ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2021.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 2021/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně T. s. r. o., proti žalovanému J. O., zastoupenému JUDr. J. T., advokátem, o zaplacení částky 120.683,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 10/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2007, č. j. 7 Cmo 231/2006-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č. j. 11 Cm 10/2003-104, rozhodl, že žaloba na zaplacení 120.683,- Kč se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 32.444,- Kč.
Předmětem řízení byl nedoplatek ceny za dílo, spočívající v dodávce a montáži tesařských konstrukcí na rodinném domku Ing. M. Š. v K., provedených podle smlouvy o dílo jako subdodávka pro žalovaného a pro uvedeného Ing. Š. jako konečného odběratele.
Na základě provedeného obsáhlého dokazování zjistil soud prvního stupně, že smlouvou o dílo ve spojení s dodatkem, obsahujícím mj. ujednání, že „objednatel poskytne řemeslníkům a subdodavatelům … finanční záruky pro započetí prací bez obav před nesolventností stavební firmy O. J.“ a v návaznosti na tvrzení účastníků i svědků, že konečný odběratel opakovaně poskytoval peněžní částky subdodavatelům žalovaného shodně s pohledávkami, které tito subdodavatelé měli vůči žalovanému, strany mezi sebou zavedly ve smyslu §266 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) praxi, obvyklou podle obchodních zvyklostí ve stavebnictví (§264 obch. zák.), že v zájmu konečného zákazníka jednal subdodavatel přímo s tímto zákazníkem, dílo mu přímo předával a dostával od něj přímo zaplaceno. Soud prvního stupně s přihlédnutím k výkladu vůle podle §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), měl tak za prokázáno, že mezi žalovaným a Ing. Š. a žalobkyní došlo ústně k uzavření trojstranné tzv. nepojmenované smlouvy podle §51 obč. zák. Ta se svým obsahem blížila dohodě o splnění závazku za dlužníka - žalovaného vůči žalobkyni podle §534 odst. 2 obč. zák. a na základě této smlouvy Ing. Š. plnil přímo žalobkyni, čímž zanikl závazek žalovaného vůči žalobkyni, a zároveň v rozsahu tohoto plnění zanikla i pohledávka žalovaného za Ing. Š.
Žalobkyně konečnému odběrateli nevrátila nic, na druhé straně ji tento věřitel nežaloval a soud proto dospěl k závěru, že vůči žalovanému jednali žalobkyně a konečný odběratel ve snaze jej poškodit a výkon práv žalobkyně se tak dostal ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. do rozporu s dobrými mravy. Žalobu na zaplacení doplatku ceny za dílo tudíž soud shledal za pokus o zneužití práv, který ve smyslu §265 obch. zák. je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku nepožívající právní ochranu. Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 120.683,- Kč (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud dovodil, že ve smlouvě o dílo, uzavřené mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovaným jako objednatelem, nebylo dohodnuto, že by cena za dílo byla žalobkyni povinna zaplatit osoba odlišná od žalovaného. Pokud žalovaný tvrdil, že cenu díla zaplatil žalobkyni přímo Ing. Š. na základě dodatku ke smlouvě o dílo, odvolací soud poukázal na to, že se jednalo o dodatek ke smlouvě, která byla uzavřena mezi žalovaným a Ing. Š., tudíž případné závazky z tohoto smluvního aktu se nemohly dotknout žalobkyně, která jeho účastníkem nebyla.
K listině označené jako „Dohoda o převzetí závazku dle §531 občanského zákoníku“, odvolací soud konstatoval, že k uzavření tohoto právního úkonu nedošlo, neboť listina byla podepsána pouze žalovaným. Žalobkyně ani Ing. Š. souhlas s tímto úkonem neprojevili a tudíž Ing. Š. žádnou platební povinnost nepřevzal. Sám Ing. Š. jako svědek uvedl, že finanční prostředky poskytl žalobkyni jako půjčku.
