ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.2039.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 2039/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T. I. spol. s r. o., zastoupené JUDr. D. D., advokátem, proti žalovanému R. H., zastoupenému Mgr. V. N., advokátem, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 146/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2006, č. j. 25 Co 203/2006-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. října 2005, č. j. 8 C 146/2004-88, jímž Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení částky 200.000,- Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 45.820,- Kč a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry, podle nichž dohoda mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností P. I., a. s., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001, č. j. 91 K 12/2001-27 - dále jen „úpadkyně“) ze dne 19. října 1999 je smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou se úpadkyně zavázala poskytnout žalovanému 200.000,- Kč převodem na bankovní účet a žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit do 1. října 2000. Peněžní prostředky byly převedeny na účet uvedený ve smlouvě a nebyly žalovaným vráceny. Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky je však promlčeno podle ustanovení §387 odst. 1 a §397 obch. zák., protože čtyřletá promlčecí doba začala plynout 2. října 2000 a uplynula 2. října 2004. Právní předchůdkyně žalobkyně sice podala žalobu 14. října 2002 a v ní požadovala zaplacení částky 200.000,- Kč, avšak tvrdila, že tuto částku poskytla úpadkyně žalovanému podle smlouvy ze 6. září 1999. Následné podání doručené soudu 1. března 2005 bylo změnou žaloby podle ustanovení §95 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože sice požadovala stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčila v původní žalobě. Změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 17. června 2005, č. j. 8 C 146/2004-61. Nárok na zaplacení částky 200.000,- Kč ze smlouvy o úvěru z 19. října 1999 tak byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby.
Námitku žalobkyně, že nešlo o změnu žaloby, nepovažoval odvolací soud za důvodnou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2003 (dále jen „R 21/2003“) uvedl, že o změnu žaloby jde i tehdy, požaduje-li žalobce stejné plnění stejné kvality a stejného rozsahu, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčil v původní žalobě. V dané věci právní předchůdkyně žalobkyně v původní žalobě požadovala vrácení částky 200.000,- Kč s odůvodněním, že tuto částku úpadkyně půjčila žalovanému na základě smlouvy o půjčce z 6. září 1999 a uvedenou smlouvu k žalobě připojila. Tímto tvrzením vymezila skutkový základ věci ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. Následně podáním doručeným 1. března 2005 skutkový základ změnila tak, že uvedla, že částku 200.000,- Kč úpadkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o půjčce z 19. října 1999 a tuto smlouvu rovněž předložila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru, že podáním doručeným soudu 1. března 2005 právní předchůdkyně žalobkyně změnila skutkový základ věci, že šlo o změnu žaloby podle ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. a tento nárok byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby. Namítá, že uvedené podání nebylo změnou žaloby ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř. a nárok proto není promlčen. Zdůrazňuje, že od počátku řízení žalobkyně požaduje stejné plnění na základě prakticky stejného skutkového stavu, který vylíčila v původní žalobě, když i návrh výroku rozhodnutí zůstal nezměněn. To znamená, že od počátku se domáhá vrácení půjčky ve výši 200.000,- Kč spolu s úrokem vyčísleným k 10. říjnu 2002 ve výši 45.820,- Kč s tím, že žalovanému byla částka 200.000,- Kč poskytnuta 20. října 1999 na sjednané číslo účtu bezhotovostním převodem. Opakuje skutková tvrzení uvedená v původní žalobě a k nim navržené důkazy a skutková tvrzení uvedená v podání doručeném soudu 1. března 2005. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že smlouva z 19. října 1999 je smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák. Má za to, že jde o smlouvu o půjčce podle ustanovení §657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat z hlediska námitek, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci co do závěru, že podání právní předchůdkyně žalobkyně doručené soudu prvního stupně 1. března 2005 bylo změnou žaloby podle ustanovení §95 odst. 1 o. s. ř., neboť jde o posouzení konkrétního procesního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc. Přitom závěr odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. již zmíněné rozhodnutí R 21/2003).
Zásadní význam nepřisuzuje dovolací soud ani námitkám dovolatelky, podle nichž smlouva z 19. října 1999 není smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák., ale jde o smlouvu o půjčce uzavřenou podle ustanovení §657 obč. zák., protože jde o posouzení konkrétního právního úkonu, vycházející ze skutkových zjištění, které má význam jen pro projednávanou věc. Nejvyšší soud je přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem.
Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné posouzení (ne)důvodnosti námitky promlčení, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zásadně právně významným, protože jde o závěr významný pouze pro projednávanou věc. Závěr odvolacího soudu Nejvyšší soud ani neshledává rozporným s hmotným právem (ustanoveními §387 odst. 1 a §397 obch. zák.).
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, a celkem činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu