve formě ušlého zisku) v příčinné souvislosti s porušením povinnosti ze závazkového vztahu včetně porušení povinnosti stanovené zákonem.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně správně dovodil, že předpoklady pro nárok žalobce na náhradu škody podle výše cit. ustanovení nebyly splněny, protože nebylo prokázáno porušení povinnosti žalované včas zaplatit úroky z prodlení, popř. oznámit překážku tomu bránící, v příčinné souvislosti se žalobcem zamýšleným ziskem z finanční transakce nákupu a prodeje akcií K. b., o němž žalobce tvrdí, že mu ušel. Prvním předpokladem náhrady škody byl tudíž v tomto případě ušlý zisk (lucrum cessans), tedy „nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodné události za normálních okolností dosáhl“ (viz Obchodní zákoník s komentářem, autorský kolektiv, autor Josef Bejček, II. díl, Codex 2000, str. 373); v tomto konkrétním případě to znamená, že při pravidelném či obvyklém běhu událostí by žalobce dosáhl spekulativního ušlého zisku, za určité období od nákupu do prodeje akcií, vznik takového ušlého zisku by se však musel zcela konkrétně vázat již při nákupu akcií na chybějící finanční prostředky k nákupu v příčinné souvislosti s prodlením žalované. Příčinná souvislost jako další předpoklad k náhradě škody, tj. kauzální nexus mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, by však musela záležet v tom, že „škoda byla nezprostředkovaným následkem protiprávnosti jakožto příčiny“ (srov. tamtéž ve shora cit. opusu). Takový kauzální vztah v souvislosti s konkrétními okolnostmi tohoto případu však odvolací soud neshledal a jeho závěr není v rozporu s hmotným právem.
Pokud jde o procesní námitky odvolatele, týkající se aplikace §114b o. s. ř., pak z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem koncepčního řešení procesněprávní otázky. O takový případ tu nejde, napadá-li dovolatel pouze konkrétní procesní postup soudu, přičemž k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a tak tomu v posuzovaném případě není.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. , když dovolání bylo odmítnuto a žalobce je tak povinen nahradit žalované náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb, ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 8.200,- kč, dále jeden paušál hotových výloh (k vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlč. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč a konečně 19 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. a zák. č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v částce 1.615,- kč, celkem tedy náklady ve výši 10.115,- Kč, kteroužto částku je povinen žalobce uhradit k rukám advokáta žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. července 2009
JUDr. František Faldyna,CSc.
předseda senátu