Za situace, že žalovaný dne 11. 6. 1999 žalobkyni uhradil hotově částku 20.000,- Kč, tedy na cenu díla částečně plnil, aniž by vznesl jakékoli námitky ohledně kvality díla a času plnění, lze z takového chování nepochybně usuzovat, že poskytnutím částečného plnění žalovaný uznal i zbytek dluhu. Proto podle názoru odvolacího soudu částečnou úhradou byla nastolena vyvratitelná právní domněnka existence předmětného závazku žalovaného vůči žalobkyni v plném rozsahu podle §323 odst. 1 a 2 a §407 odst. 3 obch. zák. Žalovanému, na něhož se přesunulo důkazní břemeno ohledně vyvratitelné právní domněnky, se nepodařilo vyvrátit domněnku, že závazek neexistoval, když neunesl břemeno důkazní ohledně tvrzení, že jeho závazek vůči žalobkyni zanikl, ať již platbou poskytnutou Ing. Š. přímo žalobkyni či dohodou o „trojzápočtu“.
Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný má povinnost plnit předmětný závazek a tudíž napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil (§220 o. s. ř.), jak shora uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí obsahuje nesprávné poučení, dále vychází z nesprávného právního posouzení věci a také ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil důkazy provedené soudem prvního stupně. Odvolací soud nevzal v úvahu, že dodatek uzavřený mezi Ing. Š. jako konečným odběratelem celého díla a žalovaným, byl žalobkyni prokazatelně znám, strany podle něj jednaly a žalobkyně a další subdodavatelé přijímali plnění od Ing. Š., vztahující se výhradně k jimi prováděnému dílu. Žalovaný pokládá dodatek ke smlouvě o dílo za ručitelský závazek pro subdodavatele, tedy věřitele žalovaného. To vyplývá i ze svědecké výpovědi statutárního zástupce P. S. u dožádaného Okresního soudu v Kroměříži ke sp. zn. 12 C 243/2002. Tvrzení Ing. Š. a žalobkyně, že mělo jít o půjčku, je v rozporu s uvedenou svědeckou výpovědí. Sama svědecká výpověď Ing. Š. je rozporná, nejprve uváděl, že poskytl subdodavatelům finanční záruku a později tvrdil, že mělo jít o půjčku. Svědek P. S. platby neoznačil jako půjčku, ale „něco jako půjčku“.
Dovolatel akcentuje, že Ing. Š. jako zpracovatel dodatku odpovídá za nejasnosti v chápání obsahu tohoto právního úkonu a je třeba jej vykládat k tíži protistrany, přičemž šlo o dodatek uzavřený mezi Ing. Š. a žalovaným, takže žalobkyně jeho účastníkem nebyla.
I když soud prvního stupně posoudil uvedený právní úkon jako trojstrannou tzv. nepojmenovanou smlouvu, tato rozdílná právní kvalifikace ústí ve stejný závěr, že plněním konečného odběratele za žalovaného fakticky zanikla pohledávka žalobkyně za žalovaným. Dovolatel dále vytýká, že napadené rozhodnutí nedovozuje z předložených důkazů, že mezi žalobkyní a žalovaným šlo jednoznačně o dílo mající charakter subdodávky podle §538 obch. zák., což nebylo mezi účastníky sporné. Nelze pominout, že k datu odstoupení od smlouvy o dílo, došlo mezi Ing. Š. a žalovaným k ukončení smluvního vztahu a předložení konečného vyúčtování. O tom byla žalobkyně prokazatelně informována písemně žalovaným v říjnu 1999 s návrhem na řešení trojzápočtem, což žalobkyně potvrdila svědeckou výpovědí statutárního zástupce P. S.
Dovolatel se domnívá, že smlouva o provedení tesařských prací mezi žalobkyní a žalovaným zanikla provedením a jejím zaplacením na základě ručitelského či převzatého závazku podle §534 obč. zák. či §332 obch. zák. (zaplaceno bylo v květnu 1999). Na straně žalobkyně by proto měl vystupovat Ing. Š., vůči němuž měl žalovaný pohledávku k doplacení prací na jeho díle.
Podle názoru dovolatele na straně žalobkyně jako původního věřitele chybí aktivní věcná legitimace v tomto sporu, aktivně legitimován by měl být Ing. Š. jako objednatel a ručitel příp. věřitel z titulu převzatého závazku nebo ze smlouvy o dílo vůči žalovanému. Nároky z těchto důvodů jsou však již promlčeny.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud odvolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (nesprávné poučení v závěru rozsudku odvolacího soudu, že napadené rozhodnutí musí mít po právní stránce zásadní význam, nemá z hlediska procesního žádné důsledky).
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, anebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutkové zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů plyne jiné skutkové zjištění apod.
V předmětné věci jde právě o případ, kdy dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že – podle jeho názoru – nesprávně hodnotil provedené důkazy, avšak dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pochybil ve způsobu hodnocení důkazů a na základě toho dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním či nesprávnému skutkovému závěru, který by neměl v podstatné části oporu v provedených důkazech. Námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil dodatek ke smlouvě o dílo, (ve spise č.l. 31), mezi žalovaným jako zhotovitelem a Ing. Š. jako objednatelem, neobstojí, poněvadž ustanovení pod bodem 1., že „objednatel poskytne řemeslníkům a subdodavatelům stavební firmy O. J. … finanční záruky pro započetí prací bez obav před nesolventností stavební firmy O. J.“, je ujednáním jen povšechným a nekonkrétním. Nelze z něj dovodit, o jaké finanční záruky, v jaké výši a za jakých podmínek jde, takže není možno dovodit, že jde o ručitelský závazek (srov. §303 an. obch. zák.), nebo jiný způsob zajištění závazku. Nepostačilo, že třetí subjekty o tomto ujednání věděly a ve vztahu k některým snad objednatel („konečný odběratel“) jakési finanční záruky, např. ve formě „půjčky“ nebo „něčeho jako půjčky“ (jak uvedl svědek S.) skutečně poskytl. Nelze také opomenout, že ve vztahu ke kterýmkoli třetím subjektům z dvoustranného dodatku žádné právní nároky přímo nevyplývají a že třetí osoby by z tohoto dodatku právní nároky vyvozovat nemohly (sám dovolatel poukazuje na to, že žalobkyně účastníkem dodatku nebyla).
Tyto závěry jsou již ovšem právním posouzením věci a je možno je subsumovat důvodu dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), nikoliv důvodu dovolání dle §241a odst. 3 o. s. ř. Ani v tomto ohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud pochybil.
K uzavření trojstranného právního úkonu, tzv. trojzápočtu, mezi stranami nedošlo, důkaz o tom předložen nebyl, ač vznik takového vícestranného právního úkonu se dovolatel snaží argumentovat i poukazem na to, že u něj šlo o subdodávku podle §538 obch. zák., což samo o sobě je v této souvislosti irelevantní. Není možno ani dovodit, že plněním objednatele Ing. Š. jako konečného odběratele bylo plněno za žalovaného, jehož dluh za žalobkyní tak zanikl, protože pro to nebyl právní důvod ani z titulu převzetí dluhu podle §531 obč. zák. Dohoda o převzetí závazku dle §531 obč. zák. (nedatována), byla jen návrhem (ve spise č.l. 34), v němž sice jako strany jsou uvedeny žalobkyně jako věřitel, žalovaný jako dlužník a Ing. Š. M. jako přejímatel, tato „dohoda“ je však orazítkována a podepsána pouze žalovaným.
I z uvedeného hlediska tudíž odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně, když neshledal právní důvod, na jehož základě vymáhaná pohledávky žalobkyně vůči žalovanému zanikla a tedy uznal nárok žalobkyně jako vymáhaný právem.
Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel neměl ve věci úspěch, přičemž žalobkyni podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnut není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu